úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Srí Lanka - Ceylon ! :) ... "Jíst, potit se, fotografovat"
... bez ponožek snad radši zůstaňte doma.

Vykřičník, protože je to daleko a můj zásadní výlet,
smajlík, protože se náramně vydařil.

Vyrazila jsem tentokrát úplně sama - tedy: úplně sama z domova, tam jsem sama nebyla, byla jsem s panem Kumarou :). Pan Kumara byl můj řidič.


Zkuste uhádnout, kdo je kdo na selfie! :)
(Nápověda: mládě divokého slona, pan Kumara a já)

   Výlet jsem si domluvila dlouho dopředu, žádné hrdinství to nebylo - cestovka mi doporučila itinerář, zajistila ubytování a připravila pana Kumaru s bílým autem. Bylo to nádherné, náramné.

   Všechno naštěstí vyšlo, nic se mi nestalo, žádné komplikace se nevylouply - užila jsem si to podle svého, ve svém tempu. Fotografovala jsem jak o život. Nebylo mi smutno. Přes den jsme s panem Kumarou šmejdili po výletech a ochutnávali místní jídla, večer jsem popíjela, jedla oříšky, studovala reálie k následujícímu dni a psala deník.


Abych se v noci nebála, dělala jsem si vždy "pokojíček" z moskytiéry. Někde to bylo jednoduché, jinde jsem musela složitě napínat špagát mezi skříň a okenice. Ráno mne budilo slunce (pakliže jsem nevstávala do tmy v nekřesťanskou hodinu kvůli výletu za zvířaty - nikdy nevstávám tak brzy, jako o dovolené...).

   "Jíst, meditovat, milovat". Celou dobu mi v uších zněl název tohoto ne zrovna kvalitního filmu. Ano ano, vím, že se finále příběhu, kvůli kterému se osamělé chlapachtivé ženské houfně vrhly na Bali, odehrává jinde, ale jednak jsem chtěla původně jet na Bali a paní z cestovky "specialista na Bali a Srí Lanku" mi na otázku, kam doporučuje jet dřív, když jsem nepopsaný list, řekla - záleží jestli chcete z tlustejch do tenkejch … tak nevím - nechtěla jsem být za hlupku, dál se nevyptávala a vyrazila na Srí Lanku…

   A tady je konečně ta parafráze: "Jíst, meditovat, milovat" … v mém případě: "Jíst, potit se, fotografovat" :) …


Jídlo tam fakt nebylo špatný... :) Na fotce je proslulé "rice and curry" (pro upřesnění: jack fruit, coconut sambala, papadan, chutney, lotos, winbeans s kokosovým mlékem, kuře, smažené banánové květy, lilek, ananas a cibule, čočkové curry ... mňam!)

   Jak již řečeno, vyrazila jsem sama - na poslední chvíli mne přepadly pochybnosti, jestli jsem to nepřehnala - taková dálka - dva týdny … Buď to dopadne skvěle a už nebudu cestovat jinak, nebo to bude průšvih, budu od třetího dne zoufale plakat a za drahý peníze si koupím dřívější letenku domů...

   Tak… mám, co jsem chtěla… vyrazila jsem za dobrodružstvím. Ano - stále mám před očima tu pravou dámu/cestovatelku, kterou jsme s Alžbětou před léty potkaly na Yucatánu - subtilní, jemná, dlouhé šedivé vlasy sepnuté do ležérního drdolu, dlouhá volná říza - decentní, aristokratická. Seděla na hotelové verandě a četla knihu - nejspíš básně… :)

   Jojo, taková bych chtěla někdy být… :) No, tak taková JÁ už asi fakt nikdy nebudu! Myslela jsem, že alespoň tentokrát budu mít čas na zklidnění, uvolnění, sebepoznání, meditaci … hehe !! … zase jednou jsem byla uhnaná, zpocená, ulepená, rozvrkočená - holt to jinak neumím. Ale byla jsem šťastná a spokojená, kolik jsem toho "uhlídala" :))

Na Srí Lance jsem toho opravdu uhlídala hodně!

