Jako první zařazuji záměrně fotografii z cesty do Sýrie. Tehdy jsem ještě měla pramalé cestovatelské a fotografické zkušenosti. V době, kdy do této země téměř žádní turisté nejezdili, jsme cestovali sami dva s Jirkou ve vypůjčeném autě a dostali jsme se do „Bohem zcela zapomenutého kraje“. Vápencová pahorkatina severně od řeky Orontes bývala za starověku hustě osídlená.
   Dnes je téměř liduprázdná a z kamenité „měsíční krajiny“ na několika místech vyčuhují opuštěné byzantské ruiny. Poté, co nás v lokalitě Jeradeh málem pokousali polodivocí psi, jsme popojeli do Ruweihy a vystoupili z auta. Vydali jsme se pěšky na průzkum. Nikde nebylo ani živáčka. Po chvíli kolem projela dodávka. Skřípění brzd a vůz začal couvat. Zastavil u nás a z něj vyskákali dva chlapi. Nevypadalo to moc dobře – tvářili se divně a naše auto bylo daleko. Srdce jsem měla až v krku a žaludek se mi stáhl. Čekali jsme, co bude. Arabové nám obřadně podali ruku, ukázali na fotoaparát, usmáli se a vypjali hruď. Chtěli, abychom je vyfotili! A ještě ke všemu slavnostně pozdvihli ruce! Nechtěli za to zaplatit, měli jen čirou radost z toho, že je někdo vyfotografoval!
   To jsem ještě měla analog a fotila na kinofilmy... To ještě neexistovaly selfie tyčky... To ještě nebyla válka v Sýrii...