V rozporu s nadpisem „Můžu si vás vyfotit?“ jsou i situace, kdy se neptám. Bez bleskového stisknutí spouště by bylo kouzlo okamžiku pryč. Fotografování cizích lidí (nejen) při cestování představuje velmi rozmanitou škálu. Jedním extrémem je obrácení rolí, kdy se místní „drobní podnikatelé“ v kostýmech vnucují fotografujícím cestovatelům.
   Oni přesně vědí, co turista chce, a za peníze mu zapózují – příkladem mohou být tradiční prodavači vody v Marakéši nebo kubánské stařeny s květinami ve vlasech a doutníkem v namalovaných ústech. Většinou je ale „na lovu“ fotograf. Ten se buď chová slušně a předem žádá souhlas dotyčného, přičemž riskuje, že bude odmítnut, ale i v kladném případě získá „jen“ více či méně strojený portrét.
    Na opačném konci škály jsou „kradené momentky“, které spadají do pojmu „street photography“. Existuje mnoho fíglů a doporučení, jak si počínat za účelem získání podobných fotek, jako je ta, kterou jsem před léty „ukořistila“ v italské Florencii, a je otázkou svědomí každého fotografa, jak si nastaví hranice, za které nepůjde. Tento snímek je pro mne již na samotné hraně, ale publikuji ho, protože není zlomyslný, ale čiší z něj vlídný humor.