Různobarevní obyvatelé Namibie
Lidé v Namibii... Zde bych velmi zdůraznila, že se jedná o postřehy několikadenního turisty, který tu byl poprvé, a tudíž nemůže mít žádný hlubší vhled do situace. Popíšu jen své dojmy.
Jak již jsem napsala dříve, Namibie se mi jevila jako velmi spořádaná a "učesaná" země, téměř všude na nás dýchal řád a pořádek. A to i když rozdíly mezi obyvateli jsou tu nebetyčné - na jedné straně potomci bílých kolonizátorů - "kultivovaní" a jaksi nadřazení, na druhé straně "divocí" nahatí černoši. Stejně tak, jako běloši jsou tu různě rozvrstveni ve škále od starých téměř aristokratických koloniálních klanů, až po nedávné přistěhovalce hledající štěstí a hlavně práci, tak i původní obyvatelé jsou buď velkoměstsky přizpůsobení, nebo stále ještě pobíhají polonazí pomazaní červenou hlinkou.
Prakticky nikdo tu nežebrá, takže dárečky pro děti, které jsem s sebou už tradičně táhla, jsem musela předposlední den téměř vnutit houfu malých vesničanů před koloniálem v Uhlenhorstu. Na druhou stranu - když jsem fotila, tak se na mne exotičtí místňáci buď nerudně šklebili, nebo za to chtěli peníze. (Což je nakonec pochopitelné.)
Pochopitelně velmi fotogenické byly kontrasty starého a moderního, obzvláště, když se ženy sladily barevně - jeden by skoro řekl, že matka s dcerou použily na své diametrálně odlišné oblečení stejnou kostkatou látku :)
Nejexotičtější domorodci jsou příslušníci (zejména ale příslušnice) kmene Himba. Jsou k vidění hlavně na severu země. Ženy jsou povětšinou hezké, až krásné a chodí oblečené/neoblečené stejně jako jejich babičky a prababičky - pro Evropana nesmírně atraktivně: pokožku mají po celém těle natřenou směsí červené hlinky a tuku, takže, když jim podáváte ruku, jste rázem červenomastně upatlaní.
Podobnou hmotou mají pojednané i vlasy do jakýchsi tukových dredů - na hlavě mají vztyčené kožené korunky, kolem pasu kraťounké poskakující sukýnky z kůže, ze srsti jakýchsi malých zvířátek, případně z huňaté látky a pak už (krom hromady náramků kolem krku, na rukách a na kotnících) lautr nic. Takže se prohánějí prsaté a odhalené ... většinou působí docela vznešeně. Velmi vznešeně.
"Himby" jsem zastihla jednak na jejich domácí půdě, ve vesnici uprostřed neúrodné pustiny, a za druhé v naprosto nepatřičné kombinaci - v konfrontaci s moderní civilizací. Fotografie těchto "červenohnědých divošek", kterak se opírají o moderní reprodukční techniku na předvolebním mítingu, jsou poněkud groteskní. Také jsme je viděli s nákupním vozíkem v klimatizovaném supermarketu, nebo u bankomatu... Divné, zvláštní, nepatřičné...
Měli jsme možnost navštívit vesnici kmene Himba. Okolnosti byly docela ostudné, ale holt nejsme v době Livingstona, ani Holuba a turistický ruch už prostě frčí. V lodgi u vodopádů Epupa jsme si mohli objednat jednak "romantický západ slunce nad vodopády s drinkem" a také "návštěvu vesnice Himba" ... chtěli jsme obojí, dostalo se nám obojího. Jediné, co mne malilinko uklidnilo, že třeba svou návštěvou možná i někomu trochu pomůžeme, nebo spíš, že za peníze, které bychom zaplatili jako vstupné, si dospěláci nenakoupí alkohol a cigára, byl fakt, že jsme peněžní honorář dali jen průvodci, ale ve vesnici jsme "zaplatili" naturáliemi.
Před odjezdem s námi průvodce zašel do místního obchůdku a poradil nám, jaké suroviny a v jakém množství bychom měli koupit, aby byla oboustranná spokojenost. Zaplatili jsme tedy pár pytlíků rýže, sůl, několik plastových lahví oleje a ... kečup!! :) Vše jsme naložili do kufru od auta a na konci návštěvy obřadně předali náčelníkovi.
Ve vesnici jsme byli přijati jako vzácní hosté, předem jsme byli instruováni, že si se všemi máme podat ruku a máme se usmívat. Chci si zachovat iluzi, že to bylo autentické a ne pouhé divadýlko pro turisty. Na prašném prostranství uprostřed vsi seděl ve stínu pod přístřeškem náčelník s jakýmsi pobočníkem a vedle
něj čtyři dívky. Náčelník velmi pečlivě, zdlouhavě a obřadně vysvětloval místní obyčeje, hovořil o uspořádání vesnice a velmi ochotně odpovídal na otázky.
