Nezapomenutelný přejezd hranic - Allenby Bridge.
 Na několikadenní výlet do Jordánska jsme se vydali během své druhé cesty do Izraele. Ačkoliv je Jordánsko jedinou zemí sousedící s Izraelem, jež s ním má přátelské vztahy, absolvování přejezdu z jedné země do druhé není zcela bezproblémové. Proto je naše překročení izraelsko-jordánské hranice samostatným příběhem, který nutno rozvinout a uvést. V anglickém průvodci jsme zjistili, že není možné přejet hranici v automobilu z půjčovny. Na hranici jsou všichni cestující důkladně kontrolováni. Pro izraelskou pohraniční stráž by bylo komplikované pečlivě prohlížet všechny automobily tak, aby bylo možno s určitostí vyloučit, že do něj někdo během pobytu v zahraničí nenamontoval bombu. Je proto daleko jednodušší přejezdy prostě zakázat.
Pro odhodlané cestovatele, kteří přesto trvají na svém, existuje jediná možnost: opustit vypůjčené auto na jedné straně hranice a najmout si další auto na straně druhé. Tím je pochopitelně dána podmínka, že pro cestu tam i zpět je nutné použít stejný hraniční přechod (výběr ostatně není příliš velký, existují všeho všudy tři). Toto vše jsme předem věděli. Po značně dlouhém období shánění adres a telefonních čísel na internetu a následných telefonátů, faxů a e-mailů do cestovních kanceláří a automobilových půjčoven jsme dosáhli svého. Zpočátku nám všichni tvrdili, že tato možnost neexistuje - patrně aby si ušetřili starosti s komplikovaným zařizováním - ale my jsme prokázali takovou míru neodbytnosti a zatvrzelosti, až se nám podařilo získat rezervaci automobilu z jordánské strany u Allenby bridge. Allenbyho most nese jméno po britském polním maršálovi, hlavním veliteli v Palestině v době 1.světové války, a je nejznámějším hraničním přechodem mezi Izraelem a Jordánskem.
Rezervace na faxové roličce byla málo čitelná. Stálo tam strohé: "Allenby bridge, úterý 2.března, 10 hod ´a.m.´. Při nepřevzetí vozu ve stanovenou dobu bude účtován stornopoplatek 70 JOD".... Ten papír byl tak anonymní, bez razítka a podpisu, a místo setkání tak vzdálené a těžko představitelné, že mi to připadalo, jako kdybych si dávala rande s Arafatem. Byla jsem nesmírně zvědavá, jak bude tato akce probíhat. Měla jsem představu pustiny s ostnatými dráty a s hraniční boudou stlučenou z prken, prostě konce světa, a stále se mi nezdálo, že by to mohlo klapnout. Na druhé straně jsem ale nezapochybovala o tom,že nějak zaimprovizujeme - jako už tolikrát - a do Jordánska se dostaneme...
Na bankovce s hodnotou jednoho jordánského dináru (všude zkratkou uváděného jako "JOD") byl vyobrazen nyní již zesnulý král Hussein.
Onoho úterý jsme brzy ráno vyrazili z Jeruzaléma do Jericha. Když jsme město pověstné biblickým troubením opouštěli, zastavil nás první zátaras v podobě pohyblivých mřížových vrat a malé úřadovny. V ní seděli dva vojáci se samopaly. To bylo asi patnáct kilometrů před hranicí. Bylo lehce po deváté hodině. Chlapci nás nechali chvíli čekat, abychom si uvědomili, že tu nejsou jen tak pro legraci, zkontrolovali nám pasy a pustili nás dál. Ujeli jsme dalších pár kilometrů a narazili na překážku již bytelnější v podobě betonové brány se závorami a s kanceláří již podstatně větší. Nebyli tu vojáci, ale mladí muži ve slušivých uniformách a neprůstřelných vestách. Měli vysílačky a pistole a důkladně kontrolovali projíždějící výhradně arabská auta včetně podvozků. Když jsme se dostali na řadu, položili nám celkem zbytečnou otázku - kampak že to jedeme ? Mile jsme se usmáli: "Inu, do Jordánska." "Ale tam nemůžete jet s tímto autem!" To byla nahrávka na smeč - nejsme přeci žádní hlupáci! "To my dobře víme, toto auto zde necháme a na druhé straně přestoupíme do auta jiného" odpověděli jsme s převahou. "Ale tady nikde žádné auto zůstat nesmí !" "Tak popojedeme dál a necháme ho tam někde na parkovišti." "Ale tam žádné parkoviště není!" Lehce jsme znervózněli: "Ale nějak to jít musí, my do Jordánska jet chceme a to auto na nás na druhé straně čeká" Pohlédli jsme mimoděk na hodinky a naše nervozita stoupla - bylo už půl desáté... "Tak se postavte s vozem tady bokem a počkejte" řekl mladík, sebral nám pasy a zmizel kdesi v útrobách budovy.
