Arménie - v Zakavkazí to není jednoduché.
Arménie - krásný výlet, úžasný zážitek! … Před odjezdem nad námi již tradičně mnozí kroutili hlavou, do jakého "nebezpečí" se to zase vrháme a že jsme dobrodruzi. Nic takového - Arménie je zcela poklidná země, přívětivá a vlídná. Pravdou je, že jsme tu moc zahraničních turistů nepotkali - zato se všude motali místní výletníci a zejména "vypuskniki" (o tom dále). V Náhorním Karabachu jsme zahlédli jen dvojici kluků s fotoaparáty, kteří se chovali očividně nejistě a obezřetně a jen nám spiklenecky a nenápadně zamávali (o tom také dále).
Nevím - buď jsme naivní a máme víc štěstí, než rozumu - nebo jsou ti ostatní divní a zbytečně ustrašení. Prostě v Arménii to bylo moc fajn a cítili jsme se tam asi tak nebezpečně, jako třeba na jižní Moravě.
Na druhou stranu je pravda, že Arménie nemá zrovna ideální vztahy se svými sousedy - hranice s Tureckem a Ázerbajdžánem jsou dlouhodobě uzavřené a neprůchodné jak pro místní, tak pro cizince. To mrzí o to víc, že bájný Ararat, nejvyšší hora historické Arménie, který má pro Armény stále velký symbolický význam, leží na území Turecka, jen pár kilometrů od hranice. Podobně je tomu s rozvalinami starého hlavního města Ani - i to je těsně za tureckou hranicí a lze se na něj dívat jen z vyhlídkového místa. Nevraživost s Ázerbajdžánem vykulminovala boji v Náhorním Karabachu a ilustruje ji mj. i skutečnost, že když máte v pase razítko Náhorního Karabachu, tak vás do Ázerbajdžánu nepustí.
Politická mapka "od ruky", ale pro názornost jako
ukázka propletenosti Zakavkazska snad postačí.
To jsem ale hned zkraje zabrousila do příliš vážné oblasti. Měla bych se věnovat otázkám spíše cestovatelským. Nabízí se srovnání s Gruzií, kterou jsme s Jirkou navštívili přesně o tři roky dřív. Jeden by řekl: sousední zakavkazské státy, oba křesťanské, oba bývalý Sovětský svaz - bude to skoro stejné… Není to skoro stejné. Dokonce, když jsem si po sobě pročítala heslovité základní cestovatelské postřehy, kterými jsem v úvodní gruzínské kapitole tuto zemi charakterizovala, tak nutno říci, že v mnohých bodech je Arménie zcela opačná…
Takže napřeskáčku pár rozdílů mezi Gruzií a Arménií z našeho pohledu:
- "1" Gruzínská dovolená nám propršela a v Arménii bylo krásně … :)
a teď vážně:
1.) V Gruzii jsme často měli potíž se domluvit - v Arménii mluvili rusky úplně všichni. A neměli jsme pocit, že by na rusky mluvícího cizince pohlíželi s despektem. V gruzínské reportáži píši, že jsem se servilně vnucovala s gruzínským "madlot" = děkuji a moc velké odezvy se mi nedostávalo. To v Arménii jsem se "šnorakalutšun" měla velké úspěchy - každému se hned rozzářil obličej a s úsměvem a zjevně potěšeni mi arménsky odpovídal. V průvodci se uvádí, že se dá použít i "tady zdomácnělé francouzské merci", ale zjevně zdomácnělé není, protože na něj nikdo nereagoval. Možná, v případě jazykolamného nezapamatovatelného šnorakalutšun všichni ocenili právě tu snahu… První tři dny jsem si to musela psát propiskou na dlaň, jako repetent matematické vzorečky :)
2.) U Gruzie jsem si napsala "žádné mapy, špatné silnice". V Arménii jsme byli v tomto ohledu mile překvapeni, ale možná v tom sehrál roli i fakt, že už jsme se nenechali zaskočit a počítali jsme s problémy. Z internetu jsem si stáhla velmi podrobnou mapu Arménie, která se skládala asi z dvaceti částí. Byl u ní také přesný klad listů, tak jsem se těšila, jak to jen slepím a budeme vysmátí … inu - koukněte na to … a zasmějete se :) Připomnělo mi to historické mapy s bílými místy "hic sunt leones". Nicméně pokud jde o vozovky, tak jsme byli mile překvapeni - v Arménii jsme se nikdy nedostali do situace, kterou jsme zažili v Gruzii, že by "červená státní" končila v řece a museli jsme jet padesát kilometrů kamenitou bahnocestou. Pochopitelně že i tady byly vedlejší silničky typu "lochneska", kde se jezdilo dvacítkou, ale tam jsme se dostali jen na pár kilometrů z vlastní iniciativy nebo blbosti, ale vždy jsme věděli, že státní asfaltku máme na dohled.
Slepování této mapy mi zabralo celé odpoledne
a zásoby trpělivosti na dva týdny dopředu :)
3.) Podobně tomu bylo s ukazateli a nápisy všeho druhu. V Gruzii se nám často stávalo, že nápis byl jen a pouze jejich písmem a pro nás tudíž nerozluštitelný. V Arménii bylo vše latinkou, případně azbukou, nebo v několikerém provedení.