Též vysvětloval symboliku ženského zdobení a jejich šperků. Z dívek, které dělaly "křoví" jsem byla naprosto u vytržení. Byly vznešené, přirozené, cudné, krásné. Na samém začátku nás náčelník vyzval, že když chceme fotografovat, klidně můžeme. Od té chvíle jsem byla jak nepříčetná. Dívky byly úžasné, nádherné!! Nehinňaly se, necivěly do objektivu, nestyděly se - chovaly se jako dámy.
Před několika léty jsem si koupila (od již zmíněného nakladatelství Taschen) publikaci s uměleckými portréty "Black ladies" ... závistivě jsem si je prohlížela a uzavřela to konstatováním, že prostě když nejedu do Afriky na půl roku, tak nikdy takové fotky mít nebudu ... A MÁM JE!! :)
Doplním ještě pár dalších fotek z té zvláštní vesnice Himbů...
A na tomto místě zařadím další jakoby podobnou, ale ve skutečnosti úplně jinou zkušenost z "vesnice Křováků" ... Dosti podobný scénář, ale ve výsledku zcela odlišná zkušenost. Jestli jsem to Himbům "sežrala i s navijákem", tak Křovákům nevěřím ani slovo, ani dikobrazí osten!! :) Vesnice Křováků v kraji Damaraland na hony smrděla komercí. Už jenom ručně malované upoutávkové cedule a šipky a bílými kamínky vyzdobené parkoviště. Jsem přesvědčená, že všichni ti nahatí vesničané se po zavíračce oblékli do džínů, naskákali do poschovávaných džípů a odjeli kamsi domů, do domků s wifi a satelitní televizí.
Bylo to docela fajn - měli to skvěle zorganizované - jak přijížděla auta s turisty, tak si je rozebíraly polonahé průvodkyně. Na nás vyšla velmi dobře anglicky hovořící mladá žena lepých tvarů, která se představila jako Irma. Vodila nás po jednotlivých naučných zastaveních a dbala, abychom se nepletli s ostatními skupinkami - tu se předvádělo, jaké používají léčivé kořínky a hojivé tresti, tu prsaté dívky drtily zrní, jinde nám ukazovali výrobu tradičních ozdob, tu jsme byli zasvěceni do domorodé hry s kamínky přesunovanými v jamkách v písku.
Největší švanda byla, když nám křováčtí adolescenti ukazovali, jak rozdělávají oheň vrtěním klacíku v důlku dřeva - vrtěli, točili, kroutili a křičeli přitom "kokokoko" ... dohlížel na ně dobrosrdečný revmatický náčelník. Opíral se o klacek, shovívavě se jim smál a vysvětloval nám, že když u nich jinoch není schopen takto rozdělat oheň, nemá nárok na lásku dívky. Kluci to zkoušeli opakovaně, kouřilo se, dýmilo se, "kokoko" už křičeli všichni kolem, ale plamínek žádný...
Stařešina nad nimi mávl rukou a pravil, že holt dneska budou spát sami. Bylo to milé, fajn, folklórní - na rozloučenou nám všichni zúčastnění sborově zatancovali a zazpívali. Pak jsme si nakoupili předražené suvenýry a Irma s narovnanými vlasy (evidentně žehlička!!) nám to na kalkulačce pěkně spočítala! :)
(A tady vkládám doplnění a usměrnění - abych zase jednou nebyla moc chytrá, příkrá a se vším hned hotová... Když jsem hledala, zda se Křováci píši s velkým nebo malým "k", tak jsem se dočetla, že osudy těchto původních obyvatel jižní Afriky, pro něž se používá anglické "bushman", ale správně jsou národ (?), etnikum (?) San, byly velmi pohnuté. Lovci a sběrači, kteří si po dobu 20-ti tisíc let (!!) zachovávají stejné zvyky a způsob života, byli po nástupu kolonizátorů postupně vytlačeni ze svých území a donuceni žít ve velmi omezeném prostoru. Přesto si horko těžko zachovávají svůj původní životní styl. Tak nevím - nechci křivdit. Třeba je to všechno úplně jinak. Připouštím, že moje zkušenost je pouze velmi, velmi povrchní...)
Namibie je nesmírně rozsáhlá země, a tak jsou tu různé kmeny, různá nářečí, různé zvyklosti a rozmanité způsoby oblékání. Většina místních tmavých obyvatel chodí oblečena po evropském způsobu, ale krom Himbů jsou velmi charakteristické a fotogenické ženy kmene Herero. Chodí oblékané do pestrobarevných rozsochatých dlouhých šatů, povětšinou pečlivě a bezesporu nákladně ušitých, a na hlavě nosí zvláštní klobouky, které mají připomínat kravské rohy.
Malá šprýmovná jazyková příhoda: (Ačkoliv je zdejší původní koloniální jazyk němčina, tak se v turistických oblastech povětšinou domluvíte spíše globální vševálcující angličtinou.) Anglicky rozuměla i příjemná pokojská v hotelu ve městě Opuwo v kraji kmene Damara. Chtěla jsem jí hezky poděkovat za vzorně ustlanou postel, a tak jsem se zeptala: "How to say ´thank you´ in damara?" "I am Herero", zněla poněkud nepatřičná odpověď. "OK, how to say ´thank you´ in herero?" "Danke." :))
|
