úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Trujillo a Chiclayo, oblast ve znamení „adobe“.

Dvě zmíněná města – jejich výslovnost je „truchíjo“ a „čiklájo“- leží v suché přímořské oblasti na sever od Limy. Tento směr není na hlavní trase „peruánského turistického kolotoče“, a tak jsme se tu nesetkali prakticky se žádným Evropanem a nabyli jsme mylného dojmu, že to takhle bude všude.
    Poblíž těchto dvou větších měst leží významné archeologické lokality předinckých kultur, které jsou charakterizované monumentálními stavbami z cihel z nepálené hlíny. Těm se zde říká „adobe“ – tento španělský výraz pro vepřovici je uváděn i v anglické literatuře, což mne, fanynku softwarových produktů stejně pojmenované firmy, zprvu velmi zmátlo… Mnohé stavby z vepřovic jsou staré dva tisíce let i více a dosud se – byť se na nich větrná a vodní eroze dosti podepsaly – dochovaly ve velmi slušném stavu jen díky minimálnímu množství srážek v této oblasti. V této souvislosti přidělává archeologům v posledních letech vrásky klimatický fenomen El Nińo, který do oblasti přináší občasné mohutné deště a záplavy.
    Nedaleko Trujilla jsme nejdřív navštívili lokalitu Huaca del Sol a Huaca de la Luna. S výrazem „huaca“ s v Peru setkáte velmi často – je to pojmenování pro posvátné místo v krajině. Někdy to byly běžné přírodní objekty – vrcholky hor, jeskyně, balvany, jindy lidské výtvory jako sloupy či posvátné stavby. V oblasti severního Peru jsou huacy často stavby z vepřovic pyramidového tvaru. Zatímco Huaca del Sol, největší samostatně stojící předkolumbovská stavba v Peru, je dnes jen velký hliněný kopec s mohutnými erozí způsobenými brázdami, je Huaca de la Luna, kde stále probíhají čilé archeologické práce, nádhernou ukázkou stavebních detailů kultury Moche (moče) - období Močiků spadá do intervalu od 2. století před Kristem do 9. století po Kristu. Postupně jsou zde odkrývány vrstvy barevných reliéfů jednotlivých dynastií, protože nová generace vždy zasypala patro, které předtím vystavěli její předchůdci, a „obalila“ stavbu další vrstvou reliéfů, takže se chrám postupně rozšiřoval a rostl do výšky. Stejně jako cibule byl obalován dalšími a dalšími vrstvami zdobenými nástěnnými reliéfy a na zarovnaném poschodí předchozí dynastie vyrostlo nové patro. Takových vrstev a nástaveb je zde celkem šest.


Celkový pohled na močické ruiny jižně od Trujilla.
Pyramidovitá stavba v pozadí je Huaca del Sol.



Huaca de la Luna se těší velkému zájmu archeologů – stále zde
pilně pracují a odhalují nové a nové vrstvy s reliéfy.



Tento reliéf uvnitř Huaca de la Luna zpodobňuje Al Apaeca,
hlavní močické božstvo, pána života a smrti.


