úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Podél tichomořského pobřeží -
Acapulco, La Bocana, Puerto Escondido.

Považovali jsme Acapulco za "pěknou snobárnu" a původně jsme zastávku v tomto městě vůbec neplánovali, ale nějak to tak přišlo, že jsme z Taxca k Pacifiku vlastně ani jinudy jet nemohli. Acapulco proslavené známým filmem s Belmondem je opravdu velmi turistické město s krásným zálivem lemovaným bílou pláží a velkými hotely. Nezklamalo nás, protože jsme od něj ani nic jiného neočekávali.
    Na pláži jsme strávili asi tři hodiny, což nám bohatě stačilo. Bylo tu příjemně, ale vlny byly tak vysoké, že poté, co nám málem zlámaly vaz, jsme už do vody raději nešli. Opravdu - tak velké vlnobití jsme ještě nikde nezažili. Šlo o to překonat při vstupu do moře a při jeho opouštění oněch zhruba deset nebezpečných metrů, kde se vlny lámou, hroutí a tvoří vír. Většinou je to švanda, nechat se proudy vody motat a točit, ale tady šlo skutečně o život. Však také se do vody odvážili jen málokteří. Velké, asi osmimetrové, vlny přicházely v celkem pravidelných intervalech a v mezidobí se dalo jakž takž bezpečně proplavat za onen kritický pás na moře. To byla jediná možnost, jak si toho dne v Acapulcu zaplavat v Tichém oceánu.


Výhled na moře v Acapulcu z našeho hotelového pokoje.

    A nyní pozor, přijde šprýmovná plážová historka a zároveň varování pro ostatní: pakliže nechcete přijít o peníze a být za blbce, tak nikomu v Mexiku neříkejte jen tak mírnyxtýrnyx svoje křestní jméno. V Acapulcu na pláži (a jsem přesvědčena, že podle stejného scénáře se to odehrává i v jiných letoviskách v Mexiku) se k nám přitočil chlapík, upravil nám hotelová lehátka, přinesl nám drink a zeptal se nás na křestní jména. (Dcera umí výborně španělsky, ale je plachá, manžel španělsky nemluví a je mu to fuk, já mám jakés ubohé základy tohoto jazyka a jsem netrpělivá a "sápavá", jak se o mně jednou vyjádřil můj choť, takže je jasné, kdo v Mexiku vedl bazální konverzaci.)
    Já naivka jsem mu naše jména prozradila, načež se chlap nejapně zeptal, kdo ke komu patří a doplnil to posunčinou, takže jsem to i já pochopila. V domnění, že naše rodinné vztahy musí každého hned trknout (Klára je sice skoro dospělá, ale my s Jirkou - alespoň doufám - k sobě vzezřením co do věku celkem pasujeme), jsem si pomyslela, že udělám humor a donutím toho člověka, aby se chytil za nos a příště nekladl hloupé otázky. Ukázala jsem na manžela a dceru a posunčinou je spojila dohromady a pak jsem zabodla ukazovák do své hrudi a řekla, že jsem "abuela", což je babička, a k tomu jsem česky dodala "ty troubo".
    Koupali jsme se, slunili se a popíjeli "piňa koladu", načež se onen člověk za chvíli vrátil a přinesl nám dvě mušle s vymalovanými vnitřky. Na obou byl jakýsi kýčovitý subtropický motiv s palmami a k tomu byla narychlo domalována naše jména. Ale! V první škebli bylo rudé srdce a v něm Jirka - po španělsku psáno "Jorge" - a "Klara" a v té druhé jakýsi kvítek a moje osamocené jméno - ještě že tam nepřipsal "pevné zdraví do dalších let, babičko!". Myslela jsem, že chlapa zabiju, ale Jirka se smál, až se prohýbal a vyplatil mu ty nekřesťanské peníze, co za ten suvenýr chtěl.

    Z uvedeného plyne poučení:

1/ Pokud nechcete škebli se jménem, která - je-li již namalovaná - se
      těžko odmítá, neprozrazujte, jak se jmenujete.

2/ Neočekávejte, že Mexičané pochopí váš úžasný humor.


Celkový pohled na Acapulco.

