úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Jeruzalém

V Jeruzalémě jsme strávili dobu příliš krátkou na to, abychom mohli město dostatečně poznat. Navštívili jsme hlavní historická místa a získali alespoň základní představu o tomto výjimečném městě. Opravdu si netroufnu fundovaně popisovat jednotlivé pamětihodnosti a omezím se opět na naše osobní dojmy, zážitky a postřehy.
Zeď nářků

Slavná Zeď nářků.


V zahradě hotelu Holyland na západním okraji města je možné shlédnout zmenšený model Jeruzaléma z Herodovy doby. Takto snad kdysi vypadal Šalamounův chrám.
      Staré město je sevřeno do krunýře výborně zachovaných hradeb ze 16. století. Uvnitř je přesně rozděleno na čtyři části - čtvrť židovskou, křesťanskou, muslimskou a arménskou. Starý Jeruzalém jsme prošli křížem krážem ve dne i za tmy ve večerních hodinách. Každá čtvrť má svoje specifikum. Nejmarkantněji se navzájem liší čtvrť židovská a muslimská. V úzkých uličkách probíhajících z jedné části do druhé jsou na rozhraní mřížová vrata. Při našem pobytu byla stále otevřená a jejich panty nepůsobily dojmem, že by byly často používány. Přesto, že byly tyto brány trvale dokořán, byla hranice mezi dvěma částmi města, ale i mezi dvěma zcela odlišnými kulturami, velmi výrazná. Připadalo nám to jako ve filmu ´Kdyby tisíc klarinetů´, kde se na neviditelné linii měnily zbraně v hudební nástroje. Vůbec nyní nechci naznačit, že by jedna z městských čtvrtí působila militantně, ale chci jen ilustrovat ten náhlý a výrazný přechod, jako kdyby někdo mávnul kouzelným proutkem.

   Když jsme přicházeli ze židovské strany, změnila se čistá upravená ulička s novými úhlednými domy během několika metrů v typicky arabské chaotické prostředí s opadávající omítkou z počmáraných zdí, s hromádkami smetí povalujícího se na zemi, či halabala zameteného do kouta, s dráty všeho druhu funkčními či nefunkčními napnutými napříč uličkou, či utrženými a povlávajícími podél zdí. Židovské obchůdky v menším počtu, sice úhledné, ale málo srdečné a na druhé straně jeden arabský krámek nalepený na druhém, se zbožím vyloženým do ulice a s poněkud dotěrnými prodavači. Židovská část je celá moderně vybudovaná. Velmi zajímavě a citlivě je do okolní zástavby zabudované staré Cardo - původní římská hlavní ulice, nyní zanořená několik metrů pod úroveň okolního terénu. Hlavní a nejdůležitější pamětihodností židovského Jeruzaléma samozřejmě zůstává slavná Zeď nářků, nejposvátnější místo Židů. Je to zhruba 50 metrů široká a 18 metrů vysoká zeď postavená z masivních kamenných kvádrů, která - kdysi součást západního opěrného systému - je tím jediným, co zbylo ze Šalamounova chrámu.
   Před Zdí nářků je zvláštní prostor pro muže, oddělený zábranou od prostoru ženského a oba jsou součástí velkého prostranství, které zde bylo zřízeno v šedesátých letech. Do tohoto areálu se lze dostat jen několika přísně střeženými přístupy, kde každý návštěvník musí předložit svou tašku či batoh vojenské hlídce ke kontrole a sám musí projít detekčním rámem tak, jak jsme tomu zvyklí na letištích. Celý prostor Zdi nářků působí těžko popsatelným dojmem a musíme přiznat, že i my ´gójové´ jsme zde prožívali zvláštní a slavnostní pocity. Kolem tohoto místa jsme procházeli několikrát, jako bychom sem byli stále čímsi přitahováni, takže se při našem bloumání po starém Jeruzalémě naše kroky opakovaně stáčely právě sem.
    Jednou jsme se zde nachomýtli ke zvláštní události. V mužském prostoru se vzrušeně pohybovaly hloučky slavnostně oblečených Židů, v jejichž středu byl vždy malý chlapec oděný do tradičního židovského náboženského oděvu. U žádné skupinky nechyběli fotografové či kameramani. U hrazení se tísnily neméně slavnostně oděné ženy, cosi pokřikovaly, smály se, fotografovaly a házely na chlapce bonbóny. Každý chlapec si poté zpod starověkého oblouku, kde jsou nyní prostory sloužící jako synagoga, přinesl svitky Tóry ve zdobené schráně, postavil je na jeden ze stolků předem připravených na prostranství, a začal z nich předčítat.
    Dozvěděli jsme se, že se jedná o Bar Micvah, slavnost úvodu do dospělosti. Chlapci absolvují tuto událost ve třinácti letech věku poté, co se věnovali intenzivní výuce Tóry. V den svého ´bar micvah´ jsou podrobeni přísné zkoušce ze svých znalostí, která v žádném případě není jen formalitou. Jsou-li úspěšní, jdou poté v průvodu svých příbuzných mužů za zpěvu a tleskání ke stolku v prostoru Zdi nářků, kde předvedou něco ze svých znalostí při četbě Tóry. Ženy jsou odkázány k přihlížení zpoza kamenného zábradlí.


Čtení z Tóry při slavnosti Bar Micvah.