4.) Gruzie: skvostné víno, výborné jídlo. Tady Arménie malinko ztrácí. Ne, že bychom se zde dobře nenajedli a nenapili, ale přeci jen byl výběr poněkud chudší. Z kachetinských vín jsme se s Jirkou dočista posadili na zadek. V Arménii mají sice slušná vína, ale vlastně nám všude nabízeli stejnou značku a když jsme si jednou k večeři dali džbánek domácího, tak jsme měli ráno ukrutný bolehlav. Ovšem jiné kafe a samostatná kapitola je vyhlášený koňak, přičemž nejznámější značka je Ararat … tak po tom nás hlava nebolela :) (Zajímavost: v menším městě jsme si večer zašli do baru na sklenku koňaku - nenalili nám. Buď bychom si museli koupit celou láhev, nebo jít nasucho zase zpátky do hotelu - kde jsme naštěstí měli vlastní zásoby v kufru.)
Pokud jde o jídlo, tak se nám gruzínská kuchyně zdála pestřejší - různé omáčky a vychytávky. V Arménii stále dokola šašlik z různých druhů mas a zelenina. Ta buď nakyselo nakládaná (výborná), nebo "zeljonoje", což byl vrchovatý talíř omytých syrových bylinek (často i s kořínkem) - petržel, pažitka, koriandr, estragon, mladá cibulka, pak takové fialové listy chutnající po pendraku, říkali jim "rehan" a bůhvíco ještě, co jsme neuměli pojmenovat. Bez zálivky, bez ničeho. Tak jsme to otrhávali a okusovali. Ne, že by to nebylo dobré a zdravé … ale pátý den už přeci jen trochu jednotvárné.
5.) Velký a zásadní rozdíl hlavně pro mne - fotografování! Jaký to byl problém fotit v interiérech gruzínských kostelů a klášterů, jak se na mne škaredili, jak jsem se musela schovávat za sloupy a jak Jirka musel neustále kašlat… To v Arménii jsem cedulku s přeškrtnutým fotoaparátem nikde ani nezahlédla. Fotit jsem mohla všude a naprosto bezproblémově! Dokonce se nejednou na požádání nechal vyfotografovat i velebný pán.
6.) Na gruzínských silnicích jsme hojně potkávali snobské sebestředné řidiče, kteří se ve svých drahých autech řítili středem vozovky a smetli by každého, kdo by jim pokorně neudělal místo. To v Arménii nebylo vůbec. Byť i zde je dost drahých aut (ale pořád převažují žigulíky, které jejich majitelé s láskou piplají a udržují při životě, protože jim zjevně jiného nezbývá), tak se na silnici všichni chovají slušně. Asi víme proč… Takovou koncentraci policejních hlídek jsme snad nikde jinde na světě neviděli.
Patrně byla nedávno realizována jakási velká ministerská zakázka, protože všude byli policajti ve stejném typu volkswagena, se stejným laserovým radarem za předním sklem. A chytali. Velmi pilně chytali… i nás chytili :) … bylo to hned první den, kdy jsme opustili Jerevan. Cedule začátku a konce obce "naselenie" jsou nesmyslně daleko před a po, takže si člověk neuvědomí, že při jízdě uprostřed lesů je vlastně v obci. Policajti se mimo jiné Jirky zeptali, kolik doma vydělává, a podle toho mu následně vyměřili výši pokuty… :) … napříště jsme si už dávali pozor.
Z uniforem mám tradičně respekt, takže jsem fotila jen pokradmu, přes
zpětné zrcátko a foťák jsem následně zachumlala do šály.
7.) Pokud jde o rozmanitost krajiny a pamětihodností, tak má Gruzie poněkud navrch - přeci jen má Kavkaz a moře… Zásadně nesrovnatelný je Jerevan a Tbilisi. Gruzínská metropole se svou zajímavou polohou na řece, historickými památkami a obdivuhodnou starou městskou zástavbou - a na druhé straně nepříliš zajímavý moderní Jerevan, bez zásadní dominanty, bez starého města. Je to náš názor, nikomu ho nevnucuji, možná s námi někteří budou polemizovat, ale pro nás byl Jerevan příliš placatý, moderní a bez ducha…
Jerevan bez dominanty - cha! Máme tu přeci
vysílač "Rádio Jerevan"!! - vzpomínáte? :)
Po celé Arménii je rozeseta spousta překrásných starých sakrálních budov - povětšinou kláštěrů. Těch bylo v Gruzii jen pár a velmi se jimi chlubili a považovali si je. V Arménii si je také považují, ale mají jich zde téměř nepřeberně. Navštívili jsme jich bezmála dvacet, ale neomrzely se nám - každý měl/má něco navíc, mimořádné kouzlo, polohu, zvláštnost … a tak opět jednou vzpomenu na hlášku jednoho známého po návštěvě Mexika: "To je samá pyramida a zase pyramida - všechny stejné, po třetí už se ti spletou a tak jedeš radši k moři…" … nenene! Každá pyramida má své kouzlo, každý kláštěr má svou zvláštnost - je jen třeba dívat se, vnímat a být citlivý.
Tak si s námi pojďte prohlédnout Hovhannavank, Saghmotsavank, Echmiadzin, Zvartnots, Geghard, Garni, Khor Virap, Noravank, Tatev, Sanahin, Akhpat, Akhtalu, Kobayr, Haghartsin, Goshavank, Sevanavank, Hayravank … a další :) … dlouho nám trvalo, než jsme se v těch názvech zorientovali… :)
|
