úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Kousek od hlavního města - hrobky Mingů a Velká zeď.


Hrobky císařů dynastie Ming.

Autobusem nás vyvezli asi 50km severozápadně od Pekingu, do údolí mezi Dračími a Tygřími horami, kde se nachází třináct císařských hrobek. Většina z nich sice není přístupná pro veřejnost, ale my jsme měli možnost prohlédnout si jednu ze dvou navštívitelných, která se jmenuje Dingling (netuším proč, když je v ní pohřben císař Wanli ...). Vlastní hrobka je umístěna v podzemí pod pahorkem a sestává z jedné hlavní a několika vedlejších jednoduchých pohřebních komor. V nich bylo uloženo tělo císaře, jeho dvou manželek a mnoho obětních darů. Nadzemní část je již okázalejší, s branami, parkem, sochami a mohutnými schodišti, na nichž nechyběl pás s dračím reliéfem.


Okolí císařské hrobky působilo v ranním chladu velmi ponuře.

    Samotné podzemní prostory mne osobně dosti zklamaly - nejenže byly velmi strohé a nepřitažlivé, ale navíc v nich bylo nedýchatelno a postrádaly i jakoukoli mystiku, která mne ovanula v případě nekropolí egyptských. Celý zážitek byl navíc znehodnocen mačkajícími se davy návštěvníků a skutečně hnusným moderním přístupovým schodištěm zcela postrádajícím jakoukoli logickou návaznost na koncepci podzemního komplexu.
    Jako perličku bych dodala morbidní historku - či spíše historickou pravdu. Dozvěděli jsme se, že císařovo tělo bylo posmrtně balzamováno a v rámci snahy o vysušení a uchování tkání mu byly do žaludku vkládány kousky nefritu, o němž je známo, že pohlcuje vlhkost. A teď pozor: lékaři doporučovali (či spíše nutili) panovníkovi, aby nefrit polykal ještě zaživa, několik dní před blížící se smrtí ! - to musela být radost, že? "S prominutím, veličenstvo, zdá se, že za pár dní bude po vás, račte, prosím, pozřít toto kamení…"
    K dokreslení této funerální atmosféry byl celý náš zájezd právě zde, v areálu císařské hrobky, konfrontován s čínskou medicínou. Zavedli nás do malého nevzhledného přístavku mezi bufetem a záchodky a usadili nás do školních lavic. Stěny místnosti byly polepeny plakáty se znázorněním akupunkturních míst na lidském těle a s různými dalšími anatomickými výjevy, z nichž jsem nebyla moudrá.
 
Náladu mi trochu pozvedla roztomilá sedátka v podobě slonů umístěná v přiléhajícím parku.
    "Co je to zase za zdržování?" ptala jsem se nervózně průvodce, protože jsem, obtěžkána svými fotoaparáty, v tomto vzdáleném a naprosto jedinečném prostředí denně zápasila o každou půlhodinu denního světla. Odpověď mi vzápětí dala elegantní Číňanka, která se nás po krátkém expozé o tradiční čínské medicíně zeptala, zda by někdo měl zájem o toto vyšetření. Někteří se přihlásili, načež se jako na povel otevřely dveře a dovnitř napochodoval šik čínských lékařů - dle visaček v angličtině samí univerzitní profesoři. Bylo jich tam asi jedenáct a museli se notnou chvíli tísnit v úzké chodbičce, než k nám byli vpuštěni. Vtrhli do místnosti a jali se nás hromadně vyšetřovat. V početním zastoupení jsme byli téměř jedna ku jedné - jeden univerzitní profesor a jeden vyjukaný Čech.
    Učení pánové se jali zkoumat náš puls, vyzvali nás, abychom vyplázli jazyk, načež po pečlivém odebrání anamnézy prostřednictvím tlumočnice pokývali moudře hlavou a sdělili nám, že máme v nepořádku právě to, na co jsme si před chvílí stěžovali, přičemž jako zdůvodnění bylo většinou uvedeno konstatování, že dotyčný má hustou krev. Následovalo doporučení některého z léků tradiční čínské medicíny - v ceně cca 40 USD za lahvičku na měsíc, a to vždy nejlépe v kombinaci dvou až tří preparátů... Mezi námi se našli i takoví, kteří na svém zdraví nešetřili a doporučenou léčbu si zakoupili. (Jako doušku k tomu všemu dodávám příběh jedné spolucestující, u níž nastaly po návratu domů velmi podivné tělesné stavy a celá věc, z níž se dlouho pod lékařským dohledem vzpamatovávala, byla zhodnocena jako následek oné léčby hraničící s otravou…)

Šen-tao (Cesta duchů).


      Toto tajemné pojmenování nese cesta k hrobce, lemovaná sochami v životní, či spíše nadživotní velikosti. Ty znázorňují úředníky, vysoké hodnostáře, zvířata existující i mýtická. Každá individuálně umístěná císařská hrobka měla svou vlastní cestu duchů. V případě skupinových hrobek, jako v císařských nekropolích dynastií Ming a Čching, sloužila pro celou skupinu jedna cesta.
    Historikové se domnívají, že kamenné sochy měly sloužit jako strážci hrobky, či spíše představovaly jakýsi trvalý smuteční průvod. Cesta k hrobkám Mingů měří asi 7 km, rekonstruovaná a pro turisty přístupná je pouze její část.

Smuteční špalír tvoří zvířata, hodnostáři a všeliké jiné potvory…


"Cesta duchů" je na můj vkus až příliš zrekonstuovaná
a učesaná do turisticky líbivé podoby.


Changcheng (Velká zeď).

    Zde netřeba dlouhých komentářů: použiji-li výrazu anglosaské literatury, je to stavba "dechberoucí"... "Zeď dlouhá deset tisíc li", což jest zhruba 6000 km, se klikatí pohořími severovýchodní Číny jako "hřbet starého draka". Počátky stavby se datují do 7. století před Kristem, její nejdůležitější rekonstrukce a nynější podoba spadá do období dynastie Ming ve 14. až 17. století. Stavba, o níž se uvádí, že je to jediný lidský výtvor viditelný z vesmíru, měla sloužit k ochraně Říše středu před mongolskými nájezdy. Nyní sama strádá pod nájezdy turistů … My jsme Velkou zeď poznali v jednom z jejích nejnavštěvovanějších úseků, u Badalingu, kde dosahuje výšky 8,5m, šířky 6m a je v pravidelných stometrových intervalech vybavena dvoupodlažními strážními věžemi. Návštěvníky jak zahraničními, tak hlavně i čínskými se to tu jen hemží, a tak je zde vybudováno i patřičné turistické zázemí - restaurace a stánky se všemi možnými suvenýry a cetkami.


Velká zeď se klikatí, kam oko dohlédne.

    Zeď pochopitelně kopíruje výškové rozdíly terénu, kterým probíhá, a tak i jen samotná procházka po strmě stoupající a vzápětí zase klesající široké cestě vedoucí po vrcholku zdi je slušným sportovním výkonem. Teprve zde jsme si plně uvědomili, že když má nepříliš trénovaný člověk potíže kus Velké zdi jenom projít, jaké potom muselo být téměř nelidské úsilí ji vybudovat. Vždyť se také všude uvádějí astronomické počty dělníků, kteří ji budovali, a velké procento z nich při práci zahynulo.


Návštěvnost proslulé stavby na rekonstruovaném úseku u Badalingu je obrovská.