úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Na jih od Limy – zvířecí říše na guánových ostrovech
Islas Ballestas a záhadné obrazce planiny Nazca.

Cesta po Panamerické dálnici z Limy směrem dolů na jih není nikterak malebná. Projíždíte neveselou pouštní krajinou, ale místa, která přitom můžete navštívit, určitě stojí za tu trochu nudy po cestě. První obligátní turistickou zastávkou je nevelký přístav Paracas, který slouží jako výchozí bod pro nalodění návštěvníků směřujících na Islas Ballestas – proslavené ostrovy s obrovskými ptačími koloniemi, pokryté silnou vrstvou trusu neboli guána, které se zde i v současnosti těží, či přesněji sbírá a používá jako hnojivo.
    Ostrovy leží nějakých dvacet kilometrů od pobřeží a denně k nim vyráží velký počet výletních lodí různého druhu, stáří a rychlosti. Na tomto místě náleží upozornit všechny fotografující návštěvníky, kteří předtím pozorně nepročtou Lonely Planet, nebo se nevyptají… většina člunů není krytá a rozvlnění moře se mění s každou půlhodinou a každým kilometrem. Takže se vyplatí vzít si s sebou, či raději rovnou na sebe (protože během cesty ve vlnách člověk chvílemi neví, jestli má držet sebe, foťák, nebo batoh poskakující po palubě či si přidržovat kapucu, a lituje, že nemá ještě dvě ruce navíc) pláštěnku nebo nepromokavou bundu a fotoaparát schovat do igelitové tašky.
    Naštěstí až na zpáteční cestě nás pár vln tak šikovně ošplouchlo, že jsme byli promočeni až na spodní prádlo… foťáky jsme vytrvalým tisknutím na hruď pod bundou zachránili, ne však Jirkův mobil. Ten navlhnul a dosloužil, takže bylo po jednoduchém spojení s domovem.


Člověk ani nemusí vyjet na moře a ještě na břehu v Paracasu mu je jasné, že se ocitl v oblasti, kde jsou v převaze zvířata. Sotva jsme vylezli z auta, tak se k nám hned na pláži přitočila skupinka „světa znalých pelikánů“, kteří loudili něco k snědku. Místní přístavní poflakovači s tím již počítají a za nějaký ten sol vám poskytnou rybky na krmení.




Nástupní molo pro turistické čluny a bárky.


    Zpět ale na ostrovy Ballestas – zastihli jsme je zahalené do mírného mlžného oparu a tříště jemných kapiček slané vody. Ostrovy jsou skalnaté a velmi členité, takže vlnobití je činí (i nebýt veškeré té zvířeny) velmi fotogenickými a zároveň je jejich okolí prosyceno slaným a vlhkým povětřím.
    Obrovské kvantum všemožného zvířectva, hnízdící a poletující ptáci, kývající se tučňáci, povalující se lachtani a lvouni, do toho nějací ti krabi a místy i delfíni – to je prostě scenérie, kterou jsme s Jirkou nikde jinde neviděli. K tomu se ještě přidá obrovský kravál – křik racků, kvákání a kýhání všelikého ptactva, které ani pojmenovat neumím, a hlavně řev (jinak se to pojmenovat nedá) lvounů. S loďkou jsme zajeli i do malých jeskyněk, kde tato zvířata poplavávala, loudila na nás něco k snědku a vyluzovala tak příšerné zvuky, jako by tam někoho vraždili, takže jsem zprvu váhala, jestli do té jeskyně vůbec máme zajíždět.
    Zdejší průvodci mají velmi dobře naučené názvy jednotlivých zde se vyskytujících zvířat a ten náš se, chudák, tak moc snažil, aby nám podal fundovaný a neošizený výklad, ale tentokrát jsme to neuměli patřičně docenit. Byli jsme s Jirkou oba jak v tranzu – a pakliže se někdy o digitálních fotografech hovoří posměšně jako o cvakálkách, tak my jsme toho byli čítankovými příklady. Cvakali jsme jak u vytržení – celkový pohled na ostrov, kormorána nad sebou, tučňáka na skále, lvouna ve vodě, detail kraba, pláž plnou lachtanů, mořskou pěnu, tlusté zvíře, malého ptáčka, malé zvíře, velké zvíře, skupinu ptáků, kraba, tuleně, lachtana, poskakující ptáky, poletující ptáky, tuleně, lachtana, tučňáka, …. ufff … došla baterka – honem vyměnit … velkého ptáčka, tlusté zvíře, lachtana, tuleně, … Byl to opravdu ohromný zážitek!
Následující fotografie ani nepotřebují komentář…