   Od Zdi nářků je to jen pár kroků na plochou vyvýšeninu, Chrámovou horu, jež je nyní ve správě muslimů. Toto je ten pravý a původně nejposvátnější střed Jeruzaléma. Zde se nachází skála, na níž - podle židovské a křesťanské tradice - měl Abrahám obětovat Izáka. Podle muslimské tradice to však bylo zcela jinak. Od této skály se naposledy odrazil Mohamedův kůň Burak při prorokově nanebevstoupení. Tak jako tak je toto místo svaté. Původně zde stál první a posléze druhý židovský chrám. Nyní je celý prostor zasvěcen mohamedánství. Krom velké, ale zvenčí celkem nenápadné mešity Al-Aksa, je zde slavný Skalní chrám, nazývaný také Omarova mešita, jehož pozlacená kopule je stavební dominantou celého Jeruzaléma a klene se právě nad onou posvátnou skálou. Uprostřed stísněných uliček starého města působí Chrámová hora se svým velkým volným prostorem skutečně vznešeně. Pokud jde o naše osobní zkušenosti z těchto míst, musím konstatovat, že zde arabská vstřícnost, se kterou jsme se během své cesty všude setkávali, poněkud selhala.
    Připadali jsme si tu trochu jako ´nevěřící psi´. Přístup na Chrámovou horu je možný několika branami. Museli jsme neúspěšně projít kolem dvou, abychom zjistili, že pro turisty je otevřený vchod jediný - pochopitelně ten nejvzdálenější našemu výchozímu bodu. Navíc je možnost prohlídky omezena pouze na několik málo hodin denně. Zařadili jsme se tedy k zástupu bezvěrců proudícímu do těchto míst, neboť navštívit Jeruzalém a nebýt na Chrámové hoře asi skutečně nelze. Před oběma zdejšími svatostánky, kam se platí nemalé vstupné, jsme se museli nejen zout - na což jsme byli již zvyklí z jiných mešit, ale byli jsme dosti nevybíravým způsobem přinuceni k tomu, abychom před vchodem odložili i batoh, kabelku a fotoaparát. Udělali jsme to, ale vědomi si, že v tašce máme mimo jiné například i zpáteční letenky, moc klidu k prohlídce interiéru mešity jsme neměli.
   Navíc nás nevlídný Arab okamžitě okřikoval, když jsme se na chvíli chtěli posadit na zem a obdivovat kopuli. Obě hlavní stavby Chrámové hory jsou obklopeny množstvím menších a drobných krásných stavbiček - kopulí, kašen či venkovních minbarů. Zdrželi jsme se jejich fotografováním a obdivováním až do konce vymezené doby - a už na nás zase pokřikovali arabští hlídači a hnali nás ven. Muslimové zde pochopitelně směli zůstat.


Skalní dóm, neboli Omarova mešita, je ústřední stavbou
Chrámové hory - pahorku Moriah.

   Další nábožensky charakteristickou částí starého Jeruzaléma je část křesťanská. Ta nepůsobí navenek tak výrazně jako předchozí dvě. Je paradoxní, že slavná Via Dolorosa - cesta, kudy Ježíš nesl na ramenou kříž z místa svého odsouzení, z pevnosti Antonia, na Golgotu, kde měl být rozsudek vykonán - vede napříč arabskou čtvrtí. Kdo si myslí, že jí projde v klidu a bude přitom rozjímat, je na hlubokém omylu. Je logické, že se právě na této trase soustřeďují arabské krámky přetékající ´stylovými´ kýčovitými suvenýry ze Svaté země. Označení jednotlivých zastavení křížové cesty je mnohde nutné pečlivě hledat mezi rozvěšenými arabskými koberci či šátky. Cesta končí v chrámu Božího hrobu na Golgotě. Opět se mýlí ten, kdo by si snad myslel, že Golgota je kopec, ačkoli nám ji tak Bible předkládá. Nezdálo se nám, že by chrám ležel na jakékoliv vyvýšenině. Je zapasován mezi arabskou zástavbu a vůbec se k němu nestoupá. Chrám Božího hrobu byl postaven císařem Konstantinem ve 4. století. Stojí na místech ukřižování, uložení do hrobu a zmrtvýchvstání Krista.
   Chrám byl několikrát zničen a znovu obnoven, přičemž ztratil svou původní formu baziliky. V interiéru se projevuje po staletí probíhající soupeření mezi jednotlivými církvemi o získání podílu na vnitřním vybavení. Není divu, že výsledek tohoto snažení působí dosti bizarně. Překvapeného návštěvníka čeká nepřehledná soustava nepravidelných prostor, kaplí a zákoutí. Dnes se na správě tohoto chrámového labyrintu podílí šest církví, přičemž rozdělení interiéru je určeno s přesností na centimetry, neboť církve se navzájem žárlivě hlídají a velmi přísně střeží svá práva v rámci tohoto zvláštního společenství. Členění je nejen vodorovné, ale i svislé - některé kaplě jsou umístěny v patrech, či naopak, je možné zde navštívit složitý systém podzemních prostor.
   Stali jsme se zde svědky čehosi v našich poměrech nepředstavitelného. Chystali jsme se vystoupit po úzkých zatočených schodech nahoru, když vtom se proti nám vyvalil proud mydlinkové vody. Všude bylo najednou mokro a voda zatékala do dalších a dalších koutů. S údivem jsme hleděli, co se to děje . Záhy se však objevilo jednoduché vysvětlení: po schodech sestupoval koptský mnich, čvachtal v loužích bosýma nohama a koštětem trochu rozmatlával vodu, kterou předtím vylil na schody z kbelíku. Ano, je dobré dbát o čistotu chrámu, ale jak vidno, metody mohou být různé.


Chrám Božího hrobu zvenčí nevypadá nikterak výjimečně.