Tbilisi - rýmuje se s Kobylisy - ale tím podobnost končí.
Tbilisi
- hlavní město na řece Mtkvari (mnohde uváděné pod jménem Kura), metropole s bohatou historií, která byla součástí "hedvábné stezky". Tbilisi je (až na dvě malé výjimky) jediné místo v Gruzii, kde jsme potkali zahraniční, návštěvníky. Jinak jsme jakožto "lufťáci" byli všude sami, v turistických lokalitách spolu s místními výletníky.
Tbilisi jsme s Jirkou shledali jako město plné kontrastů, které by potřebovalo obrovské investice a péči - a pak by to byla skutečná perla. Má krásnou polohu, četné mosty přes řeku, zeleň, přítomnost vysokého kopce a strmé skály nad vodou, množství historických chrámů a kostelíků, ulice s nádhernými, ale nesmírně zanedbanými domy. Člověk si klade otázku - do které doby vlastně spadal rozkvět Tbilisi? … svého času to muselo být skvostné město! Ale za éry Sovětského Svazu to určitě nebylo… :)
Dnes zde najdete pár zrekonstruovaných a pár moderních budov, nějaký ten pozůstatek nevzhledného socialistického realismu a většinu staveb, nad nimiž vám srdce usedá, protože jsou krásné, ale ještě pár let a bude po nich.
Navíc jsme se zde ocitli v době již několik týdnů trvajících protestů proti současnému prezidentu Saakašvilimu. Každý večer probíhaly před budovou parlamentu více či méně pokojné demonstrace a mítinky organizované opozicí. Dozvěděli jsme se, že sám prezident, místo, co by něco podnikl, aby alespoň tu dopravu v centru odblokoval, údajně vůbec není v hlavním městě - v obavách se uchýlil snad do Kutaisi. Nebudu se pouštět do politických úvah a komentářů, na to opravdu nemám - jen popíši, že hlavní náměstí a nejvýstavnější bulvár Rustaveli byly zablokované jakýmisi budkami z prken a igelitu, takže jindy nejživější dopravní tepny zcela zmrtvěly - doprava musela být odkloněna, tudíž již tak nepřehledná dopravní situace se stala naprosto zmateční. S klidem se jezdilo obousměrně v jednosměrkách, i taxikáři se občas spletli a bloudili a místní si dávali do uliček dřevěné klády, aby si auta nezkracovala cestu kolem jejich domů. Když k tomu přidám, že pokud jde o dopravní značení, tak v rámci gruzínských měst nebyly žádné směrovky a ukazatele (na silnicích ve volné krajině pak ano, ale ve městech nikde), tak byl zmatek dokonalý a Jirka se zde musel naučit jezdit "po čuchu".
A tak se podívejte na fotografie z Tbilisi - mají popisky a myslím, že není zapotřebí obsáhlejších komentářů. Staré město je krásné, ale ve velmi tristním stavu, jsou zde pochopitelně i místa pro turisty "načančaná", kostely jsou dobře udržované, hojně navštěvované a respektované. Čirou náhodou se nám poštěstilo v Sionském kostele natrefit na svatbu a v boční kapli ve stejném čase paralelně probíhající křtiny, v jiný den jsme se v chrámu Nejsvětější Trojice dokonce vmísili do davu, který očekával bohoslužbu svěcenou hlavním gruzínským patriarchou. Patriarchu jsme zahlédli, ale vzápětí zmizel v prostorách lidu prostému nepřístupných a nedohlédnutelných, kde dlouze setrvával, což už přestalo být v souladu s naší trpělivostí, resp. netrpělivostí, tak jsme to vzdali.
Pak jsme se také prošli po zdejším bleším trhu tradičně probíhajícím u "Suchého mostu". Jirka (kterýžto na rozdíl ode mne velmi účinně oprášil svou školní ruštinu a konverzoval plynule a košatě) zapředl rozhovor s místními prodejci a zjistil, že většina z nich jsou důchodci, kteří, aby přežili, plundrují své kredence a příborníky a postupně prodávají jejich obsah zde na trhu. Všichni svorně spílali stávající politické garnituře a vzpomínali na "dobré časy za socialismu" … no …
Řekla jsem, že se do politiky pouštět nebudu… jen takový postřeh, že holt bez vlastního přičinění ten blahobyt nepřijde - demokracie, nedemokracie… Ke konci našeho výletu to Jirka lapidárně shrnul: "Chlapi tu dělaj´ jednu ze tří věcí: stojí a koukaj, telefonujou nebo jezdí v autech s kouřovými skly a řídí jak hovada… a všichni kouří." Tož asi tak.
|
