úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Buchara, Uzbekistán 2015

   Tato země je zvláštní směsicí středověké kultury, muslimské orientální okázalosti a (post)komunistické disciplíny a řádu. Výsledkem je naprosto úchvatný a ohromující mix dojmů. Většina obyvatel vyznává islám, ale dlouhá léta komunistického režimu způsobila, že se k víře nepřistupuje nijak horlivě.
   Naprosto výstižně to vyjádřila Dahlia, naše nezapomenutelná průvodkyně z Buchary, když nám rozšafně líčila, že ramadán (každoroční muslimský několikatýdenní přísný půst) drží jen v těch létech, kdy přibere pár kilo a potřebuje zhubnout do kalhot. Byla to rázná, energická, přímočará žena, gejzír optimismu! Nejen, že plnila svou průvodcovskou službu – vodila nás a vyprávěla nám o historii jednotlivých míst, ale co všechno přitom stihla? Rychtovala řidiče, jak a kudy má jet, co chvíli telefonovala a řešila všemožné kdeco s bůhvíkým.
   Zcela bez zábran podrobila mé dcery výslechu, jak na tom jsou se ženichy, a dala jim několik nevyžádaných rad a doporučení do života. Pořád ji někdo zdravil, s někým se objímala, na někoho mávala. Všem o nás hned vyprávěla, odkud jsme, co jsme zač a že jsme se vypravily samy tři na cestu.
   Když jsme procházely tržnicí, nejenže nám radila, co a za kolik je rozumné koupit, ale zavedla celobazarovou diskusi mezi ženskými, že je lepší mít dcery, než syny a proč. Vzala nás do cukrárny a zorganizovala fotografování: „Tak děvčata, vyndejte ty dorty z lednice, ať jsou pořádně vidět! A nehrbte se, ať vám to sluší.“