Trochu bezradně jsme stáli a pozorovali, jak arabská auta projíždějí jedno za druhým. Uběhlo dvacet minut a nic se nedělo. "Je třeba něco podniknout, nebo nás tu nechají trčet do oběda a jordánské auto nám ujede," rozhodl Jirka. On zůstane hlídat auto, do akce půjdu já, třeba toho s pohraničníky jako ženská víc zmůžu .... V kanceláři vládl poklid, naše pasy se povalovaly na stole a neprůstřelná vesta mi řekla, že se s tím nedá nic dělat. Odhodlaně jsem mu zdůraznila, že velmi chvátáme a že bych ráda mluvila s velitelem celnice. Mladík asi poznal, že se mne nezbaví, a tak začal vytáčet čísla. Po chvíli mi podal sluchátko a já tomu pánovi na druhém konci drátu začala plamenně líčit, že prostě do Jordánska musíme. "Vidět Petru bylo mým snem již od samého dětství," lhala jsem," a přeci nedopustíte, aby se to pokazilo. Musíte s tím něco udělat !" Pán trpělivě vyslechl moje expozé a vysvětlil mi, že auto zde nechat opravdu nemůžeme. Poradil mi ale, ať se vrátíme do Jericha, necháme tam vůz na parkovišti a na hranici se vrátíme taxíkem. To potom žádný problém nebude. "No dobře, ale za čtvrt hodiny si máme na druhé straně přebrat auto, nestihneme to a ono na nás nepočká!" A na to mi ten rozšafný pán na druhém konci drátu řekl větu, na kterou velmi často vzpomínám: "Nechvátejte .... Lady, you are here in the Middle East !" - Paní, tady jste na Středním východě! - tady jde všechno pomalu a žádné auto vám neujede." (Zde jen malá poznámka: anglický výraz Middle East - Střední východ - zahrnuje i oblasti, které my nazýváme Blízkým východem.)
I stalo se: autem zpět přes zátaras s mříží do Jericha na parkoviště, zavazadla do taxíku, taxíkem zase zpátky přes zátaras (kluci nám stále dokola kontrolovali pasy a museli z toho být dočista pomatení) k betonové bráně, tady spiklenecké mrkání neprůstřelných vest a cesta dále, opět několik kilometrů a taxík zastavil před budovou ´terminálu´. Uprostřed zvlněných pahorků z tisíciletých nánosů řeky Jordánu se najednou vyloupla budova, za kterou by se nemusela stydět ani Česká spořitelna v centru Prahy. Tady šlo všechno pěkně svižně: sebrali nám zavazadla k prozkoumání, nás prohnali rentgenovým rámem, obrali nás o dvacetidolarový výstupní poplatek z Izraele, zkontrolovali vízum do Jordánska, vyměnili nám něco dolarů za joránské dináry a poslali nás do přistaveného autobusu. Byli jsme tam sami se dvěma mladými japonskými studenty. V autobuse od nás vybrali po třech JOD a dovezli nás nyní již konečně přes Allenbyho most, který vypadal, jako by ho snad sám generál šrouboval dohromady. Jeho ocelová příhradovina velmi připomínala konstrukci mostu, který všichni Jihočeši dobře pamatují z Rájova na českokrumlovsku. Byl úzký, že se na něm dvě auta nevyhnula, a zdálo se, že drží pohromadě jen silou vůle. Po dalších několika kilometrech a jednom betonovém zátarasu (abychom nevyšli ze cviku) autobus zastavil před celnicí jordánskou. Vystoupili jsme z autobusu a málem padli do mdlob údivem: Na chodníku stál pán a v ruce držel papír s nápisem ´mr.Jiri Bruha´.
Státní poznávací značka našeho jordánského auta vypadala docela exoticky.
|
