Napodruhé jsem vyrazila do Vietnamu sama a mým hlavním záměrem bylo fotografování. Své vášni jsem se věnovala naplno – tak moc, že jsem se dlouhé týdny po návratu vzpamatovávala ze zánětu šlach, který jsem si přivodila neustálou manipulací s těžkým fotoaparátem opatřeným kovovým teleobjektivem. Ale nelituji, přivezla jsem si nepřeberně fotovzpomínek.
   Údolí Mai Chau je doporučovaným výletním cílem, kde se turistům nabízí skvostná kombinace zelenajících se horských scenérií, rýžových polí a kmenových kultur. Což o to, hezké to tam bylo, počasí mi přálo a během několikahodinové projížďky na rozhrkaném bicyklu jsem se mohla dosyta kochat malebnými políčky, vesničkami s domy na kůlech a pohledem na okolní kopce. Akorát že po prvotním nadšení jsem zjistila, že je všechno až moc turisticky narafičené. Krámky se suvenýry, řemeslnické dílny, kde se pracovalo jen na oko, rozjuchaní návštěvníci se přemísťovali v osmimístných elektrovozítkách a jakékoliv intimní kouzlo se někam vypařilo.
   Mé fotografické srdce zaplesalo, když jsem na romantické rozkvetlé loučce zahlédla dívky v hmongských krojích. Neupejpaly se a ochotně mi zapózovaly mezi lučním kvítím. „Konečně autentická kmenová kultura!“ zaradovala jsem se v duchu, nicméně smartfouny v jejich dlaních mne znepokojily, a tak jsem se pro jistotu zeptala, odkud jsou. „Hanoi City!“ zvolaly vesele.
   Dodatečně jsem zjistila, že u pozemku je budka, kde se vybírá poplatek za možnost vyfotografovat se v uměle vysázených záhonech s odnikud nikam vedoucím dřevěným můstkem a za zády mít „zelenající se horské scenérie“. Naše turistické agentury se mají ještě hodně co učit!