Mendoza a Aconcagua - proslulá vinařství a velehory.
Rozlehlé vinice na pozadí zasněžených velehor - co víc si přát? :)
Město Mendoza je střediskem kraje Mendoza a stejné jméno se používá pro označení červeného vína - to jen aby bylo jasno :) Město samotné je krásné a ve srovnání s ostatními v Argentině poněkud atypické. Jeho ráz určují vzrostlé zelené stromy, které tvoří příjemný stín ve většině ulic historického centra, a vodní kanály, které městem protékají křížem krážem. Ony vodoteče vedou mezi chodníkem a vozovkou, takže se buď musí přeskakovat, nebo jsou přemostěny betonovými deskami.
Jeden by řekl, že takovéto povrchové kanály budou špinavé, zanesené a plné odpadků a sajrajtu, že sem lidé budou házet a vylévat kdeco - nikoliv! - opět argentinské čistotné specifikum, které bychom mohli závidět. Voda byla velmi čistá a nikde jsme žádné smetí neviděli.
Prostě v Argentině je všude čisto! … a nejsou tu nikde k vidění žebráci!
V zásadním rozporu s tímto poznatkem je ale stav zdejších vinic. Jeden by řekl, že zde žijí samí ohleduplní, pořádkumilovní a poctiví lidé... Záhy jsme zjistili, že všechna zdejší vinařství, ať již velká a proslulá, či malá rodinná, jsou něco jako malé pevnosti. Vinice obehnané ploty či rovnou raději vysokými zdmi, vstupní brány zamčené, všude hlídači a kamerové systémy. Z jiných zemí jsme zvyklí jen tak se mezi vinicemi poflakovat autem či pěšky, tu zastavit, vyfotit se, tam zastavit, sníst hrozen, zajít do statku, kde je vše otevřené, a teprve po chvíli, kdy bloudíme mezi zemědělskými stroji a tanky s vínem, se někdo objeví a dá se s námi do řeči. Tak tohle tedy v Argentině neexistuje.
Vinice jsou zvenčí zcela nepřístupné a když chcete vinařství navštívit, musíte si sjednat termín několik dní dopředu. Na tohle tedy věru nejsme zvyklí! - však se nějak domluvíme, ne? ... vypadalo to ale, že dopadneme jak sedláci u Chlumce - ve třech vinařstvích nás sice slušně, ale nesmlouvavě vypakoval už hlídač u brány, další se tvářila apriorně nepřístupně a byla zabedněná bez známky života. Poněkud otrávení jsme učinili poslední pokus a zadařilo se: hlídač nás pustil k milé slečně na recepci a tu už Jirka snadno omámil :) ... takže jsme nakonec absolvovali velmi příjemnou prohlídku moderního a dynamického vinařství Kaiken.
Provázela nás mlaďounká křehká dívenka, která o víně velmi pěkně hovořila a vše nám pečlivě vysvětlovala. Při následné ochutnávce s námi také pila (což nebývá zvykem - průvodce ve větších vinařstvích vždy jen chytře hovoří a nekonzumuje), nicméně vše tak poctivě vyplivovala, že mi bylo poněkud žinantní polykat - ale když to bylo tak dobré! :) Pochopitelně, že se diskutovalo o chuťových podtónech jednotlivých vín - na tohle já nemám talent - víno mi buď chutná, nebo nechutná, ale jinak to moc neřeším. Zato Jirka rád s vinaři diskutuje, a neváhá popustit uzdu své fantazii ... takže se se slečnou shodli na lékořici, následně Jirka dívku příjemně zaskočil heřmánkem, ale naprosto ji odrovnal chutí "jemně připálené kůrky žitného chleba" !! :))
A jelikož Mendoza leží na samém úpatí Kordiller resp. And a prakticky přímo z města začíná stoupat asfaltka vzhůru do hor, nebylo možno odpustit si výlet pod slavnou Aconcaguu. Zmíněná silnice je hlavní a širokodaleko jedinou spojnicí do Chile, takže je výborně udržovaná a pohodlná. Myslela jsem, že se budeme kodrcat a kroutit nekonečnými serpentinami a vlásenkami, ale kupodivu jsme až nahoru, do výšky přes 3 tisíce metrů vyjeli velmi plynule, bez výraznějších zákrutů. Druhá věc, která mne toho dne příjemně překvapila, byla velmi příznivá teplota - pravda, byl tu "jakoby srpen", ale při letních cestách do hor se mi opakovaně stalo, že v údolí bylo vedro a na kopcích jsem pěkně prochladla - takže jsem se vybavila dlouhými kalhotami, bundou a sichrovala to ještě čepicí :). Byla jsem zase jednou za blázna, protože nahoře stačilo mít tričko a kraťasy.
Pod Aconcaguou - tedy ehm: Aconcagua je sice nadohled, ale hodně daleko a hlavně hodně vysoko nad vámi :) - je vyrychtován velmi nenáročný turistický asi dvoukilometrový okruh s naučnými cedulkami. Procházejí se tu rodinky s dětmi a všichni se fotí :)
Vysoko v kopcích je k vidění také velmi působivý malý hřbitůvek obětí And - ten zůstává celkem mimo zájem projíždějících turistů, což se ovšem nedá říct o zvláštním geologickém útvaru "Puente del Inca" s opuštěnými termálními lázněmi a přilehlém trhu se suvenýry.
