| |
Bejrút, Zahlé, Aanjar
 Vlastní odjezd ani tentokrát nepostrádal na dramatičnosti, neboť jsme do poslední chvíle nevěděli, zda vůbec odletíme. Ukázalo se, že získat libanonské vízum vůbec není jednoduché. Využili jsme nabídky nejmenované cestovní kanceláře, jež nám mimo jiné zprostředkovala i tuto službu a jež - jak se posléze ukázalo - dostála naprosto všem svým závazkům, ale pasy s vízy nám po opakovaných odkladech dodala teprve několik hodin před odletem - takže napětí a nejistota až do poslední chvíle.
Let do Bejrútu netrval ani tak dlouho - za necelé čtyři hodiny jsme se ocitli ve zcela jiném světě - ve světě "brány do pravého orientu".
Hlavní město Libanonu, Bejrút, někdejší pulsující metropole a spojnice mezi východní a západní kulturou, dříve přezdívaná "Paříž Blízkého východu", se dnes jen těžko vzpamatovává z dlouhotrvající války. Město bylo rozděleno "Zelenou linií" na východní křesťanskou a západní muslimskou část a přímo v jeho středu probíhaly kruté boje. Srdce starého Bejrútu, čtvrť Downtown, byla téměř dokonale srovnána se zemí. Od roku 1991, kdy nastal klid zbraní, začala postupná rekonstrukce poničených staveb. Ta dostala oficiální podobu o tři roky později, kdy libanonská vláda schválila velkolepý plán na rekonstrukci města.
| Plán se týká především grandiózní výstavby Downtownu, přičemž nové budovy nejsou výhradně v moderním stylu, ale viděli jsme zde i nově vybudované stavby ve starém slohu z přelomu století, jež patrně mají evokovat zašlou slávu metropole. Stavební práce zde probíhají nepřetržitě, a to i v noci za umělého osvětlení. Ve městě však nadále zůstává obrovské množství domů se stopami po kulkách a explozích. Těchto poničených budov, mnohde hrozících zhroucením, přibývá tím více, čím více se vzdalujete od centra. V periferních čtvrtích domy s dírami po granátech a chybějícími částmi zdí převládají a jsou většinou dosud obydlené. V Bejrútu jsme se dlouho nezdrželi a ihned po přebrání auta z půjčovny jsme se vydali na svou okružní cestu po Libanonu. |
|
Obrázek pro Bejrút typický - moderní novostavba hned vedle
rozstříleného domu.
|
Z hlavního města jsme dlouho stoupali do kopců po asfaltce plné supějících kamionů, než jsme konečně přejeli sedlo pohoří Libanon a zahájili klesání dolů do údolí Bekaa. U silnice se začali objevovat prodavači s nádhernými hrozny vína a na okolních svazích jsme zahlédli první vinice. Pravda, jejich vzhled se dosti lišil od toho, co jsme zvyklí vídat u nás v Evropě. Nebyly to vyrovnané svěží zelené košaté pásy, ale réva se zde poněkud ztrácela v suché kamenité půdě a budila dojem, že bojuje jen s námahou o přežití. To ale nic nemění na skutečnosti, že právě v těchto místech je vyhlášená libanonská vinařská oblast - Kefraya a Ksara. Zamířili jsme do městečka Zahlé, údajného "malebného střediska vinné oblasti a vyhledávaného gastronomického výletního cíle", jež je
uloženo ve svahu podél říčky Birdawni stékající z hor Libanonu do údolí Bekaa. Víno se tu sice neprodává na každém rohu, jak by se dalo očekávat, ale na druhé straně zde není situace tak striktně protialkoholní, s jakou jsme se setkali v okolí palestinského Hebronu. Je to jistě dáno i skutečností, že velká část obyvatel Zahlé je římskokatolického vyznání. Problém prodeje vína zdejší obchodníci vyřešili šalamounsky tak, aby příliš neprovokovali islám, ale zároveň aby jim "neutekl kšeft". Víno zde lze zakoupit v nemnoha obchůdcích, v nichž je uvnitř nenápadně uloženo někde na postranních policích nebo ještě lépe ve zvláštních místnostech vzadu za obchodem. Nakoupili jsme a velmi nám chutnalo.
