Klenoty skryté v deštných pralesích - Toniná, Agua Azul, Mizol-Ha, Palenque, Yaxchilán a Bonampak.
 Ve východní části státu Chiapas jsou již ty pravé a nefalšované deštné pralesy. Těžko popsat dojem, jaký v nás vzbudily. Zdálky nevypadají nijak zvláštně. Když se na prales díváte z nadhledu z kopce, tak vám připadá jako obyčejný listnatý les, protože nemáte pojem o jeho výšce a hlavně druhovém složení.
Zvláštní a odlišné od našich lesů je jen to, že tu a onde nad úroveň ostatní zeleně vystupuje kulovitá solitérní koruna jiného druhu stromu, který své kolegy o hodně převyšuje a vytváří tak na "hladině" lesa jakousi bublinu. Když do pralesa vstoupíte - a to podotýkám, že jsme se zbaběle drželi jen vyšlapaných turistických cestiček a nepouštěli se na neznámých místech do lesa na vlastní pěst - připadáte si jako v jedné velké neuspořádané botanické zahradě.
Všechny ty květiny a rostliny, které se u nás prodávají jako pokojové v květináčích (a ještě mnohé další a další), tady rostou
|
|
Nikdy dříve mne nenapadlo, že se budeme jen tak mýrnyxdýrnyx procházet po deštném pralese.
|
volně. Kmeny stromů jsou obtočeny změtí všelikých břečťanů, šefler, diefenbachií, monster (pozor, to je běžná kytka - našla jsem si to v literatuře!), tchyních jazyků, fíkusů a kdoví čeho ještě. Z korun dolů visí liány a člověk jen čeká, odkud se vyhoupne Tarzan. Opravdu! - Těžko se to popisuje, to se prostě musí vidět.
Cestou ze San Cristóbalu jsme nejprve zajeli do nenápadné mayské archeologické lokality Toniná. Je poněkud stranou hlavního silničního tahu a pokud vím, tak tam organizované turistické zájezdy moc nejezdí. Je to jen dobře. Všechny stavby a paláce jsou umístěné na terasách v příkrém srázu. Museli jsme šplhat vzhůru po rozpadajících se schodištích, přeskakovat polorozbořené zídky a, ač jsme si dávali pozor, drolily se pod našimi kroky kamínky a drobné úlomky.
Nedovedu si představit, jak by tato lokalita vypadala za pár měsíců, kdyby sem denně zavítalo několik turistických autobusů. Takto nás tu bylo celkem asi deset a mohli jsme si náležitě vychutnat kouzlo tohoto kdysi velmi mocného místa, které bylo odhalené teprve v roce 1979.
Není bez zajímavosti, že vládci z Toniná zapříčinili úpadek proslulého Palenque. V boji zvítězili nejen nad Palenque, ale i nad několika dalšími mayskými městy, zajali jejich vládce a poté, co je zde v Toniná věznili a posléze popravili, se stali pány celé oblasti, přičemž Toniná získala na významu a důležitosti. Toto vše se odehrávalo v 8. století po Kristu.
Terasy dříve mocného Toniná, archeologické lokality,
která zdaleka není v obecném povědomí.
Za Toniná jsme z náhorní plošiny klesli již definitivně do oněch pověstných deštných pralesů. Naše další zastávka byla tentokráte "obligátní turistická" - Agua Azul, "modrá voda", místo, které je neodmyslitelnou součástí každého organizovaného zájezdu, který Chiapasem projíždí.
Zpěněné kaskády valící se vody, klidné, smaragdově zbarvené laguny, bujná pralesní vegetace, zpěv ptáků a cvrkot hmyzu, nad tím vším modré nebe - dokonalý kýč. Ale nádherný kýč - velmi doporučujeme!
(Zapomněla jsem na stánky se suvenýry, pečenými klobáskami a limonádou.)
Agua Azul - modrý ráj uprostřed zeleného pralesa.
