Sahara jako Sahara, no ne? Mám několik prima historek, ke kterým ale bohužel nemám konkrétní fotografii, a na druhou stranu mám docela hezká „ilustrační fota“ bez příběhu. Tak si dovolím to občas zkombinovat. Na snímku je Tuareg z marocké pouště a příhodu jsem zažila, když jsem v roce 2000 jezdila po jižním Tunisku vypůjčeným autem s tehdy patnáctiletou dcerou Klárou.
   Dorazily jsme do městečka Douz, které bylo deklarované jako „brána do Sahary“, a lačnily jsme po zlatavých písečných dunách. Ty ale nebyly tak snadno přístupné, jak jsme si představovaly, a tak jsem se odhodlala využít nabídky jakéhosi chlapíka, který se k nám přimotal, představil se jako „specialista na Saharu“ a už už se nám cpal do auta. Měla jsem trochu strach, přeci jen sama ženská s dívenkou a kilometry široko daleko žádný další turista, a tak mne napadlo, že to trochu pojistím.
   Vyndala jsem z kapsy mobilní telefon, byl to tehdy ještě předpotopní typ, rozhlédla jsem se a ubezpečila, že mne ostatní sledují, obřadně jsem vytáhla anténu a začala „vyťukávat číslo“. „Mami, když to má vypadat věrohodně, tak alespoň na ta tlačítka koukej!“ napomenula mne všímavá dcera. Na celé kolo jsem česky „telefonovala“ a následně jsem chlápkovi a ostatním přihlížejícím sdělila, že jsem mluvila s manželem, který nám spolu s přáteli jede naproti ze sousedního města, nicméně na projižďku tady s pánem máme asi hodinu času. I stalo se – „specialista“ mne odstrčil od volantu a hezky nás povozil v pouštních dunách.
   Šťastně jsme se vrátili do městečka, já zaplatila smluvenou částku a on se mne při loučení zeptal, odkud mám ten mobilní telefon. „No, od nás z Čech. Pročpak?“ „To tedy musíte mít v České republice úžasné telefony, tady totiž vůbec není signál!“ Ugh! Zrudla jsem a myslela, že se studem na místě propadnu. Inu, není radno podceňovat „domorodce“...