Na zdejší hlavní ulici jsme objevili malý obchůdek s magnetofonovými pásky a kompaktními disky. "Co kdybychom si koupili nějakou zdejší hudbu na památku?" navrhl Jirka. Vstoupili jsme a ocitli se tváří v tvář prodavačce - energické malé buclaté paní. Nemluvila sice anglicky, ale když jsme jí řekli, že chceme něco "typik arabik", duchapřítomně vytáhla jakousi kazetu a hned nám ji strkala do pytlíku a na prstech začala ukazovat cenu. "Ale né, přeci nebudeme kupovat zajíce v pytli" - a už jsme si z dlaní dělali kornouty u uší na znamení toho, že si chceme poslechnout nějakou ukázku. Paní nám kousek pustila, ale Jirka kroutil hlavou, že to není to pravé. Zkusila tedy něco jiného a ještě dalšího, ale stále to nebylo to "typik". Bylo vidět, že se paní už trochu zlobí… Vyšla jsem ven před obchod a odchytila jednoho kolemjdoucího, který na mou otázku "Do you speak english?" neprozřetelně přitakal. Vysvětlili jsme mu anglicky, co bychom si přáli a on to chrčivě přetlumočil majitelce obchodu. Ta se začala rozčilovat tak výmluvně, jako bych ji slyšela česky:"Pustila jsem jim támhleto, to se nelíbilo, pak tohleto a to jim taky nebylo, tak nevím, co už je víc typicky arabskýho, no řekněte, nemám pravdu? Tak ať mi řeknou, co je víc arabskýho, než Fairuz?"
V její řeči se ozývalo samé "Fairuz". Nakonec jsme si tedy dali poradit a poté, co nám i improvizovaný tlumočník Fairuz doporučil, zakoupili jsme tedy "The best of Fairuz 1". Paní vedoucí nám chtěla hbitě přibalit i "The best of Fairuz 2", obojí na evidentně pirátských páscích doma nahraných, ale zdvořile jsme poděkovali, jedna Fairuz stačí.
Teprve dodatečně jsme se dočetli, že Fairuz je libanonská zpívající superstar, slavná již od 50. let, jež se po dlouhá léta drží na prvních příčkách žebříčků arabské populární hudby a jež vytvořila osobitý styl "orientálního jazzu". Přímo kultovním symbolem se stala v průběhu občanské války a jejího prvního koncertu po příměří se na otevřeném prostranství zničeného bejrútského Downtownu zúčastnilo přes čtyřicet tisíc lidí. Tak, a my jsme Fairuz neznali! |
|
Zahlé je tradiční římskokatolické město, a tak jsme v ulicích viděli mnoho malých kapliček. Kombinace arabských nápisů a křesťanských symbolů byla nadmíru podivná.
|
Naším dalším cílem byl Aanjar. Tato lokalita nedaleko syrských hranic je vyhledávaným turistickým cílem pro ojedinělé rozvaliny relativně nedávno (ve 40. letech) objeveného města umajjovské dynastie. Umajjovci byli první velkou muslimskou dynastií, jež ve své době vládla ohromnému území od údolí řeky Indu na východě až po jižní Francii na západě. Zakladatelem dynastie byl v polovině 7. století po Kristu Mu´awyiah, tehdejší syrský vojenský guvernér, vzdálený potomek proroka Muhammada. Chalífát, úřad hlavy muslimské obce, který měl být původně volenou funkcí, se tehdy stal rodovou výsadou aristokratického mekkánského kmene Umajjovců. Ti byli velmi ctižádostiví a zanechali po sobě několik skvělých stavebních památek, jež jsou dodnes jedněmi z nejvýznamnějších příkladů islámské architektury. Krom Aanjaru k nim patří Ummajovská mešita v Damašku, Skalní chrám v Jeruzalémě a některé pouštní hrady v Jordánsku. Umajjovci však nepanovali dlouho. Zhruba po jednom století byl jejich rod vyvražděn příslušníky rodiny Abbásovců, kteří pak založili další vládnoucí dynastii. Aanjar byl opevněným městem založeným na symetrickém půdoryse po římském vzoru. Jednalo se o významné obchodní středisko, což dokládá skutečnost, že zde kromě paláců, lázní, mešit a příbytků byly nalezeny i pozůstatky šesti stovek obchodů. Rozvaliny Aanjaru jsou pozoruhodné i tím, že architektura zdejších staveb je stylově čistá, spadající do krátkého časového období rozkvětu města. Po vítězství Abbásovců byl totiž Aanjar opuštěn, takže zde již nedošlo k žádným dalším přestavbám či úpravám staveb v jiných stylech.
Prokládáním pruhů z plochých cihel a z kamenných kvádrů vznikl na stavbách umajjovské architektury zvláštní efekt, který jsme do té doby nikde neviděli.
|
|
|
|
|
