Zpětně vzato byl výlet do Jemenu mým nejnebezpečnějším cestovatelským počinem, zároveň byl ale jedním z nejkrásnějších. Ke vší té exotice a adrenalinu jsme ještě jako bonus vyfasovali nezapomenutelného průvodce. Za Bajúmího, bývalého vysokého důstojníka jihojemenské armády, který si v penzi přivydělává u cestovní kanceláře, jsme správně měli ještě připlatit. „Kolonel“, jak jsme mu s Jirkou říkali, byl studnicí neuvěřitelných příhod a historek. Mimo jiné tvrdil, že to byl on, kdo vedl vyjednávání, když v roce 1977 v Adenu přistálo letadlo unesené německými teroristy. Do všeho strkal nos, na všechno znal odpověď, každému radil.
   Ať je to jak chce, jsem přesvědčená, že právě díky němu bylo naše cestování po zemi, kde „muži u sebe místo hřebenu nosí dýku“ a kde se v trafice vedle cigaret prodávají nábojnice, celkem bezproblémové. Nevíme, co tehdy napovídal chlapům ze čtyř džípů, kteří donutili naše auto při přejezdu liduprázdnou pouští zastavit. Všichni měli kalašnikovy. Nevypadalo to dobře a my s Jirkou byli přesvědčeni, že budeme uneseni, tak jak se to tehdy v Jemenu stávalo mnoha turistům.
   Po chvíli vzrušeného hovoru, kterému jsme nerozuměli, jsme byli vyzváni, ať vystoupíme z auta, a Jirkovi bylo nabídnuto, jestli si nechce zastřílet. Jedna dávka padesát dolarů. Pochopili jsme, a tak si Jirka koupil šest dávek. Zatímco solil hlavnímu beduínovi bankovky na dlaň, ostatní pálili salvy jak pominutí. Bylo to velmi působivé, srdce jsem měla až v krku a klepala se mi kolena.
   Nejvtipnější na všem bylo, že si Jirka vzpomněl na svá socialistická vojenská léta a přepnul si samopal na jednotlivé výstřely. Plechový barel na hřebeni duny, který rozjaření „bojovníci“ úspěšně míjeli, on párkrát trefil. Asi to na ně udělalo dojem, takže naskákali do aut a odjeli i s naším „výpalným“ zpět do neznáma. Chvíli předtím mi otrnulo natolik, že jsem Bajúmího stačila požádat, jestli by mi nezapózoval se zbraní, když byl ten kolonel…