Březen 2020 - pět dní "v Senegalu"
V posledních letech cestuju jak utržená ze řetězu. Absolvuji vždy jednu větší dobrodružnou cestu na jaře a jednu na podzim. A pak z toho v mezidobí vždycky žiju – ze vzpomínek a z nových plánů čerpám sílu, energii a optimismus. Je to takové tempo, že s ohledem na to, že přitom chodím do práce a snažím se co nejvíc věnovat své malé úžasňákové vnučce, už nestíhám psát reportáže a zpracovávat fotky. Pořád si totiž říkám: co kdyby se „něco stalo“ a já už nemohla. Potom na zpracovávání a sepisování budu mít času dost. Tím „něco“ jsem ale vždy spíš myslela nějaké své osobní zdravotní trable. A buch ho, je to tady! To „něco“ se přihodilo nám všem. No…
Začátkem března jsem měla letět s kamarádem do Senegalu. Všechno vyřízené, zaplacené, kufry sbalené – pár hodin před odletem jsme to skrečovali. Měla jsem tak jako tak dovolenou, do práce jsem nemohla, a tak jsem začala psát reportáž o Senegalu v Čechách. Posílala jsem kamarádům každý den aktuality emailem a nutno říct, že ti, kdo to odflákli a nedívali se pořádně na fotky, mi zkraje uvěřili, že jsem skutečně odletěla :)
Několik dní jsem se opravdu bavila tím, jak hezky mi reálie ze sousedství mého domova zapadají do „senegalských příběhů“. Jelikož ale okolní dění nijak veselé nebylo a všeobecně panovala dosti dramatická situace, netroufla jsem si posílat „připitomělé“ reportáže útlocitným povahám a už vůbec ne publikovat je zde na webu. Možná nyní pomalu nastává doba, kdy bychom se mohli začít víc smát… usmívat (?)
A tak to sem šoupnu :)
Den první.
Ahoj kamarádi! :)
Svým oblíbeným „odběratelům dobrodružných cestovatelských reportáží“ posílám první zprávu z cesty do Senegalu. Bylo to nahnuté, ale nakonec jsem po bezesné noci přeci jen nad ránem 14. března 2020 odletěla. Původně to mělo být přes Brusel, let na poslední chvíli zrušili, nicméně nás přesměrovali přes Lisabon.
Do Dakaru nám ale nepřišly kufry, tak jsem na prvním selfíčku v teplém evropském oblečení – no, ono tady zas takové vedro, jak jsem čekala, není. Na snímku je místní zoologická zvláštnost: zakrslé kadeřavé zebry v raritním provedení bez pruhů. Říkají jim tady podle místa původu „vitinoises“ a jsou tu docela běžné. Jsou ale velmi plaché, takže tahle fotka je docela vzácná.
Z letiště jsme se přesunuli do města Mbour. Jsem hodně urvaná z cesty a z toho všeho, co se děje, tak jsem podnikla jen malou první pěší procházku po okolí hotelu. Je tu dost louží a komáři nejsou vzácností, tak si nadávám, že jsem skrblila a přeci jen nekoupila Malarone, což je dosti drahý lék na malárii … no, moskytiéru mám (ta hotelová je dost potrhaná, tak to budu se vzpomínkami na Zanzibar vrstvit na sebe). Nevím ale, jestli mi vystačí repelenty, protože jsem si jich vzala jen málo s tím, že si tady dokoupím, a v místním obchodě nic neměli. Musíme asi zajet na nákup do centra Dakaru.
Moc se mi líbil zvláštní strom s krásnými žlutavými kvítky – takový doma v Evropě nemáme…
A zaujaly mne podivné útvary ze slámy, které tu mívají skoro za každou vesnicí. Průvodce nám vyprávěl, že to není krmení, jak jsme se původně domnívali, ale jsou to staré tradiční šamanské stavby, které mají za cíl chránit celou vesnici před zlými duchy. Dva dny před každým sudým úplňkem je vybraní chlapci ve věku mezi 14 a 18 lety velmi pečlivě opravují a obnovují.
Pro každou rodinu je velká čest, pakliže má syna v tomto věku a může ho posílat plnit tento velmi důležitý úkol. Oni chlapci se poznají podle toho, že nosí ve vlasech červenozelenou stužku. Pokusím se nějakého vyfotit, ale bylo mi řečeno, že je to trochu ošajstlich, protože oni spadají pod přísná pravidla a ochranu šamana – tak to radši nebudu hrotit, abych si nevykoledovala problémy.
Za každou vesnicí je malá obranná věž ze dřeva. Slouží až do dnešních dnů jako pozorovatelna, kde se pravidelně střídají hlídky, které sledují, zda se ke vsi neblíží nebezpečí v podobě stáda divé zvěře, ozbrojenců ze znesvářeného vedlejšího kmene nebo autobusu bílých turistů.
Tahle ta neuspořádaná halda – jeden by řekl lesní klacky – představuje úrodu bunga-panga, což je místní oblíbená komodita – hodně podobná cukrové třtině.
Měla jsem ohromné štěstí! Hned první den jsem natrefila na jednoho ze zdejších proslulých „rallye-nostalgic“. Označují se tak motorkáři, kteří na paměť proslulého závodu, který zde už bohužel neprobíhá, stále udržují tradici a jezdí v závodních helmách kde se dá.
Velmi milé setkání bylo s postarším Francouzem. Lenošil v houpací síti před svým pestře pomalovaným krámkem, nebo spíše "podnikem", ve kterém provozuje vyhlídkové lety. Jmenuje se Jean-Claude a vyprávěl mi, že se sem odstěhoval před dvaceti lety za svou černou láskou, několik let spolu spokojeně žili, ale pak se jejich cesty rozdělily. Ona se přestěhovala do Paříže, kde se jí velmi dobře vede v obchodu s drobnými předměty z plastových napodobenin slonoviny, zatímco on zůstal v Senegalu a natrvalo se zde usadil.
Ačkoliv bylo už k večeru, nedala jsem pokoj a nedala (znáte mne), dokud jsem ho neumluvila, aby mne za svým starým rozhrkaným peugeotem, za kterým má speciální naviják s lanem, nevytáhl nahoru. Byl to úžasný adrenalinový zážitek! ... No, jsem ráda, že jsem zpátky na zemi! :))
A tady poslední fotka – tohle jsme dostali k večeři. No, na jídlo si tu budu muset trochu zvykat – je to jakési „buvolí od kosti“ či co… snědla jsem to, protože jsem měla hlad, ale žádná sláva… ať žije lactobacillus!! (Na čerstvý salát jsem si netroufla, ten jsem podstrčila zdomácnělému pásovci, který se tu motá hostům pod nohami.)
Moc a moc zdravím všechny domů, myslím na vás, zvládejte
to dobře! … zase se ozvu – vaše stbrů
|
