úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Káhira 2008 - návod k použití

Tak takhle úžasný cestovatelský zážitek jsem už dlouho neměla. Naprostá souhra a dokonalá vyváženost dávné touhy, vyplnění hluchého "mezisvátčí", zdravá dávka malinko adrenalinového dobrodružství a odškrtnutí dalšího dlouhodobě strašícího nesplněného úkolu.
     Prostě: Káhirou jsme s Jirkou v době našeho organizovaného zájezdu s cestovkou do Egypta v roce 1996 sice projeli, ale jen za účelem prohlídky pyramid, kterážto se též odehrála dosti hekticky - hlavně abychom měli dostatek času na návštěvu "papyrusového institutu" a "tkalcovské školy", kde se očekávalo, že pustíme chlup. Tehdy mi srdce usedalo, když jsem siluety středověkých minaretů zahlédla jen z okénka autobusu a o návštěvě Egyptského muzea jsem si mohla nechat jen zdát.

A od té doby po Káhiře stůňu. Nikoliv však Jirka…


Uznejte, že pro takováto místa a úchvatná panoramata z Tisíce a jedné
noci stojí za to vážit cestu a podstoupit nějaké to nepohodlí.

     Opakovaně jsem se snažila podsunout výlet do této metropole do našeho společného cestovního plánu, ale vždy jsem byla odmítnuta - nutno přiznat, že náhradou se mi většinou dostalo jiné zajímavé destinace, ale Káhira prostě ne a ne…
     Tak abych to zkrátila: na konci roku 2008 byla konstelace volných dnů až nepřístojně příznivá, takže pro mne bylo naprosto nepřijatelné zůstat celou dobu sedět doma. Nebylo by se mnou k vydržení a všichni to věděli - proto se mi dostalo velmi benevolentního pobídnutí k odjezdu :) Potíž byla, že se mnou nikdo z rodiny nechtěl jet - až posléze se dcera Klára nechala slyšet, že kdyby byla destinace dostatečně zajímavá a výlet nebyl příliš dlouhý, tak by se snad podvolila… (To máme dneska mládež!) Zdá se, že čtyřdenní Káhira pro ni byla akorát, a tak jsme vyrazily.
     Tak, jako na mnoha místech na těchto stránkách vybízím širokou veřejnost k návštěvě různých destinací s tím, že jsou pohodové a bezproblémové, tak bych v tomto případě zůstala poněkud zdrženlivá. Myslím ale konkrétní situaci, kdy jsme se do Káhiry vypravily dvě ženské víceméně na vlastní pěst, pohybovaly jsme se samy, bez doprovodu, a vše jsme si samostatně domlouvaly. Nebylo to snad nebezpečné, ale přeci jen bylo třeba být na mnohé připravený - resp. připravené.


Ne všechna místa v Káhiře jsou pro jemnocitné křehotinky…


     A tady se možná hodí "malý opravník omylů Lonely Planet" a něco praktických informací a osobních postřehů, které se nikde oficiálně nedočtete.

     První a zásadní věc, která mne před odjezdem trápila, je neblaze proslulé "sexuální harašení" egyptských mužů. Nenechám se rozhodit kdejakými povídačkami či "skandálními" cestovatelskými sděleními, ale sama jsem před oněmi dvanácti lety zažila dvě nepříjemné chvilky - vždy, když mne byť jen na pár minut Jirka nechal samotnou. Ve štrůdlu dalších turistů či v doprovodu muže je žena většinou "nedotknutelná", ale jet sama s dcerou? Sháněla jsem informace, kde to šlo, ale byly tak rozporné, že jsem z nich nezmoudřela. Nakonec jsem nacpala do kufru co nejpytlovitější outfit, své "muslimské plandavé módní doplňky" a vyrazily jsme.
     Na tomto místě mohu zodpovědně prohlásit, že když se ženská patřičně oblékne a neprovokuje, tak se v Káhiře nemá čeho bát. S Klárou jsme procházely zcela samy tradičními muslimskými čtvrtěmi, pohybovaly se v místech, kam turisté skoro nechodí, jako je polodivoký Severní hřbitov, byly venku i po setmění a dokonce jsme jely káhirským metrem. Nic nepříjemného se nám nestalo, všichni se chovali slušně a korektně. Nutno ale zdůraznit, že podobně jsme se chovaly my, měly jsme dlouhé rukávy, dlouhé kalhoty a většinou pro jistotu na hlavách šátky.


