Vzhůru do kopce! "Vojenská" asfaltka napříč Vysokým Kavkazem
Z kachetinské roviny jsme to vzali po žluté spojce směrem do kopců, kde jsme se chtěli napojit na "transkavkazskou magistrálu", či "gruzínskou vojenskou silnici". Tato trasa, která vede severojižním směrem napříč Velkým Kavkazem a spojuje Gruzii s Ruskem, přesněji Severní a Jižní Osetii, existovala jako karavanní stezka již v dobách před Kristem. Již tehdy to byla sice nejkratší, ale zároveň nejnebezpečnější spojnice mezi severem a jihem. Následně byla využívána římskými legiemi a od konce 18. století, kdy byla Gruzie anektována k carskému Rusku, slouží jako oficiální vojenská silnice. V průvodci se uvádí, že vozovka je v překvapivě dobrém stavu, tak jsme si s Jirkou naplánovali cestu až do Kazbegi, posledního většího gruzínského města již nedaleko hranice s Ruskem, která je od konfliktu v srpnu 2008 hermeticky uzavřená.
Nu, ale ještě tam nejsme. Vydali jsme se po žluté státní silnici, jediné, která vede z údolí řeky Alasani severozápadním směrem. Už jsme měli zkušenost s komunikací, která na mapě ani pořádně vyznačená nebyla - ke klášteru Davida Garedži - a byla to normální asfaltka, takže jsme nic zlého nepředpokládali a mysleli, že oněch padesát kilometrů zvládneme za slabou hodinku… Z Telavi jsme přejeli do městečka Achmeta a následně po chvíli hledání našli výpadovku na Tianeti, dalšího etapového místa. Provoz tu moc velký nebyl. Po pár kilometrech jsme přijeli k divoké řece, kde asfaltka jednoduše končila - byla podemletá, stržená a před vámi prudce tekoucí voda.
Tak jsme se kus vrátili k jediné alternativě, kamenito-bahnité odbočce do prudkého kopce, kterou jsme před chvílí minuli. Tam jsme stopli projiždějícího rozhrkaného žigulíka a zjistili, že tohle je skutečně "oficilání cesta" do Tianeti a dál. Brodili jsme se velkými loužemi po deštích, kola se protáčela v bahně, vyhýbali jsme se rygolům a nadskakovali na nerovnostech. "Když to projede ten žigul, tak my snad taky, ne?" usoudil Jirka, takže jsme jeli a jeli. Cesta to možná byla romantická, ale pro předem neinformovaného a neupozorněného osamělého cestovatele přeci jen poněkud svérázná. Asfalt jsme už nadále nezahlédli. Tianeti bylo hnizdo zapadlé a opuštěné mezi kopci. Pokračovali jsme dál a po maličko nebezpečné etapě v podobě kamenité cesty zaříznuté do skalnatého úbočí strmého kopce, na níž se povalovaly větší i menší napadané kameny a balvany, jsme se skutečně dostali na onu slavnou asfaltku vedoucí přímo na sever do hor. Trvalo nám to nakonec asi tři hodiny.
"Transkavkazská silnice" byla skutečně velmi kvalitní a jelo se po ní dobře. Muselo se však dávat pozor na četná stáda a stádečka ovcí a koz, jejichž majitelé a honci si se silníčním provozem vůbec hlavu nelámali. S Jirkou jsme zvyklí na ledacos, osli, velbloudi a všeliká další havěť se nám pod koly už mnohde motala, ale to, co jsme zažili tady, jsme zatím nikde neviděli - v jednu chvíli jsme se ocitli v kozí řece, která proudila všude kolem našeho auta tak, že nezbylo, než zastavit, čekat, kochat se… a pochopitelně fotit :). Místní řidiči se vztekali, troubili a popojížděli, ale my jsme si to užívali.
Cestou jsme navštívili pevnost Ananuri, spektakulárně umístěnou nad rozsáhlým přehradním jezerem, které pochopitelně vzniklo mnohem později než pevnost sama, a stále jsme stoupali výš a výše.
Z celkem rovně stoupající silnice se staly vlásenkovité serpentiny a změnila se i okolní příroda. Vyšplhali jsme se do nějakých 2200 metrů, kde je Gudauri, rozmáhající se středisko zimních sportů. Jsou tu lanovky a vleky evropských parametrů, staví se další hotely. V době mimo lyžařskou sezónu jsme tu ale nezaznamenali nijaké známky života. Vypadalo to skoro jako mrtvé město…
Pokračovali jsme dál, resp. výš a hned za Gudauri se nám dostalo studené sprchy v podobě konce asfaltky. Pokračovali jsme po kamenité hrbolaté cestě, s četnými veskrze celkem krátkými tunely. Dost nás překvapilo, že se ani jedním tunelem neprojíždělo - všechny se objížděly provizorními souběžnými cestami. Tunely byly zjevně neudržované, a tak bylo asi menší zlo riskovat sesuv kamení venku, než provalení jejich stropu uvnitř… Bez komplikací jsme přejeli nejvyšší bod cesty, bezmála třítisícový průsmyk Džvari, a já ocenila Jirkovu prozíravost, s níž si do kufru přibalil zimní bundu. Já měla zavazadlo plné šortek a nátělníků, když měla být ta vedra, takže jsem jeho počínání moc nechápala, ale znejistěla jsem a bundu do tašky na poslední chvíli taky ještě nacpala. Patří mu za to můj velký dík :).
