Březen 2020 - pět dní "v Senegalu"
Milí kamarádi,
den čtvrtý – ajajaj – tedy, nechci být hekna, ale jestli já tentokrát radši neměla zůstat doma... Nějak se nám ten senegalský program nedaří.
Tak si představte: Včera večer jsme po té nevyvedené večeři „roti du chef“ vyrazili pěšky do nedalekého baru a tam jsme se dali do řeči s partou místňáků. Když zjistili, jakou mám vášeň pro fotografování, nabídli nám, že nás (za nemalý peníz) zavezou v kryté dodávce na jednu z místních pololegálních kakaovníkových plantáží, kde by se mi při troše štěstí mohlo podařit něco nafotit.Tak dobře.
V půl šesté ráno, ještě za tmy, pro nás k hotelu přijel malý náklaďáček v dezolátním stavu. Dva hubení černočerní mladíci v kšiltovkách – řidič a „průvodce“. Vyplázli jsme každý 150 USD a nastoupili. Neměla jsem z toho všeho úplně dobrý pocit, ale řekla jsem si, že přeci nestáhnu kalhoty před brodem, když už jsem se jednou dala na vojnu. Jeli jsme asi padesát kilometrů, pak nám kluci řekli, ať si vlezeme dozadu na korbu a schováme se pod prázdné pytle. Popojeli jsme kus a pak už jsme jen slyšeli pár minut trvající vzrušený hovor – asi se stráží u brány. Za chvíli jsme se ocitli uprostřed rozlehlé kakaovníkové plantáže. Dostali jsme pokyn, že můžeme vylézt a já fotografovala. Bylo to velmi zvláštní, zajímavé a skličující. Pracují tu i děti. Vyfotila jsem drobnou kudrnatou holčičku, která svírala plechovku kakaa Van Houten.
No, a co se nestalo? Přijeli dva chlapi na motorkách se samopaly a začali hrozně řvát a máchat zbraněmi. Prý jsou „security“ - chtěli povolení k vjezdu, které naši chytráci pochopitelně neměli. Takže po zhruba půlhodině velmi nepříjemného handrkování to dopadlo tak, že jsme je podmázli dalšími dvěma sty dolary a já musela vytáhnout a odevzdat jim negativ z foťáku. Do háje!!! Takže fotky = nula. No, a aby ten dnešní report nebyl úplně jalový, tak posílám alespoň pár fotek/paběrek z minulých dnů.
Předevčírem jsme v královských zahradách viděli ještě pavilonek pro vládcovy levobočky. Je umístěn daleko od paláce, až na samém okraji areálu. Ve vyvýšeném altánu, chráněny před plazy a jedovatými stonožkami, se panovníkovy nevlastní děti měly možnost věnovat výuce čtení, psaní a dechovým cvičením.
Stavba na následující fotce je velmi zajímavá. Je to tribuna, ze které panovník a jeho dvůr sledovali představení různého druhu – mohlo jít o taneční vystoupení, ale i o zápasy ozbrojenců s divou zvěří. Něco jako starověký Řím ... v Senegalu se prostě zastavil čas. Na fotografii je vlevo strážní věž, na které číhali ozbrojení ostřelovači, na horní malé platformě měl lóži panovník – odtud sledoval představení spolu se svou rodinou. Dolní šikmé hlediště pro tři stovky diváků bylo určeno pro vysoce postavené státní úředníky a aristokracii.
Typický historický štít jednoho z domů v koloniálním Saint Louis ... a POCHOPITELNĚ! ... nezbytný satelit! Kam ten „pokrok“ povede?
A poslední fotografie ještě patří k našemu včerejšímu cyklovýletu. Jestli vzpomínáte na onu dřevěnou obrannou „hlásku“, kterou jsem vyfotografovala první den, tak tady je její skromnější varianta, jenom jakási vyvýšená pozorovací sedačka. Za povšimnutí stojí fakt, že žebřík začíná až dost vysoko nad zemí. Je to z toho důvodu, aby službu majícího válečníka nemohly ohrožovat šelmy, které by za ním po žebříku mohly vyšplhat.
Každopádně moc zdravím všechny domů!!!
stbrů
|