    V Trujillu jsme měli za průvodkyni velmi inteligentní a dobře anglicky hovořící paní, která nám s velkým zápalem vykládala o dějinách a zvyklostech této oblasti. Brala to velmi vážně a líčila nám i malé a zajímavé detaily. A tak jsme se kupříkladu dozvěděli, že na tato posvátná místa přicházeli i v pozdějších dobách bosí poutníci, vytrhávali si řasy, házeli je do větru a přitom se modlili. „Vytrhávali si řasy a házeli je do větru?“ divila jsem se nevěřícně… „No jistě, co je na tom divného?“ nechápala průvodkyně. Když zjistila, že archeologové za dva týdny od její poslední návštěvy zde odhalili nové reliéfy, které mají logickou návaznost s těmi dříve odkrytými, radovala se jak malá holka a až s dětskou otevřeností se s námi podělila o své nadšení.
    A ještě poslední zážitek s touto milou paní: hovor se stočil i na Čechy – počasí a zeměpisné uspořádání naší země. Zmínili jsme se, že máme respekt z peruánských And a jejich velehor, načež se paní zeptala, jak vysoké jsou hory u nás – když jsme odpověděli, že náš nejvyšší vrchol má 1600 metrů, tak nevěřícně vykulila oči a začala se řehtat na celé kolo. Vzápětí jsme pochopili komično chvíle a přidali jsme se k ní – div jsme se všichni nepočůrali.
    Další významnou památkou na předměstí Trujilla jsou rozlehlé rozvaliny někdejší metropole Chan Chan, největšího města z nepálených cihel na světě. Chan Chan byl kdysi hlavním městem říše Chimú (9. až 15. století po Kristu) a sestává z devíti velkých citadel devíti po sobě jdoucích vládců. Zajímavé je, že každý panovník si po své smrti vzal do hrobu veškerý svůj majetek – jak hmotný, tak i služebnictvo a konkubíny. Dožít mohly pouze jeho právoplatné manželky. Neexistovalo tedy nic jako dědictví a každý následník trůnu začínal vlastně od nuly a své bohatství si musel nashromáždit sám … chudák.


Zčásti rekonstruovaný monumentální vstup v paláci Tschudi, nejzachovalejší části města Chan Chan. Jednotlivé sektory města dnes nesou pojmenování podle archeologů, kteří se jim věnovali.




Pozůstatky zdiva města Chan Chan stále zápasí s povětrnostními vlivy.




Ale abychom nezanedbali současné vlastní město Trujillo – je zde k vidění mnoho krásných příkladů peruánské koloniální architektury s pestrobarevnými domy ve španělském stylu.


Na pláži v Huanchacu jsou opřené zdejší proslavené rybářské čluny z totory.
      Oblíbeným výletním cílem nejen cizinců, ale i obyvatel Trujilla je malý rybářský přístav Huanchaco, jehož atrakcí jsou rákosové čluny „caballitos“. V překladu to znamená „koníček“ a říká se jim tak proto, že rybář na tomto vratkém jednomístném plavidle z rákosu totora sedí, či spíše klečí jako na koni. Člun prý vydrží asi jen dva týdny a pak se musí vyrobit nový.
    Chiclayo o nějakých 200km dále na sever je záchytným bodem pro návštěvu naleziště v Sipánu a hypermoderního archeologického muzea v Lambayeque. V roce 1987 učinili archeologové senzační objev nepoškozené a hlavně nevykradené močické královské hrobky v Sipánu – objev, který je pokládaný za nejvýznamnější jihoamerický archeologický nález posledních padesáti let. Turistická literatura si dává záležet na barvitém líčení téměř detektivní a nebezpečné zápletky, kdy
peruánský archeolog, nynější ředitel celého muzea, Walter Alva, odhalil síť místních „huaqueros“, vykrádačů hrobů, vystopoval jejich činnost v Sipánu a spolu s kolegy a policií zde odkryl nedotčené pohřebiště „Pána Sipánu“.
    Na místě samém jsou dnes k vidění vkusně a názorně upravené repliky koster, šperků a obětin. Veškeré poklady se nacházejí ve zmíněném speciálně k tomuto účelu postaveném muzeu v nedalekém Lambayeque. V muzeu se bohužel nejenže nesmí fotografovat, ale návštěvníci jsou povinni pro jistotu své aparáty zanechat v šatně.


Hrobka Pána Sipánu – přímo na autentickém místě
jsou naaranžovány repliky kostí a ozdob.


    Náš „čiklájský“ průvodce byl už o poznání horší – menší muž středních let, o němž se v žádném případě nedalo tvrdit, že by mu chybělo sebevědomí. Drmolil svůj výklad onou „imejin-lejend-ejensy“ angličtinou a neustále opakoval stejná sousloví. Snad u každé z několika desítek vitrín v muzeu nám vysvětloval, že předměty ze žlutého kovu jsou zlaté, a neopomněl připomenout že „gold never oxidizes“ (zlato nikdy neoxiduje).


Túcume je další archeologická lokalita nedaleko Chiclaya – vedle slavného
Sipánu a jeho zlatého pokladu však zůstává tak trochu popelkou.