Na výlet po bývalém Cejlonu jsem se vypravila sama přičemž cestovka mi zprostředkovala vůz s řidičem, panem Kumarou. Za ty dva týdny jsme spolu strávili opravdu hodně času a docela jsme se poznali. Stal se mi průvodcem, rádcem i strážcem a ačkoliv většinou upřednostňuji samostatnost, tentokrát jsem jeho ochranné křídlo s povděkem přijala.
   Byl to zvláštně kultivovaný muž. Hovořil slušně anglicky, ze své malé příruční tašky vytáhl každý den čisťounkou vyžehlenou košili a byl ke mně velmi pozorný – zcela jistě i nad rámec svých placených povinností. Když jsem se večer sama vydala pěšky do města, tak jsem na něj po návratu narazila, jak „náhodou“ sedí v hotelové recepci – čekal na mne a chtěl mít jistotu, že jsem v pořádku.Záhy zjistil, jaké jsou mé fotografické preference: momentky lidí při jejich typické činnosti, a tak mi vyhlížel motivy, každou chvíli přibrzdil a ptal se: „People working – photo?“
   Pan Kumara byl Sinhálec a věřící buddhista. Ač neměl peněz na rozhazování, tak v chrámech často koupil za pár rupií květiny jako obětinu a modlil se. Jeho vystupování bylo vždy zdrženlivé a taktní.
   Jelikož nejčastější komplikací, která může našinci pokazit výlet do exotických zemí, je průjem a zvracení, dávám si vždy po čertech pozor na to, co a kde jím. Krom toho si na cesty vždy vozím láhev tvrdého alkoholu a „z čistě zdravotních důvodů“ ji postupně vypiju. Stejně tak na Srí Lance jsem si každé ráno po snídani lokla ginu. Jednou jsem zapomněla, a tak jsem se napila až těsně před nástupem do auta. Pan Kumara zavětřil, usmál se a poprvé a naposledy za celou cestu mi nabídl větrový bonbon.