Nakonec ani cesta káhirským metrem nebyla tak problematická,
jak by se snad zdálo. Pro jistotu jsme si ale hlavy ovinuly…


     Další obšírné téma je pověstný "bakšiš" a peníze vůbec - kapitola sama pro sebe. Tak za prvé: v souladu s instrukcemi uváděnými ve všech průvodcích je třeba mít připraveno po ruce dostatek drobných. Bakšiš se očekává a od nechápavých či skrblíků zcela jednoznačně vyžaduje za sebemenší službu či službičku. Zavedou vás ke schodům na minaret - bakšiš, podají vám toiletní papír - bakšiš, nechají se vyfotografovat - bakšiš, nechají vyfotografovat svého velblouda - bakšiš, ohlídají vám před mešitou kecky - bakšiš, navlíknou vám na boty "kofršús" (že by cover shoes?) - bakšiš, ukážou vám kartuš s faraonským jménem "Teti" … "Teti" … "Teti!!" - bakšiš … atd atd. Je třeba s tím počítat, být na to připravený a nerozčilovat se. Na druhou stranu je s podivem, že klasické žebráky, kteří škemrali o peníze jen tak zbůhdarma, jsme snad vůbec nepotkaly. Obtěžující a dotěrný houf dětí? - snad jen symbolicky na jednom místě. Prostě jsme nabyly dojmu, že v Káhiře platí určitá "pravidla hry", která když člověk respektuje, tak nemá problém.
     Nicméně je jasné, že na "bledého turistu" je všeobecně pohlíženo jako na movitého "beránkuotřesse" - najmě pak ze strany památkové správy, resp. úřadu pro turistický ruch. Prakticky všechny peníze jsme s Klárou buchly za taxíky a vstupné - a to ještě štěstí, že dcera s sebou měla studentskou průkazku ISIC, na kterou všude brali zřetel, a sleva představovala nějakých 40-60% z toho, co jsem platila já, matka stará, dospělá. Bylo docela legrační, jak okatě byly cedule s deklarovaným vstupným rukou přepisovány na vyšší částky, a jak na několika místech Klára dostala na studentskou slevu minulý lístek pro dospělé a já jakožto dospělák jsem vyfasovala provizorní vstupenku s podstatně vyšší částkou. Ale to jsou jen okrajovosti. Člověk rád zaplatil, protože to, co jsme v Káhiře a okolí viděly, bylo nádherné, úžasné, slovy Lonely Planet: "dechberoucí".
     Jen ještě dodám, že když jsem se držela orientačních částek (poplatky za taxíky na konkrétní vzdálenosti, vhodná výše spropitného v těch kterých situacích) uváděných v Lonely Planet z roku 2007, se zlou jsem se potázala. Resp. byla jsem za blázna a držgrešli, protože v mezidobí se taxy zvedly o nějakých 50-100%.


     Když jsem fotila "turistickou stráž" ve fešácké uniformě na velbloudu, vzpomněla jsem si na hrdé příslušníky "pouštní hlídky", kteří blahosklonně pózovali turistům v jordánské Petře, a váhala, zda v tomto případě případným bakšišem neurazím. Poněkud jsem tedy otálela. Pán mé rozpaky vyřešil sám, když dloubl velblouda do slabin, popojel ke mně a napřáhl otevřenou dlaň…

