Vypadá to krapet odpudivě, že? Když jsem při své nedávné cestě do Vietnamu zahlédla první starou ženu s „divnými zuby“, myslela jsem, že má nějakou nemoc, a nešťourala jsem v tom. Potom jsem ale viděla další a další a začala se vyptávat a googlit. Zjistila jsem, že tradice „lakování“ zubů na černo trvá v zemích jihovýchodní Asie již dlouhá staletí a zejména na vietnamském venkově mělo ještě ve třicátých letech minulého století dobrých osmdesát procent žen černé zuby.
   Důvodů k tomuto počínání bylo více, hlavní ale byl estetický – byl to projev krásy (!). Zuby si lakovaly dívky kolem třináctého roku věku směsí rostlinné pryskyřice, železa, mědi, drcených kokosových skořápek a bůhvíčeho ještě. Když se strefily do toho správného růstového období, tak stačilo tmavou pastu aplikovat na zuby po dobu několika týdnů a skvostný efekt zůstal na celý život. Bylo žádoucí následně žvýkat betel, aby se tmavá barva udržovala a oživovala. Dnes jsou černé zuby pochopitelně k vidění jen u stařen – mladé ženy v této tradici již nepokračují.
   Dlouho jsem prahla po portrétu nějaké „černozubky“. Dovedete si představit, že nebylo snadné žádat cizí starou paní, aby do mého objektivu vycenila zuby. Až předposlední den jsem zahlédla tu správnou adeptku na dopoledním trhu ve vesnici nedaleko Hanoje. Ani se moc nesnažila prodávat (na to měla mladou „asistentku“), zato si pořád něco cpala do pusy. Nebylo to ale jídlo – byl to betel a tabák. Rudé dásně a rty od betelu, černé lesklé zuby od mládí ... žvýkala a byla očividně spokojená.