Je všeobecně známo, že na samém jihu Afriky se daří vinné révě, a poznáte to už třeba jen z nabídky oddělení vín každého českého supermarketu. V určitých oblastech Jihoafrické republiky je vinařství opravdu hodně a součástí většiny turistických itinerářů je návštěva několika z nich.
   Jednotlivé podniky se pochopitelně snaží přilákat co nejvíce návštěvníků a mají na to různé taktiky. Některé sázejí na luxus a vytříbenost, jiné na originalitu a nevšední nápady. V jednom vinařství si jako svátost opečovávají ošklivý kout plný pavučin. Patří k dobrému tónu se mezi visícími šedými cáry vyfotit a koupit si láhev s pavoučím logem. V jiné usedlosti se krom vína věnují výrobě kozího sýra. Uprostřed areálu je ohrada s několika kozami a v ní je dřevěná věž s točitou cestičkou. Moc jsem si přála získat fotografii, jakou se vinařství všude prezentuje: bradatá koza vylezla na věž a zvědavě se rozhlíží. Dlouho jsem marně čekala u zábradlí s připraveným fotoaparátem... Kozy nejsou hloupé, proč by se obtěžovaly na věž, když z toho nic nekouká?
   Ledva jsme projeli vesnicí Tulbagh, zahlédla jsem mezi vinnou révou postavy. Nechala jsem se vysadit z auta, ať kamarádi jdou do dalšího z mnoha vinařství sami, a s foťákem jsem se přes příkop a mezi mlázím protlačila k lidem v montérkách. Zprvu jsme na sebe hleděli trochu rozpačitě – jim se asi dosud nestalo, aby někdo z návštěvníků šel místo do zámečku za nimi, já zase nikdy neviděla na vinici pracovat černochy, vlastně černošky. Byly to vesměs ženy a dívky. Navzájem jsme se představily a ty, které souhlasily, jsem vyfotografovala. Muriel měla na hlavě strakatou čepici s bambulí, Michele se hihňala a ustyzovala, Anita měla hezký obličej, zlatý zub a jedno oko jí utíkalo. Maria se shovívavě usmívala a stále pilně pracovala – tu vidíte na fotografii.
   (Tento příběh má ještě dozvuk – zajímavou pointu zjistíte, když rozkliknete hned následující fotografii „Kaplice, 2019“.)