Při cestování se často dostáváte do situace, kdy se od vás očekává spropitné. Vyspělé země jsou v tomto ohledu celkem zdrženlivé, ty „exotické“ a rozvojové nikoliv. Kupříkladu Egypt je svým „bakšišem“ pověstný a vyhlášený. V souladu s instrukcemi uváděnými ve všech turistických průvodcích je třeba vždy mít v kapse připraveno dostatek drobných. Bakšiš se očekává a od nechápavých či skrblíků zcela nekompromisně vyžaduje za sebemenší službu či službičku. Zavedou vás ke schodům na minaret - bakšiš, podají vám toaletní papír - bakšiš, nechají se vyfotografovat - bakšiš, nechají vyfotografovat svého velblouda - bakšiš, ohlídají vám před mešitou kecky - bakšiš, ukážou vám kartuš s faraonským jménem "Teti" - bakšiš … a tak dále, a tak dále.
   Nemá cenu se vztekat a diskutovat. Nejjednodušší je přistoupit na „hru“, plynule trousit peníze, mít svatý klid a užívat si dovolenou. Jednou jedinkrát jsem zaváhala. Když jsem nedaleko Džóserovy pyramidy v Sakkáře fotila „turistickou stráž“ ve fešácké uniformě na velbloudu, vzpomněla jsem si na hrdé příslušníky jordánské pouštní hlídky. Ti tenkrát v Petře shovívavě pózovali turistům a od nikoho nic nevzali. Napadlo mne, zda bych tím pádem i v tomto případě spropitným neurazila, a poněkud jsem otálela. Vznešený muž mé rozpaky vyřešil sám, když dloubl velblouda do slabin, popojel ke mně a napřáhl otevřenou dlaň…