U moře to žije! Swakopmund a Walvis Bay
Teprve nyní jsme se dostali k moři. Namibijské moře mi připomínalo to v Peru. Je tak trochu zlověstné - ocelové, nepřátelské ... na koupání moc nezve. Zato jsou tu krásné a romantické pobřežní restaurace, které jsme nemohli neprozkoumat :)
Navštívili jsme Swakopmund a Walvis Bay - dvě velká města umístěná nedaleko od sebe. Walvis Bay je jeden z pouze dvou namibijských přístavů a pro tuto svou strategickou důležitost byl dlouho předmětem sporů respektive byl v držení Velké Británie i v době německé koloniální nadváldy nad zbytkem země. To je důvod, proč - na rozdíl od malebného staromilského Swakopmundu, který okouzluje bizarními jakobyněmeckými stavbami - zdejší architektura není nijak přitažlivá.
Ve Walvis Bay jsme měli předplacený výlet na katamaránu. Byl to věru zážitek! :) Poránu jsme se (spolu s hordami dalších povětšinou zájezdoskupinových turistů) dostavili do přístavu, kde jsme byli identifikováni, odškrtnuti na seznamech a přiděleni na různá plavidla. My jsme se dostali na Silversand spolu s penzisty od Lipska a z okolí Vídně. Nutno připustit, že to měli moc dobře zorganizované. Ihned po nástupu, ještě jsme ani pořádně nevypluli, jsme asistovali krmení ochočeného tuleně - nebo to byl lachtan?? mohl to ale klidně být i mrož...:). Jeho jméno si už nepamatuju, ale určitě jméno měl - Gaston to ale nebyl. Tuleň se najednou vyhoupl z vody na palubu, plácal se neohrabaně mezi námi a bral si ryby od pana černocha. Animátor s mikrofonem nám k tomu vykládal zajímavosti a důležitosti.
Tuleň se nacpal a sklouzl zpátky do přístavní vody. Mezitím jsme už pluli a na řadu přišlo krmení pelikánů. Ti byli taky zvyklí, velmi oprsklí a nebrali si servítky. Málokdo z nás zůstal bez zásahu pelikáním hovňousem. Já a moje foťáky jsme měli velkou kliku. Byl to ale fakt vzrušující zážitek - představte si: pták velký jako dva krocani dohromady máchá obrovskými křídly a létá kolem vás - vrhá se za rybami, které mu pan černoch vyhazuje do povětří, pere se o ně ve vzduchu s kamarády a následně si sedne na zábradlí půl metru od vás. A civí na vás krhavým okem a klape zlověstně zobákem, aby vás náhodou nenapadlo dělat nějaké nepředloženosti.
Pelikáni se nacpali a přestali nás bombardovat trusem. Provázeli nás ale po celou dobu plavby. Pan animátor stále povídal velké zajímavosti do mikrofonu - v tom shonu, kdy jsem nevěděla, co dřív, jestli fotit, nebo se krýt před padajícími fekáliemi, nebo se dooblékat ve studeném mořském větru, nebo se mazat krémem, abych se nespálila, nebo dávat pozor, aby mi něco nespadlo do moře, nebo si vychutnávat "námořnický rum", co roznášel stevard na zahřátí, nebo nebo ... na psaní poznámek jsem fakt prostor nenašla, takže si nic nepamatuju. A přitom to bylo tak zajímavé!
Jednak o zvláštních poměrech pohybu vody a podmořských písků a o tom, jak je to vlastně s místním slavným přístavem krytým přirozenou písečnou kosou, která se ale trvale stěhuje, dále o chovu ústřic, které jsou "ty nejkvalitnější na světě" právě kvůli zdejším zvláštním klimatickým a mořským poměrům, dále o koloniích tuleňů, které jsme po chvíli zahlédli a kteří se vrhali do vody, aby nás pozdravili (to ne! :) ... aby od nás něco vyloudili!), o delfínech, kteří kolem nás poskakovali a které se mi nepodařilo vyfotit, tak byli rychlí a nevyzpytatelní.... a hlavně o velrybách!!
Poprvé v životě jsem viděla velryby! Pan animátor/moderátor je měl zmáklé - vždy viděl, kde se která zanořila a odhadoval čas, po který zůstane pod vodou, než zase vyplave, aby se nadýchla. Potom vykřikoval do mikrofonu: "Podívejte, tam na desítce - tak polez ty krasavice, ukaž se nám! No tak, nenech se prosit! ... Ááá, přátelé, a je to tady!"
Nicméně turisti se nezapřou (a nebudu ze sebe dělat lepší, taky jsem se hrnula!). Jakmile nám oznámili, že se v kajutě podává občerstvení, tak velryby, nevelryby, začal boj o místo u stolu :)) Podával se sekt a ústřice, kalamáry, chobotnice, zeleninové rolky a obkládané chlebíčky. (Jak jsem se už zmínila jinde - Namibie není pro chudý...)
A teď vám zcela netakticky napíšu šprýmovnou historku, ve které se odkopu, a ti, co to dosud nevěděli, zjistí, jak jsem ošklivá a hamižná. Seděli jsme u několika velkých stolů a na každém byly velké mísy s dobrůtkami. Rozpočítala jsem v duchu, kolik ústřic vyjde na jednoho, a ty "své" chutě srkala jednu za druhou (mimochodem byly vskutku náramné!).
Jeden německý spolustolovník po mně pokukoval a povídá: "Promiňte, nemohla byste říct mojí manželce, že jsou opravdu dobré, aby taky nějakou ochutnala? Ona je odmítá jíst." A já na to: "Nezlobte se, ale to po mně nemůžete chtít. Když si vaše paní nevezme, tak jich alespoň zbyde víc na mě. :)" Všichni se zasmáli a němečtí chlapi si dali další rundu.
A abych nezapomněla - okolí Walvis Bay je rejdištěm plameňáků. Údajně jich jinde v Namibii moc není...
|