     Další věc: v rozporu s nehezkými tvrzeními v Lonely Planet je třeba rehabilitovat Egyptské muzeum: Zlí jazykové tvrdí, že muzeum působí jako neuspořádané skladiště a kupříkladu veledůležitá Narmerova paleta je naprosto nedůstojně zahrabána mezi druhořadými exponáty. Nikoliv: Narmerova paleta má okázalou vitrínu a celé muzeum má naprosto standardní parametry (akorát - pravda - některé sarkofágy ve vyšších policích jsou poněkud mimo dohlédnutelnou zónu a tudíž prach na nich ulpívající ani moc nevadí… :) Druhou věcí, o které se v průvodci hovoří, jsou nesmírné fronty a zdlouhavé vstupní procedury. Ve vánočním, turisticky exponovaném období, jsme do Egyptského muzea propluly zcela plynule a bez front.
     Zde bych se možná zastavila u egyptských rentgenových rámů. Jsou instalovány skoro všude - před vstupy do archeologických lokalit, muzeí, hotelů. Velmi humorné ale je, jak fungují. Mnohdy je možné je prostě obejít a neobtěžovat se. Většinou však hlídka trvá na tom, abyste prošli skrz - to, že přitom pískáte jak krysař z Hammeln, ale už nikoho nezajímá a nevzrušuje… Prostě jste prošel a to stačí. Nosila jsem při sobě ledvinku a batoh. Povětšinou jsem byla vyzvána, abych batoh sundala a posunula po pultíku vedle rámu. Ledvinku jsem nesundávala skoro nikdy, protože by mne to otravovalo a zdržovalo - měla jsem v ní mince, klíče a kdovíco ještě, a proto jsem pískala… ale to už nikomu nevadilo. Vrcholem pečlivosti bylo, když mne během celé té doby v Káhiře ostraha asi dvakrát vyzvala, abych otevřela batoh a umožnila nahlédnout na vršek jeho obsahu. … Prostě bezpečnost a detektory nade vše… :)
     Velmi příjemným překvapením pro mne - zanícenou a do krve zápasící fotografku - byla skutečnost, že Egypt, resp. Egypťané jsou velmi benevolentní ve věci fotografování. V mešitách, které jsou ve většině jiných islámských zemí v tomto punktu zcela tabu, je to povoleno. V pravěkých a středověkých interiérech je to sice zakázané, ale když jste patřičně šikovní či přidrzlí, nebo dodáte malý bakšiš, tak si můžete fotit, co chcete. Docela humorné mi přišlo, když hlídač u vstupu do Červené pyramidy prohlásil "no photo inside", přičemž nás s fotoaparáty na krku pustil samotné do nitra stavby.


Neoklasicistní budova Egyptského muzea z roku 1902 byla ve svém dobovém
kontextu stavbou poněkud megalomanskou, dnes však  (alespoň dle mého
názoru) tvoří důstojný a přirozený rámec pro úžasné staroegyptské sbírky.


     Jediné místo,kde jsem zákaz respektovala, bylo zmíněné Egyptské muzeum, v jehož případě Lonely Planet informuje, že "fotoaparáty musíte odevzdat u vstupu". Při představě, že bych mohamedánské šatnářce svěřila svých fotografických bratru stodvacet tisíc, které vláčím trvale s sebou, jsem raději fotovýbavu předem konspirativně ukryla na dno batohu a zamaskovala ji náhradním trikem a sušenkami, které jsem následně strčila pod nos ostraze. Prošlo mi to a já byla po zásluze postrestána - ten sedmikilový batoh se mi za oněch pět hodin strávených v muzeu po čertech pronesl…

     Nicméně v přísně střeženém prostoru Tutanchamónova pokladu mi začalo srdce krvácet, když jsem viděla, jak návštěvníci jeden po druhém pokoutně vytahují z kapes své kompaktíky a beztrestně fotografují. Hnětlo mne to, ale přeci jen jsem si netroufla rozbalit batoh a vytáhnout z něj svou "dépětku" s objektivem zvícím předloktí dobře rostlého výhybkáře.
     A tak jsem vyndala alespoň svůj mobil s velmi nekvalitní optikou a zacílila. Ironií osudu a naprostou nespravedlností se stalo, že poté, co dobrých pět lidí si Tutanchamóna vyfotilo, aniž by štěkl pes, začal kdosi ječet "No photo! No photo, madame!!" … a přiřítil se chlap a strčil mi ruku před mobil … ale byl pomalej… :)) (viz připojený - sice velmi nekvalitní, ale zaručeně autentický snímek)