Nemohli jsme si nechat ujít návštěvu nejstarší stojící mešity ve východní Africe, které je nějakých 900 let. Zvenčí sice nevypadá nijak přitažlivě, spíš připomíná stodolu zastřešenou vlnitým plechem, ale to nás neodradilo. Sotva jsme s autem zastavili před budovou, upoutali jsme pozornost dětí dovádějících u studny a ty vzápětí přivolaly hlídače, respektive „kostelníka".
   Pozval nás dovnitř, nicméně u vstupních dveří se na mne tento anglicky hovořící muž obrátil s dotazem, jestli jsem čistá. „Clean? Jak to myslíte?" zeptala jsem se hloupě a v duchu se ubezpečila, že jsem se ráno myla mýdlem. „Máte periodu?" upřesnil neutrálním hlasem, zcela bez jakýchkoliv rozpaků hlídač. „Nemám," nahlásila jsem poslušně a cítila, jak rudnu. Muž pokýval hlavou a pro mne to byla vstupenka do mešity. Choval se k nám, nevěřícím psům, celou dobu velmi vlídně a korektně, měl v sobě jistou dávku shovívavosti až jakési vznešenosti, takže Jirkovi přišlo hloupé strkat mu pokoutně nějaké spropitné. Chtěl to vyřešit elegantně, a tak se pána zeptal, kam můžeme dát pěněžní dar, který bychom rádi mešitě věnovali.
    „Dejte to klidně mně, já to předám," pravil chlapík a nastavil ruku. Jirka mu do dlaně vysázel deset tisíc šilinků. „A co pro mě?" zeptal se a nastavil druhou ruku…