    Večer jsme se nechali taxíkem odvézt na místo avízované jako atrakce, kterou v Acapulcu "nesmíte zmeškat". Jedná se o útes La Quebrada, který je proslavený skokany do vody. Několikrát denně v předem stanovených hodinách, šplhají mladí chlapci nahoru po strmé skále nad malou mořskou zátokou. Bedlivě sledováni turisty i místními zvědavci, kteří se - vybaveni dalekohledy, fotoaparáty a videokamerami - tísní na terase vybudované na protějším útesu, se chlapci nejprve pomodlí u malé vyšperkované kapličky, která byla speciálně pro ně zřízena nahoře na útesu, a poté se vrhají dolů do mořských vln.
    Někteří mládenci si troufnou skočit až shora, z výšky zhruba 45 metrů, jiní opatrnější tak činí z nižších míst. Někteří skákají po nohách, ti ostřílenější po hlavě. Skákají i pozdě večer za umělého osvětlení. Po skoku se mladíci hbitě a velmi rychle vyšplhají na protilehlou skálu tak, aby stihli vmísit se do proudu odcházejících diváků, nabídnout jim pózování na fotografii a vybrat od nich peníze. (Na vyhlídkou terasu se tak jako tak platí předem vstupné.)
    Z Acapulca jsme vyrazili druhý den ráno podél pobřeží směrem východním. Cesta podél oceánu vůbec nevypadá tak, jak by si mnohý představoval. Není to jako někde na Jadranu, kde se trvale můžete kochat výhledy na moře a každou chvíli se nabízí možnost vykoupat se. Zmíněná mexická silnice vede několik kilometrů od moře, takže výhledy se nekonají, a možností zajet k na pobřeží je pro člověka, který má k dispozici pouze mapu a není znalý místních poměrů, pouze minimum.


Na mexických silnicích se odehrává ledacos.
(Po zkušenostech z Arábie nás to vůbec neudivilo.)

    Již dávno dopředu jsme byli upozorněni na možnost příjemné zastávky u moře po cestě. Dle instrukcí jsme v městečku Marquelia zabočili doprava podle ukazatele La Bocana. Po pár desítkách metrů se asfalt ze silničky ztratil a my jsme se ocitli na blátivé cestě s neuvěřitelnými rygoly zaplněnými vodou (asi nedávno pršelo). Kdybych si jména vesnic nebyla bývala poznamenala na papír, tak bychom se v té chvíli otočili zpět a jeli dál po státní silnici. Takto jsme si řekli, že by nás přeci Kláry mexická rodina neposlala do neštěstí, a pokračovali jsme. Zhruba pět kilometrů hrozné jízdy hraničící s motocrossem bylo po chvíli bohatě odměněno.
    Ocitli jsme se na nádherné pláži, kde byla "restaurace": stolky, židle a houpací sítě pod přístřešky z palmových listů. Vedle byla chýše, v níž se vařilo. Uvítala nás usměvavá mladá žena a dala nám vybrat z několika druhů ryb a dalších mořských plodů, které (měla světe div se) - v chatrči v mrazáku. (Kus od pláže byl jakýsi statek, kde asi "restauratéři" bydleli a odkud si do chýše táhli proud prodlužovačkou válející se po zemi.) Vařilo a smažilo se ale na otevřeném ohni. Zaujalo nás, jak si mladá kuchařka s naprostou bravurou a jistotou regulovala žár pod železnou pánví tím, že plápolající polena buď povytahovala bokem, nebo naopak zasunovala zpět pod pánev. Jídlo bylo výborné i tak, ale šumění moře několik metrů od nás učinilo tento kulinářský zážitek nezapomenutelným.


V "restauraci" na pláži La Bocana jsme si v nádherném
tichomořském prostředí pěkně dali do nosu.


    Potíží při cestování po Mexiku je skutečnost, že je nutno překonávat velké vzdálenosti. A tak jsme toho dne nedojeli až do Puerto Angel, kam jsme měli původně namířeno, ale cestu jsme přerušili o 70 kilometrů dříve, v Puerto Escondido. Nevím, zda jsme na tom prodělali, do Puerto Angel jsme pak již nezajížděli, ale na Puerto Escondido, což v překladu znamená "Skrytý přístav", budeme ještě dlouho vzpomínat.
    Během několikasetkilometrové cesty po pobřeží jsme byli coby cizinci zcela osamoceni a žádná další turistická auta jsme moc nepotkávali, proto nás dost překvapilo, že se to v Puerto Escondido najednou zahraničními návštěvníky jen hemží. Tato oblast s krásnými plážemi, kde je téměř pravidelně mohutné vlnobití, je rájem surfařů. Mladí lidé s prkny se sem proto sjíždějí i z velké dálky a bylo jich zde požehnaně. Městečko je na ně připravené, a tak má kromě mnoha hotelů a restaurací i své vlastní malé letiště, což vysvětluje to, proč jsme cestou autem nikoho nepotkávali.
    Puerto Escondido na nás dýchlo jakousi zvláštní bezstarostnou a uvolněnou atmosférou, že jsme je zařadili na pomyslnou listinu míst, kam bychom se ještě někdy v životě rádi vrátili.


Poránu byla pláž v Puerto Escondido téměř liduprázdná. Mladí
surfaři večer flámují a ráno většinou vyspávají ...



... našly se ale i výjimky, takže jsme i dopoledne
mohli sledovat odvážné jezdce na vlnách.