úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Ach, ten Marakéééš!

Marakeš! … už jenom to slovo: Marakéééš… zavřu oči a vidím zloduchy, kteří honí hrdinku akčního filmu v křivolakých uličkách středověké mediny - pod nohy se jim pletou malí kluci v košilovitých hábitech, z vozíku, do kterého při úprku vrazí, se sypou pečlivě narovnané fíky … podobná scéna už byla k vidění v nejméně půltuctu béčkových filmů - nepamatujete si?
   Prostě jet do Maroka a nenavštívit Marakeš, to už můžete rovnou zůstat na Slapech. Je ale třeba být předem připraven na zdejší "turistickou připravenost". Jeden známý nám před cestou řekl: "Fes, to je nefalšovaný středověk, ale Marakeš… víte, ten je takový turistický." A měl svatou pravdu. Toto je třeba předem vědět a nebudete zklamáni.
   Je to krásné město. Určitě si na každém rohu všimnete pohlednic a fotografií marakéšských palmových hájů za nimiž se relativně blízko vypínají zasněžené vrcholky Atlasu. Nevím, jestli jsme měli smůlu, nebo zda naopak reklamní fotograf měl nebývalé štěstí, ale my neviděli Atlas, natož pak sníh - okolí města bylo v jemném oparu. Na rozdíl od svažitého Fesu je Marakeš v rovině, takže jako urbanistický celek nemůže příliš zapůsobit, spíše zde jde o jednotlivé památky, které lze i během jednoho dne oběhnout, či spíše objet.
   Zase jsme si jednou najali průvodce. Ale ten byl! Starý, přísně a důveryhodně vypadající muž nás oslovil na hotelovém parkovišti a mával nám před očima jakýmsi metálem. Na první pohled vypadal moudře a seriózně, posléze se z něj ale vyloupl dědek nerudnej, princmetálovej. Usmlouvali jsme s ním cenu a naložili ho do auta. No, nakonec jsme nelitovali, že jsme se s ním dali do spolku, protože nám posloužil jako dobrý navigátor, a my jsme se díky němu
rychle a bez bloudění pohybovali mezi jednotlivými místy, která jsme chtěli navštívit. O nějakých průvodcovských službách ale nemohla být řeč, protože jeho "angličtina" byla něčím neslýchaným. Nebylo mu rozumět ani slovo a vůbec bych se nedivila, kdyby anglicky vůbec neuměl a vedl k nám jen jakousi nesmyslnou fonetickou produkci. Byli jsme rádi, že jsme se ujednotili na pokynech pro jízdu autem, které byly "rajt", "left", "strít daun", což jsme posléze rukama ověřili jakože "rovně" a konečně naštěstí jednoznačné "stop".
   Když jsme fotili, tak to dědkovi bylo moc dlouhé a měl tendenci nás popohánět, a na druhou stranu nás chtěl ochudit o některé pamětihodnosti s tím, že "to nestojí za to". Tak mu Jirka ohlásil, že my jsme ti, kdo tady platí, a že chceme navštívit to, co jsme si předem naplánovali a domluvili. Dědek něco žbrblal, ale nakonec asi jeho angličtina tak špatná nebyla, protože evidentně pochopil a přizpůsobil se nám.
 
Stavební dominantou v rovině umístěného Marakeše je minaret jedné z nejrozlehlejších mešit západního islámského světa, mešity Kutubia.

Takže přijměte naše pozvání na malou procházku po Marakéééši
a přečtěte si vysvětlivky u jednotlivých fotografií.


Džema el-Fna je proslulé marakéšské náměstí, ve všech průvodcích vyzdvihované jako něco nevídaného a jedinečného. No, nevím, ale nejspíš to mocné vychvalování způsobilo, že jsme očekávali něco úžasného, a skutečnost nás poněkud zklamala. Dnešní Džema el-Fna je obrovské vyasfaltované prostranství, kde se přes den nic moc neděje, většinou se tu motají jen turisté. Je dobré navštívit některou z kaváren umístěných na terasách domů náměstí lemujících a pozorovat "cvrkot". Teprve před západem slunce zde velmi rychle začnou růst stánky s občerstvením, na zemi rozkládají své "živnosti" prodavači drobných cetek a pochutin, začnou se objevovat krotitelé opic a hadů a všemožní kejklíři. Z toho všeho ale (alespoň pro nás) byla cítit především snaha pumpnout turistu o nějaký ten peníz.