Nedaleko od Agua Azul je další "vodní atrakce" - Misol-Ha. Vodopád, který se z výšky 35 metrů řítí do stinné okrouhlé přírodní nádrže.
|
|
Palenque - toto jméno ve mně ještě dávno předtím, než jsem začala tušit, že vůbec do Mexika pojedeme, vzbuzovalo úctu a touhu někdy na ta místa zavítat. Sen se mi splnil a musím říci, že Palenque naprosto splnilo má očekávání - úžasné mayské pyramidy jsou obklopené pralesní zelení a dýchá z nich tajemná minulost. Nebudu se zde zabývat historickým výkladem, ten je uveden v každé publikaci o Mexiku.
Raději vás pobavím historkou, kterak jsme se zde vnutili do Pákalovy hrobky.
Jak známo, nejslavnějším mayským vládcem Palenque byl Pákal, který panoval v 7. století po Kristu a dožil se úctyhodných osmdesáti let věku. V jedné ze zdejších pyramid, která je označována jako "Chrám nápisů", bylo až relativně nedávno objeveno tajné vnitřní schodiště, které vedlo hluboko dolů do malé hrobky v níž byl nalezen nádherný neporušený
|
Pákalův sarkofág. Všichni ho dozajista dobře znají z Dänikenových Vzpomínek na budoucnost. Na víku sarkofágu je reliéf znázorňující samotného Pákala požíraného "Pozemským netvorem". Na reliéfu je dále Strom života s ptákem-hadem a další a další mýtické příšery a symbolická zobrazení, to vše po mayském způsobu zamontované do spletitého ornamentu. Švýcarský badatel ve výjevu však vidí kterak Pákal řídí vesmírnou loď...
Velmi jsem se těšila, až tuto slavnou náhrobní desku, jejíž originál byl ponechán na původním místě, uvidím. Jaké však bylo naše překvapení a zklamání, když jsme, hrnuvše se na Chrám nápisů, byli zastaveni nejprve nataženými provazy a posléze nekompromisním hlídačem. Hrobka je prý přístupná jen v určitých hodinách a to pouze těm, kdo mají zvláštní povolení. "A kde a jak to povolení získáme?" zajímali jsme se. "Musíte se zeptat na ředitelství muzea." Tak jsme se tam vypravili. Muzeum spolu s vědeckou knihovnou a archivem je pár kilometrů od vlastních vykopávek. Jirka sice trochu protestoval, že to snad ani za to nestojí, že nás stejně vyženou, ale já jsem se toho už chytila jako ohař stopy.
|
Po několikerém vyptávání a bloudění po areálu jsme se konečně dostali k člověku, který nám byl schopen podat konkrétní informaci: Do hrobky se pouští jen dvacet lidí denně v malých oddělených skupinkách mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední a to výhradně na základě řádně odůvodněné a posléze schválené písemné žádosti. "A kde se žádost podává, jak dlouho se čeká na vyřízení a kdo ji schvaluje?" "Museli byste za seňorou Martinez, ředitelkou muzea, a domluvit se s ní." No, to už se mi začalo jevit, že není vše ztraceno. Sedli jsme si ke stolku a já donutila nebohou Kláru, aby španělsky sepsala elaborát, ve kterém se bezostyšně uvádí, že jsme se z Evropy do Mexika vlastně vypravili jen a jen kvůli tomu, abychom mohli vidět Pákalovu hrobku, o níž já už od dětství sním. Manžel je architekt, já autorka cestopisů, oba jsme renomovaní fotografové
|
|
Proslulý náhrobní kámen s Pákalem - astronautem.
|
a dcerunka hodlá studovat historii prehispánských kultur na Karlově univerzitě.
Předem děkujeme vedení muzea za vstřícnost a kladné vyřízení - bla,bla. Pak už bylo téměř hračkou přemluvit seňoru Martinez, která zrovna neměla čas, aby nám popřála sluchu.
Po chvíli váhání sice blahosklonně přislíbila souhlas, ale navrhla, ať se zastavíme za dvě hodiny (my však měli lepší představy o tom, jak strávit odpoledne, než vysedáváním na chodbě muzea), a tak jsme ji ve finální přemlouvací křeči nakonec donutily, aby podepsala a orazítkovala okamžitě a na místě. (Zde píši záměrně "donutily" s tvrdým "y", protože Jirka pravil, že se téhle šaškárny účastnit nebude a čekal na mne a Kláru v muzejní kavárně. - Do hrobky s námi pak ale šel - a rád!)
