úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám

Cesta na sever podél úpatí And - jeden brod za druhým...

Zpětně vzato to byl možná trochu nerozum... i když... Nikdo předem netušil, jaké problémy napáchají intenzivní deště. Kdybychom to byli bývali předem věděli, nejeli bychom s tak lehkým srdcem - otázkou je, zdali bychom tam sami vůbec jeli ... ale jeli :) Naše "potíž" byla v tom, že jsme byli jen sami dva, bez jakékoliv podpory a opory v dohlednu a že jsme neměli příliš času nazbyt. Měli jsme určitý itinerář, který měl nevelkou časovou rezervu, či lépe řečeno, jsme kvůli komplikacím s neprůjezdností silnic museli vypustit některá místa, která bychom bývali ještě rádi navštívili. Cestou po úpatí hor z Mendozy na sever do Salty a ještě dále nás čekala mnohá vodní překvápka... A pak už jsme vlastně vůbec nevěděli, co na nás bude čekat za příští zatáčkou...

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     Ale i tak - viděli jsme toho hodně, bylo to krásné a vrátili jsme se domů naprosto nadšení.

      Takže se nyní budeme pomalu posunovat po mapě směrem vzhůru, na sever - z Mendozy nejprve nehostinnou pouští, kde zahynula Difunta Correa, do úrodnější oblasti Valle Fertil. Tuto část reportáže věnuji spíše fotografiím, protože epické příhody jsem již popsala na jiných místech a tady skutečně bylo, na co se dívat...

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

      V severní části Valle Fertil se nacházejí dva slavné národní parky, Ischigualasto a Talampaya - jsou zařazeny do světového dědictví UNESCO a představují jednu z nejvýznamnějších paleontologických lokalit na světě.

     Park Talampaya byl zaplavený vodou a nevědělo se, kdy se začne s turistickými prohlídkami, takže jsme navštívili jen Ischigualasto. Lze zde absolvovat zhruba čtyřicetikilometrový okruh v koloně automobilů s průvodcem mezi úžasnými nerostnými útvary a formacemi z období druhohorního triasu. Během několika zastávek jsme ukořistili nádherné fotografie. Průvodce se nám stále omlouval, protože bylo poněkud kouřmo a on si myslel, že správné fotografie potřebují plné slunce. Opak je pravdou! - fotografie z parku Ischigualasto, někdy též nazývaného Valle de la Luna (Měsíční údolí) patří tím pádem k mým nejpovedenějším úlovkům z Argentiny - tím spíš, že se nám ke konci podařilo "trhnout se" koloně a narazili jsme na skupinku vikuní.

     (Na tomto místě se omlouvám za nezdrženlivost při vkládání fotografií, ale nemohu jinak - Ischigualasto byl jeden z mých nejkrásnějších fotografických zážitků...)

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     Dále na sever leží zhruba padesátikilometrový úsek, kde se hlavní asfaltový tah mění v prašnou klikatou cestu mezi nádhernými červenými pískovci - Cuesta de Miranda. Zde jsme se poprvé setkali s typickými fotogenickými kaktusy "cardones".

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     Pokud jde o předkolumbovské stavební památky, toho v Argentině moc nezůstalo. Nejzachovalejší a nejvyhlášenější je archeologická lokalita Quilmes. Stejnojmenný kmen vybudoval v kopci nad údolím Calchaquíes někdy kolem roku 1000 pevnost, z níž dodnes zůstaly jen části obvodového zdiva v terasách s nádherným výhledem do krajiny s mohutnými kaktusy.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

      Jak jsme postupovali na sever, stával se kaktus cardón stále častějším nejen svou charakteristickou siluetou ve volné přírodě, ale jeho dřevnatý vnitřek má již odpradávna využití i v každodenním životě - ať už s účelem pouze dekorativním, nebo i ryze praktickým. Cardón znamená španělsky "bodlák" a správně je to Echinopsis atacamensis, dorůstá až do výšky 12 metrů a dosahuje stáří 300 let. Dočetla jsem se i zajímavůstku, že shluky kaktusů mohou upozorňovat na místa starodávných osídlení. Indiáni totiž pojídali jejich sladká černá semena a mnohá z nich poté, co prošla trávicím traktem, dala vzniknout nové rostlině v bezprostřední blízkosti latrín.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     Quebrada de las Flechas je v průvodcích vychvalovaná část údolí Valles Calchaquies severně od Cafayate. Předem jsme věděli, že jím vede pouze kamenitá silnice, a předem jsme tušili, že se ve stávajících hydrologických podmínkách daleko nedostaneme. A bylo to tak - po nějakých dvaceti kilometrech jízdy nás zastavil další brod, tentokrát ale s bahnitým podkladem, takže jsme neriskovali a vrátili se zpět.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     Váhali jsme, jestli se věnovat spíše údolí Quebrada de las Flechas nebo Quebrada de las Conchas - obojí mělo být krásné a my se nemohli rozhodnout. Vyšší moc v podobě počasí, resp. stav silnic nakonec rozhodly za nás, takže jsme si mohli dosyta užít druhé zmíněné rokle - a nelitovali jsme!

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     O pár desítek kilometrů níže jsme se dostali z vyprahlé hornaté oblasti do úrodných nížin, kde pěstovali tabák a při neděli si uměli náramně užívat. Nemohli jsme si nechat ujít veselici na již nefungujícím maloměstském nádraží. Veselice - jako ostatně všude na světě - spočívá zejména v konzumaci dobrého jídla a pití, tady především jídla. Krom již zmíněného a nepřekonatelného argentinského hovězího jsme si zamilovali "empanadas", což jsou oblé taštičky z těsta plněné výbornými nádivkami z masa nebo zeleniny, a už trochu méně nám chutnaly "humitas", tradiční kapsy z kukuřičného listu s kašovitou nádivkou, jejímž základem je drcená kukuřice, vejce a sýr. Nicméně zrovna tady na nádraží probíhala soutěž o nejchutnější humitas.

     S Jirkou jsme neodolali a přecpali jsme se všemožnými dobrůtkami. Jirka se okamžitě skamarádil s jednou kuchařkou a začal z ní tahat recepty. Netuším jak, když uměl španělsky asi pět slov a já zrovna opodál fotila krojované dámy, ale výsledkem bylo, že po návratu domů vystřihl tak skvělé empanadas, že jsme se ještě dlouho všichni sezvaní olizovali...

     Bylo vedro, a tak jsme o kus dál narazili na výletníky v řece :)

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.