Když jsem se při cestování po Srí Lance, kde jsem se pohybovala sama s řidčem panem Kumarou, dostala na jižní pobřeží, projevila jsem přání prohlédnout si vychvalované nástěnné malby v poněkud zastrčeném chrámu téměř nevyslovitelného jména Kataluwa Purvarama Mahavihara. Přijeli jsme však do liduprázdného areálu, všude lešení a vrata zavřená. „Nedalo by se najít mnicha a dát mu donation, aby pro nás odemknul?“ zkouším to prosebně na řidiče. „Ne,“ zní nekompromisní odpověď.
    Zklamaně jsem se tedy v poledním vlhkém vedru sama vydala alespoň na obhlídku zvenčí, když vtom se ke mně přimotal jakýsi výrostek. Do půl těla nahý, jen v džínách, tetovaný, na hlavě pomádu. Trochu mne vylekal. „Aha, otrapa,“ pomyslela jsem si a zahájila obezřetný ústup. On ale povídá, že chrám je otevřený, a ptá se, jestli jsem sama a „verárjůfrom“. Přivolala jsem řidiče a ukázalo se, že nás mladej snad prý vskutku pustí nakouknout! Oddrátoval chatrné dřevěné dveře a před námi se objevily nádherné, až filigránské a velmi pitoreskní fresky! Byla však odpojená elektřina a vevnitř šero, tak jsem poprosila o postupné otevírání okenic. Ano, ano - kol dokola pootvíral a pozavíral - vše jsem si v klidu prohlédla a nafotila.
   Měla jsem velkou radost, že jsme nevážili cestu zbytečně, a chtěla jsem mládence odměnit. Ošíval se, že můžu dát dar mnichům, a zavedl mne ke kasičce. Myslela jsem, že se žinýruje před panem Kumarou, a tak když jsme osaměli, cpu mu pár bankovek a zdůrazňuji, že je to opravdu jen pro něj, když nás tak hezky provedl. A teď pozor! Usmál se, vzal si ode mne peníze a strčil je do kasičky…!! Úplně mi vyrazil dech - hejsek jeden potetovaný!