Hluboko do paměti se mi vryl zážitek z úrodné vrchoviny jižní Srí Lanky. Po úzké silničce jsme vyjeli tuktukem (všudypřítomná asijská motorová tříkolka) až k vyhlídkovému místu Lipton´s Seat, kam s oblibou chodil odpočívat skotský čajový magnát Thomas Lipton, někdejší majitel okolních plantáží a velké dosud funkční továrny na čaj. Ocitla jsem se vysoko v kopcích, obklopená oblými vrcholky pokrytými sametovou zelení čajových plantáží.
   Po schodech jsem se vyškrábala na buclatou betonovou rozhlednu a narazila na skupinku muslimů piknikujících na podlaze horního patra. Seděli na zemi, místo ubrusů měli rozložené noviny a kolem desáté dopolední mohutně debužírovali z plechových táců. Tvářili se vlídně a přátelsky, zvali mne, ať s nimi pojím, a nebránili se fotografování. Činila jsem tak jen zdrženlivě a přitom se jich vyptávala, co tu dělají. Do angličtiny jsem zapletla svých pár arabských slovíček, což je velmi potěšilo a pobavilo.
   Dozvěděla jsem se, že jsou na pouti do mešity v nedalekém Haputale a krom toho „přijeli obdivovat Boží dílo“. Zatvářila jsem se nechápavě. „Rozhlédněte se kolem sebe!“ rozmáchl se mladý vousáč rukou po okolních smaragdových kopcích zahalených do mlžného oparu a doplnil: „V Koránu je výslovně psáno, že máme povinnost putovat a dívat se, jakou krásu Bůh stvořil.“ Ta myšlenka mne zaujala. Není lepší, než jen tak konzumně lelkovat a selfíčkovat, vnímat cestování jako obdivování Božího díla? Ano, vím – jde jen o otázku interpretace, či spíše úhel pohledu. Ale není to líbezné?