A bylo pozdní odpoledne a my klesali dolů, stále na sever, ke Kazbegi. Ocitli jsme se tak ve slepé ulici, protože cesta dál do Ruska je neprůjezdná, takže jediná možnost je návrat zpět přes průsmyk směrem na Tbilisi. Počasí nic moc, honily se mraky a poprchávalo. Před námi ale tu a tam probleskl i kousek modré oblohy. Když jsem se ale ohlédla a viděla tu černou zlověstnou oblačnou masu nad vrcholky hor za námi, tak se mi neudělalo dobře a nesměle jsem se zeptala, jestli se nevrátíme. "Co kdyby do rána třeba napadlo půl metru sněhu? Přes průsmyk neprojedeme a zůstaneme tu odřízlí. Zmeškáme letadlo…" "Prosím tě, kde bys chtěla přespat? Je skoro tma. Zítra bude krásně, koukni," ukázal Jirka na malý modrý kousek vedle sluncem ozářeného zasněženého vrcholku před námi a sešlápl plyn. (To byl poslední kousek modré oblohy a poslední vrcholek hory, který jsme v příštích dnech měli vidět.)
V Kazbegi jsme se ubytovali v zařízení, které nám velmi připomínalo "rekreaci ROH", ale bylo tu čisto a teplo, tak co. A právě tady se nám stala ona druhá příhoda, kdy jsme nebohé Marlies velmi spílali - a to vskutku dost nehezky. V jejím průvodci jsme četli: "Každému návštěvníkovi Kazbegi hned padne do oka kostelík Tsminda Sameba (Svaté Trojice), trůnící na kopci vysoko nad městem, a jeho návštěva patří k vrcholným okamžikům cesty po gruzínské vojenské silnici". Pochopitelně jsme si ten "vrcholný okamžik" s Jirkou nechtěli nechat ujít… Paní Marlies popisuje dvě stezky, kterak lze ke kostelu během nějakých tří, čtyř hodin vystoupat pěšky, anebo doporučuje najmout si na náměstí taxíka, který vás tam za nějakých 15 lari odveze bez námahy. Máme auto, tak nebudeme brát taxi, že? A ani nás nenapadlo pochybovat o tom, že bychom se s autem 4x4 nedostali někam, kam vyjede taxík. Potíž ale byla v těch deštích… Když to zkrátím, tak napíšu, že takový strach jsem při jízdě autem ještě nezažila. To, že jsme k milé Cmindě vůbec nedojeli, je mi zpětně vzato úplně fuk, jsem ráda, že se nám podařilo bez úhony vrátit dolů.
Cesta totiž byla uzounká, nesmírně strmá a nerovná a hlavně kluzká a bahnitá, bez zpevněného okraje, o nějakých svodidlech ani nemluvě. Nebylo možné se otočit, nezbývalo, než stoupat výš a výše rozbahněnou stezkou, širokou akorát tak na to auto klikatící se ve velmi strmém srázu. Nahoru to ještě šlo, ale představa, jak se budeme v tom blátíčku smýkat dolů a jak nám to podjede a my se budeme pomalu sunout nad sráz… fuj! Nakonec jsme se při první možné příležitosti otočili a velmi pomalu a opatrně to "sešúrovali" zase dolů. Kostelík, který - zdálo se - už musí být hrozně blízko, se vždycky za další zatáčkou objevil kdesi závratně vysoko nad námi, mi mohl být ukradený.
Ale jak tam tedy jezdí ty taxíky z náměstí nám doteď není jasné… Oddechli jsme si a k ROH večeři - dobré, ale bez možnosti výběru jídla - jsme si objednali výborné kachetinské saperavi - a to jsme ale netušili, co bude druhý den...
Ráno jsme se probudili a z okna uviděli, jak venku chumelí. (Jako bych to bývala byla netušila…) Aby naše leknutí a deprese byly dokonalé, tak padali velcí nefalšovaní "kominíci". Ani jsme se pořádně nenasnídali, naházeli do kufru svých pět švestek a měli se k spěšnému odjezdu. Nemohli jsme nastartovat auto - zevlující chlapi se nám škodolibě smáli a nám trvalo dost dlouho, než jsme v tom sofistikovaném "gruzaviku" plném páček a čudlíků našli sytič. Ale našli…
Trochu jsme se zklidnili teprve po pár kilometrech, kdy jsme se minuli s protijedoucí "maršrutkou" s nápisem Tbilisi-Kazbegi, neklamným to důkazem, že průsmyk lze projet. Stoupali jsme, sněhu přibývalo, byli jsme rádi, že nejsme první auto toho rána, protože bez projetých kolejí bychom se nestrefili na silnici, tedy "silnici".
Inu: konec dobrý, všechno dobré. Projeli jsme průsmykem, přežili jsme my i auto a získali jsme krásné fotky z čerstvě zasněžené kavkazské cesty.
|
