K vysokohorské výpravě s malou skupinkou fotografů jsem přistupovala s velkou pokorou zejména proto, že v podhůří Himálaje hrozily zdravotní problémy, především výšková nemoc. Byla to pro mne nezapomenutelná, ale psychicky i tělesně vyčerpávající zkušenost. Mimo jiné jsme navštívili několik buddhistických klášterů.
   Překvapilo mne, jak benevolentně zde přistupují k evropským turistům, kteří fotografují, cvakají a natáčejí jak smyslů zbavení. Se studem přiznávám, že jsem byla jednou z nich. Nešlo nefotografovat – bylo to tak úchvatné! Na svou/naši obranu doplňuji, že jsme na daném místě vždy odevzdali bohaté finanční odpustky. V klášterech probíhají ranní modlitby – „púdžy“, kdy se dlouhé minuty, ba hodiny ozývá pro Evropana monotónní posvátné předčítání či spíše předzpěvování doprovázené zvuky jednoduchých hudebních nástrojů. Všimla jsem si, že maličtí mniši, odhadem čtyřletí chlapci, byli vždy „pod křídlem“ starého muže. Ten na „svého klučíka“ otcovsky dohlížel a usměrňoval ho.
   Ačkoliv bylo zřejmé, že všichni berou svou roli, svůj úděl naprosto vážně a zodpovědně, přeci jen jsem vnímala shovívavost a životní moudrost starých mnichů a roztomilou dětskost jejich mladičkých následovníků. Jednou jedinkrát se mi poštěstilo oddělit se od ostatních spolucestujících a usednout se zkříženýma nohama do koutku chrámu.
    Byla jsem zcela sama ve svatyni naplněné buddhistickými mnichy – sklonila jsem hlavu a zavřela oči. Asi půl hodiny jsem takto setrvala a vnímala jen zpěv a jednoduchou hudbu – mé tělo se samo rozkývalo do rytmického pohybu a moje mysl byla konejšena. Nikdy na to nezapomenu!