Celkový pohled na Palenque.
Z Palenque jsme podnikli jednodenní výlet za mayskými ruinami ukrytými v pralese. Museli jsme urazit 180 kilometrů napříč proslulým Lacandónským pralesem. Jeli jsme po velmi dobré asfaltce, což bylo sice výhodné, protože cesta by jinak trvala několik dní a nebyla by pro nás uskutečnitelná, na druhé straně však moderní silnice představuje jednak degradaci nádherné přírody, jednak přináší civilizaci a to znamená začátek konce pralesní přírody.
Drželi jsme se návodu Lonely Planet a po dvou hodinách jízdy jsme dorazili do městečka Frontera Corozal, kde silnice končí u mohutné řeky Usumancity, která tvoří hranici mezi Mexikem a Guatemalou. Zde jsme si museli pronajmout loďku a pokračovat dalších 22 kilometrů po proudu do skvostné mayské lokality Yaxchilánu, kam žádná silnice nevede. Na rozdíl od turisty zaplaveného Palenque je Yaxchilán kvůli své špatné přístupnosti velmi málo navštěvovaný. Paláce a chrámy jsou zde ukryty v džungli a museli jsme absolvovat relativné dlouhý pěší okruh, abychom zhlédli alespoň část zdejších monumentů. Yaxchilán proslavily úžasné reliéfy, které se dochovaly na spodních stranách širokých dveřních překladů. Jedině takto ukrytá a chráněná mohla krásná vyobrazení odolat povětrnostním vlivům a stékající dešťové vodě a zůstat zachována i pro oči moderního návštěvníka.
"Edificio 33" (budova 33) je jednou z nejzachovalejších staveb v Yaxchilánu. Stojí na vyvýšeném místě a vede k ní monumentální schodiště. Na své střeše má velmi dobře zachovalý podélný hřeben, typický pro mayské chrámy.
Vrátili jsme se lodí zpět a pokračovali po silnici do několik desítek kilometrů vzdáleného Bonampaku. Zde jsme sice nemuseli přestupovat na loď, ale před vjezdem do archeologického areálu nás donutili zaparkovat auto a pokračovat dál malým turistickým autobusem. To by samo o sobě tolik
Jeden z nádherných reliéfů ze spodní strany yaxchilánských dveřních překladů.
|
|
nevadilo, smířili jsme se i s nemalým poplatkem za tuto povinnou jízdu, ale hrozná byla skutečnost, že se jelo několik kilometrů po nesmírně prašné cestě z jakési bílé drti, takže když jsme se vypotáceli z autobusu, byli jsme od hlavy k patě bíle zaprášeni, jako mlynářská rodina, či spíše jako exkurze z vápenky. Nejhorší bylo, že zabrat dostaly i naše fotoaparáty - a to celé jsme museli absolvovat dvakrát, tam i zpět!
Bonampak, město, které kdysi bývalo střídavě rivalem a spojencem Yaxchilánu, je proslulé svými nástěnnými malbami - však
|
také jméno Bonampak znamená
v yucatánské mayštině "pomalované zdi". Fresky se nalézají v nevelké budově Templo de las Pinturas - Chrámu maleb a znázorňují jednak slavnostní ceremoniály, ale hlavně tradičně děsivé scény z krvavých bitev, mučení a obětování zajatců.
Bonampak byl objeven relativně nedávno, teprve v roce 1946. Nedlouho poté byl Templo de las Pinturas vyproštěn z nánosů hlíny a zeminy a fresky po mnohá staletí skryté v temnotě a bez přístupu vzduchu, opět spatřily denní světlo. Toto vyrušení z mnohaletého pohřbení však odstartovalo zkázu maleb. Ty působením světla a vlhka velmi rychle chátrají, rozpadají se a ztrácejí své barvy, a tak se zdá, že nebude dlouho trvat a po bonampackých freskách zbude pouze archivní dokumentace a věrné kopie, které jsou dnes vystaveny v Muzeu antropologie v Ciudad de Mexico
Proslulé bonampacké fresky už asi dlouho k vidění nebudou...
|