Další velké zklamání byla pro nás, jakožto cestovatele věnující se fotografování, představovala konfrontace s věhlasnými marakéšskými provadači vody. Viděla jsem je na mnoha fotografiích nejen v turistických průvodcích, ale i v uměleckých publikacích. Strašně jsem se těšila, že si je také vyfotím a že z té fotky budu mít radost. Ze snímku, který sem vkládám jen pro ilustraci, radost nemám. Tak prohnané "modely" jsem zatím na našich cestách nikde nepotkala. Ne, že by fotograf "lovil" je, ale pravý opak je pravdou. Moc dobře jsou si vědomi, že "prodavač vody z Marakeše" je pro turistu pojem, a tak jakmile zahlédnou někoho s foťákem na krku, ihned vystartují, "vyšpulí" se mu před objektivem a následně velmi nevybíravým způsobem vyžadují poplatek - nemalý a za jednoho každého.



Nádherná brána Bab Agnau je jednou z nejkrásnějších v Marakeši. Kdysi byla hlavním
vstupem do almohadského paláce a její funkce byla více dekorativní, než obranná.



Kubba Ba´Adiyn je v dnešním Marakeši ojedinělou solitérní, jakoby nesounáležitou stavbou. Ve skutečnosti se jedná o pavilonek s očistnou fontánou, který byl součástí staré almoravidské mešity ze 12. století a téměř zázrakem se zachoval do dnešních dnů poté, co bylo celé jeho okolí zničeno nastupující dynastií Almohadů.



Fontána "Krob u šuf" je ukrytá ve spleti křivolakých uliček marakešských suků. Její název v překladu znamená "napij se a obdivuj" a náš průvodce, dědek nerudnej, nám názorně ukazoval, jak to má probíhat: napil se z kelímku, přitom se zaklonil a pohledem spočinul na dřevěných mukarnasách v horní části fontány. (Přitom mu louplo v zádech a začal po mohamedánsku sakrovat.)



Toto skvostné zákoutíčko evokující atmosféru pohádek Tisíce a jedné noci je jedním z mnoha nádherných prostorů v paláci Bahia, jedné z hlavních turistických atrakcí Marakeše.




Medresa (koránová škola) Ben Yussef je největší a nejkrásnější v celém Mahgrebu. Byla založena ve 14. století a svého času pojala až 900 studentů. Dnes je restaurovaná, přístupná turistům a je možné zde obdivovat detaily původní merinidské architektury.



Interiér medresy Ben Yussef - ze zdobných ochozů
byly přístupné pokojíky jednotlivých studentů.



Zahrada Majorelle, ač neislámská, byla pro nás jedním z nejpůsobivějších zážitků z Marakeše. V roce 1917 se v Maroku usadil francouzský malíř Majorelle, postavil si zde nádhernou vilu, která je dnes jeho muzeem, a nechal ji obklopit úžasnou zahradou. Setrval zde až do své smrti v roce 1962.

Když ten náš marocký výlet shrnu, tak nutno říci, že byl velmi povedený a cestu do této severoafrické země mohu každému jen doporučit. Je to zde veskrze turisticky vlídné a když tu a onde zaplatíte za focení a koupíte si příslušný suvenýr, tak jsou všichni nesmírně přívětiví a vstřícní. Jen si nesmíte dávat mátový čaj…
   Možná vypadám jako náhončí cestovních kanceláří do arabských destinací… ale Maroko, Jordánsko a Tunisko považuji za země pro Evropana velmi přijatelné. Asi bych si rozmyslela někoho vysloveně posílat do Jemenu, Libanonu, Sýrie nebo Íránu, ale v případě zmíněných tří zemí se dá říci, že nestane-li se něco mimořádného, tak by si našinec měl odnést nádherné zážitky.