„Jemen, to je zakonzervovaný středověk“. Ano, toto reklamní tvrzení cestovní kanceláře je naprosto pravdivé. V době, kdy se do této dnes válkou zmítané země ještě dalo cestovat, nás po starém královském městě Jibla prováděla asi šestnáctiletá dívenka. Hovořila velmi dobře německy a snažila se seznámit nás s historií svého rodiště.
   V rozporu se svým věkem byla až nepříslušně vážná a její útlá postavička v černé abáje z hrubé látky působila křehce a zranitelně. Když jsme se jí vyptávali, tak zmínila, že má nemocného otce, který nemůže pracovat, a tak je ona jediná, kdo přináší domů nějaké peníze pro oba rodiče a svých pět sourozenců. Vyprávěla, že dříve sem jezdilo hodně turistů a všem ve městě se vedlo lépe, ale nyní je doba zlá.
   Plahočili jsme se Jiblou pod pražícím sluncem a dostali jsme žízeň. Koupili jsme si šťávu z manga a pozvali na občerstvení i onu dívku. Ráda přijala, ale krabičku s džusem schovala do záhybu volného rukávu. Ptali jsme se, proč se nenapije, a ona řekla, že to vezme domů bratříčkovi. To byla jedna z chvílí, kterou musí prožít každý návštěvník zemí takzvaného třetího světa. Člověku srdce usedá, stydí se za svůj osobní blahobyt a uvnitř pláče.