Namibijský sever - park Etosha a vodopády Epupa
Tak se zase společně projedeme po Namibii, no ne? :)
V den příletu do Windhoeku jsme toho už moc nestihli, jen mne Luděk s Lenkou večer vzali do místní vyhlášené restaurace, kde mi napoprvé doporučili špíz s průřezem zdejších běžných druhů masa - joj!
Kousek zebry, kousek kudu, kousek krokodýla, kousek springboka a kousek oryxe ... (Kudu, springbok - česky antilopa skákavá a oryx - česky přímorožec jsou zdejší nejběžnější druhy antilop.) Bylo to evidentně narafičené pro zelenáče z mimoafrických kontinentů, ale bezva nápad a výborné maso!!
V samotném Windhoeku, kde jsme si na prohlídku vyhradili poslední půlden naší cesty, toho tolik moc turisticky zajímavého není...
Na naši velkou okružní cestu jsme chutě vyrazili po asfaltce na sever a po krátkém extempore na krokodýlí farmě v Otjiwarongo nás rovnou čekalo jedno z největších namibijských highlights - park Etosha.
O tom, jak probíhá turistické safari v národním parku, jsem již psala dříve. O setkávání s africkými zvířaty jsem měla velmi romantické představy, které jsem si v hlavě umotala na základě mnoha dokumentárních, ale hlavně hraných dobrodružných filmů z tohoto prostředí. Už už jsem se viděla jako Karen Blixenová ze Vzpomínek na Afriku.
Inu... Zpětně vzato návštěvu parku vidím jako docela prozaickou, komerční věc. Když si člověk zaplatí, tak se už nijak nemusí namáhat a zvířata jsou mu pomocí uměle udržovaných napajedel servírována až pod nos.
Na druhou stranu - co bych chtěla? Bez podobných opatření, bez mapiček, pravidel a bez udržovaných cest v rámci parku to prostě - s přihlédnutím k masovosti dnešní turistiky - jinak nejde.
Dále následoval Grootberg plateau - nádherná přírodní scenérie s jedním z nejkrásnějších ubytování, co jsem v Namibii zažila. (O tom pojednáno jinde.)
Ještě musím vysvětlit jednu věc: Většina lodgí organizuje pro své hosty také krátké programy - povětšinou výlety po okolní krajině, často s pozorováním zvěře. Příslušný řidič/průvodce už má pochopitelně vychytaná atraktivní místa v okolí, kde zastavuje, aby turisté mohli fotografovat. Výlet, "scenic drive", bývá mnohdy spojen se západem slunce, přičemž se v jeho průběhu podává drink a sušenky. Pochopitelně, že si za to nechají pěkně zaplatit, ale když už jsme tu byli, tak jsme se několika těchto fakultativních výletů zúčastnili - resp. zúčastnily, protože Luděk tomu příliš neholdoval. My s Lenkou jsme ale zavěsily foťáky na krk a vymetly kdeco.
Píšu to na tomto místě hlavně proto, že v Grootberg lodge jsme (poté, co jsme museli nechat auto dole na parkovišti a přestoupit i se zavazadly do jeepu, který nás vyvezl po strmé krkolomné kamenité cestě vzhůru na náhorní plošinu) zdejší "scenic drive" stihly taktak. Ani jsme se neubytovávaly a naskákaly do malého náklaďáčku k ostatním dychtivým návštěvníkům. Vezl nás nápaditý a upovídaný čokoládový průvodce.
Cesta byla příšerná, na dřevěných sedátkách s opěradly ze železných trubek jsme se děsivě vytřásli, až jsem podotkla, že to máme s masáží zad inclusive. Ostatní se tomu vděčně zasmáli. Průvodce měl okruh a výklad moc šibalsky připravený - seznamoval nás s reáliemi kraje, vyprávěl o geologii, flóře a fauně.
Na jednotlivých zastávkách měl poschovávané názorné pomůcky - například zpoza jednoho kamene vytáhl dvě uschlá různobarevná hovínka a zkoušel nás, jakým asi patří zvířatům. Hodně jsem ho pobavila, když jsem mu na konci projížďky nechtěla podat ruku - že to udělám, až se umyje od toho trusu... :)
Pokračovali jsme dále na sever, do kraje Kaokoveld - do nejchudší, nejprimitivnější a nejvíce zaostalé oblasti Namibie, o které se píše, že je to poslední zbytek divočiny v celé jižní Africe.
Krajské město Opuwo, v němž jsme se ocitli dvakrát - při cestě na sever, k angolským hranícím a zase zpět, mi poskytlo úžasný fotomateriál. Mimo jiné jsme tu zastihli malé tornádo. Nebyl to ale jediný "stoupák" v tomto kraji - zdejší časté vzdušné víry jsou právě to, co sem tolik přitahuje lidi od kluzáků.
Naprosto mne nadchla velká skrumáž lidí, z níž se posléze vyklubal předvolební míting, či přesněji masová instruktáž, jak vlastně volit. Ocitla jsem se tu sama, protože Luděk s Lenkou šli nakupovat a vybírat z bankomatu, takže jsem se chovala fotograficky velmi nestřídmě...
Kraj Kaokoveld je skutečně divoký a autentický. Natrefili jsme i na malý opuštěný a strach nahánějící hřbitov.
Naším cílem a důvodem, proč jsme se sem trmáceli, byly vodopády Epupa. Krásný zážitek! Bydleli jsme těsně nad nimi a před západem slunce vyrazili na vyhlídku, odkud jsme měli vše jak na dlani.
|