Chilská hranice je odtud jen pár kilometrů a do Santiaga jen něco přes stovku. Litovali jsme, že nemáme více času - byl by to zajímavý neplánovaný výpad…
Uspallata je jediné větší město mezi Mendozou a chilskou hranicí. V době naší letní návštěvy bylo těžko si představit, že z tohoto horkého hnízda se za pár měsíců stane lyžařské středisko. V místní restauraci jsme si dali empanadas, tradiční těstovinové taštičky plněné dobrůtkami, a při placení se mi zalíbil účet s obrázkem. Chtěla jsem si ho nechat na památku, ale servírka mi ho sebrala. Na moje naléhání pravila, že mi ho přinese za chvíli. Pochopitelně se na mne vykašlala. S Jirkou jsme usoudili, že zdejší provozní nejspíš nevede příliš poctivě skladové hospodářství a účetnictví, takže se Jirka pro lístek vydal osobně, přičemž ho získal až po sdělení "Soy Jorge, no soy control!" :)
A když už jsme u toho vinařství, tak skočíme o kus dál severněji - další známou vinařskou oblastí je městečko Cafayate, které leží o pár set kilometrů severněji. Ve srovnání s velkoměstskou Mendozou je podstatně komornější a malebnější - a nakonec ani ty vinice zde nejsou tak bedlivě střežené...
A na závěr této "vinařské kapitolky" možná jedna šprýmovná historka ještě z Mendozy. Večer, celí rozjuchaní, jak se nám výlet daří, jsme si chytli taxi na ulici (v rozporu se základními moudrými cestovatelskými poučkami - "nikdy nesedejte do neprověřeného cizího auta - taxi zásadně objednávejte z recepce hotelu") - prostě jsme si mávli, nasedli a situaci korunovali tím, že jsme požádali o dovezení do nespecifikované "dobré tradiční restaurace" ... bože! jaká elementární chyba!! chlap nás mohl odvézt kamkoli, nemohli jsme to kontrolovat na mapě... bodejť, když byla tma... Inu, mládenec pravil, že přesně ví, o co nám jde, a že restaurace je "muy cerquita" (blizoučko). A jeli jsme ... jeli jsme pět minut, deset minut - opustili jsme už centrum ... začala jsem si poposedávat a ptala se, kdy už tam budeme ... "muy cerquita, solo dos minutos mas!" zněla bezstarostná odpověď ... nutila jsem se do klidu a otázku po chvíli zopakovala - i odpověď byla stejná ... mezitím jsme podjeli dálniční most a dostali se na periferii, do liduprázdného koutu, mezi jakési garáže - srdce jsem měla až v krku a adrenalin byl natlakovaný nadoraz ... v podobných chvílích spolu s Jirkou nekomunikujeme - každý trpíme zvlášť a navenek děláme "jakoby nic", abychom toho druhého neznepokojovali. Ve chvíli, kdy jsem chtěla otevřít dvířka, vyskočit za jízdy a skutálet se do příkopu, jak to známe z akčních filmů, se před námi objevil svítící nápis "Don Mario" - taxík zastavil a ze dveří auta mi pomáhal vystoupit livrejovaný slouha (ještě, že jsem nezazmatkovala a chvilku vydržela - tento způsob opuštění auta byl podstatně příjemnější a důstojnější!).
Ve chvíli, kdy jsme po monumentálním schodišti stoupali ke vchodu, jsem se Jirky zeptala: "Měl jsi strach?" "Ne!" "Hm, já si říkala, že jsme pěkní blbci..." "Já taky .... :)"
Ocitli jsme se ve vskutku vybraném gastronomickém podniku! A jak z nás to napětí spadlo, tak jsme se rozšoupli - tak úžasné bifteky a tak skvostné víno jsme snad v životě nejedli/nepili ...
A ještě drobné doplnění - Jirka, jakožto čerstvý a nadšený vlastník I-padu, využíval toto zařízení v celé jeho škále - nastavil si jakousi tlumočnicko/překladatelskou utilitu - napsal cosi a úžasný přístrojek to přeložil do požadovaného jazyka = v tomto případě španělština, plus to ještě zaznělo z mikrofonu. (Všichni tyto počítačové překladače známe, někdy z toho vypadávají úžasné paskvily - abychom nechodili daleko, tak když jsme zrovna v Argentině hledali support ve chvíli, kdy I-pad zamrzl, dostalo se nám konstatování: "Je aplikace stále zima? Není tam žádný lék na aplikace, která zlobí na chyby v programování.")
Ale zpět do restaurace v Mendoze: tady se překladač překonával! Když Jirka napsal a mikrofonem nechal reprodukovat větu "Měl byste cabernet s máslovým tónem?" - Usted tuvo un cabernet sauvignon con un tono mantecoso?, zalapal číšník po dechu a přizval k Jirkovi sommeliéra :)
|