   Úžasné staré rozvaliny, mohutné sochy Budhy, novodobé stavby světské i náboženské, strakaté kýče i střídmou krásu, nádhernou přírodu, exotické stromy, rostliny a květiny, lotosová jezírka a jezera, čajové plantáže, rýžová políčka, zvířata ve volné přírodě i v zajetí - malá, velká, barevná, klidná, rozdováděná, hezká, ošklivá... příjemné lidi, usměvavé a vstřícné ženy i muže, krásné holčičky a přidrzlé chlapečky... a tak dál a tak dál. Jediné, co jsem neuhlídala, byl slibovaný leopard, ale viděla jsem strom, na kterém před chvílí seděl! :)

   Na druhou stranu jsem měla opakovaně štěstí, že jsem se zrovna a náhodou nachomýtla k různým zajímavým událostem - nedělní škola v budhistickém chrámu, svatba v Kandy, fakt velký slon blokující státní silnici, školní sportovní klání a "čekání na politika", budhistický večerní obřad, hinduistický večerní obřad, trénink v taneční škole, ranní vykládka rybího úlovku z lodí, různé školní výlety na fotogenických místech...

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

   Hluboko do paměti se mi vryl zážitek, kdy jsem na nádherné horské vyhlídce nad čajovými plantážemi "Lipton´s seat" narazila na skupinu piknikujících muslimů. Seděli na vrchní plošině rozhledny a kolem desáté dopolední mohutně debužírovali. Tvářili se vlídně a přátelsky, zvali mne, ať s nimi pojím, a nebránili se fotografování.

   Činila jsem tak jen zdrženlivě a ptala se jich, co tu dělají (přičemž jsem s velkým úspěchem uplatnila svých pár arabských slovíček) - dozvěděla jsem se, že jsou tu na pouti do mešity v Haputale a krom toho (a to mne naprosto uchvátilo) - oni jen tak nerajzujou: "we came to see the God´s creations - it is written in the coran and is compulsory for us", řekl mladý muž s vážnou tváří a rozmáchl se rukou po okolních nádherných kopcích zahalených mlžným oparem...

   Ano - není lepší, než jen tak turisticky konzumovat, čumákovat a selfíčkovat vnímat cestování jako obdivování Božího díla? ... ? Vím, vím - jde jen o otázku interpretace... :)

Klikněte pro zvětšení.

   Na svých cestách si vždy píšu jen stručné heslovité poznámky rukou, abych měla podklady pro pozdější psaní reportáží. Na Srí Lance to bylo poprvé, co jsem si přímo na místě průběžně psala podrobnější deník na ajpedu. Ve výsledku to vydalo na 16 stran textu.

   Řekla jsem si, že bych tentokrát mohla zkusit změnit styl a reportáže vypravit přímo na základě onoho deníku. Mělo by to výhodu, že to bude podstatně rychleji na webu, než když ze sebe těžkopádně soukám dodatečné reportáže. Pravda, nebude to tak didaktické a uspořádané, ale o to humornější :) Zkusím to a počkám si na eventuální čtenářské ohlasy...

A tento úvodní článek zakončím základním cestovatelským pravidlem
pro Srí Lanku a podobné končiny: Bez ponožek ani ránu!

   Ponožky považuji za nejdůležitější věc, kterou si turista s sebou musí vézt. Myslím tím speciální vyčleněné "chrámové ponožky", které pak už budou sotva k normálnímu použití. Na posvátných místech a v chrámech, a to nejen přímo ve svatyních, ale i v jejich širším okolí, se musí chodit bez pokrývky hlavy a bez bot. Místňáci už mají přivyklou kůži na chodidlech, ale našinec velmi často úpí.

   Nejde jen o to, že se šlape v různých nečistotách, ale často na pichlavých kamínkách a hlavně po sluncem rozpáleném písku, kdy mnozí bosatci pádili úprkem z jednoho stínu vrženého stromem do druhého - a když stromy nebyly, tak byl problém. I pan Kumara občas komicky pobíhal. V ponožkách to vše šlo jednodušeji a příjemněji.


JEŠTĚ JSEM SE PO NÁVRATU NESROVNALA ...
SRÍ LANKA JE NÁDHERNÁ! ... CHCI TAM ZASE!!!

   A ještě malá douška ... zoufám si - život je tak krátký - a v dnešní rychlé a zahlcené době je informací, povinností a nezbytností tolik... Nevím, jak zařídit, aby mi ty úžasné zážitky neutíkaly mezi prsty...

   Jako protipól vší té mé nejistoty a tápání je tu fotografie dívenky - malé půvabné tanečnice z města Ambalangoda, která naopak působí naprosto vyrovnaně, jejíž uklidňující pohled jakoby patřil někomu dospělému, moudrému, zkušenému...