    Dalším „obligátním“ turistickým cílem o pár set kilometrů jižněji je planina Nazca se svými záhadnými obrazci, které byly a určitě ještě budou předmětem mnoha spekulací, dohadů a výzkumů.
    Obrazce se rozprostírají na obrovské ploše vyprahlé planiny a skládají se z více než osmi set rovných linií, zhruba tří set geometrických obrazců a hlavně asi sedmdesáti figur zvířat, rostlin a symbolů. Byly vytvořeny bůhví kdy a bůhví proč odstraněním povrchových tmavých vrstev kamenů, přičemž vynikla světlá barva podloží, a jsou vyditelné jen ze vzduchu, to znamená z letadla.
    Jelikož do Nazcy přijíždí nepřetržitý proud turistů, kteří lační po pohledu na záhadné obrazce, velmi dobře se zde uživí malé letiště a několik leteckých společností, respektive cestovních kanceláří. Když jsem uviděla to množství letadélek a dala si to do souvislosti s poněkud ležérní náturou národů této lokality, dostala jsem strach, jak to tu budou mít zorganizované, a jestli se občas v té tlačenici nějaká letadla nesrazí. Musím ale všechny uklidnit: nazcánské letiště „není žádný holubník“ a letecký provoz tu mají velmi dobře a přísně zorganizovaný, což jsme poněkud negativně zažili na vlastní kůži. Měli jsme od Paoly „zamluvené letadlo na přesný čas“… po hodinovém čekání u hangáru nám byl vydán pokyn k nástupu do letadélka, přičemž se ukázalo, že jsme čekali na další dva zájemce, aby bylo letadlo zaplněné a vytížené – takže kdyby se nedostavili dva zcela náhodní přišedší, tak jsme tam mohli strávit i celé půldne.
    Konečně jsme tedy nastoupili, připoutali se a vyrazili na ranvej. Pilot zastavil a začal nám detailně líčit, jak půjdou obrazce za sebou a z jaké strany nad ně bude nalétávat. Byl upovídaný a tak se do svého výkladu na zemi položil, že čas plynul a po chvíli zapraskal palubní reproduktor, z něhož mu z věže přikázali, že má uvolnit plochu pro další letadlo – zmeškal svůj slot a musel se vrátit zpět k hangáru. A tak jsme se potupně vysoukali z letadla ven, aniž bychom vzlétli. Pilot se sice mohutně omlouval, ale to nám další padesátiminutové čekání na nejbližší volnou možnost vzletu moc neukrátilo.
    Nakonec jsme se dočkali, podruhé nastoupili, rozjeli se a naše malé šestimístné letadélko se odlepilo od země.


Přehledný pohled na část „počmárané“ planiny Nazca.




Nazcánská opice. Mnohé možná překvapí (stejně jako mne), že na rozdíl od mnohdy několik kilometrů dlouhých linií jsou obrazce relativně malé. Kupříkladu tělo opice měří 80m a její ocas 30m.


    Na tomto místě ocituji, jak jsem si líčení přeletu nad Nazcou před odjezdem přečetla v jednom cestovním deníku na internetu:

     „Na letišti se rozdělujem do 2 skupin - 3+1. Dobrovolně jsem +1. První trojka letí na výlet. Čekám s 2 Holanďanama a Němcem. Trojka se vrací silně pobledlá. Jen Terez říká, že jí není blbě. Čekáme asi 2 hodiny než na nás zas přijde řada (16 letadel se střídá). Start v pohodě. U prvního obrazce oznámil pilot jeho název a postavil to na křídlo, abychom lépe viděli, pak prudce zatočil a postavil to na druhý křídlo. Celkem se mi to líbilo. Když udělal to samý u druhýho obrazce, tak už to takový nebylo a u třetího mi začlo být zle. Totálně mě oblil pot, dejchal jsem zhluboka a myslel na přistání. U sedmýho obrazce pilot zpozoroval, že nejsem zcela O.K. a přestal to tak klopit + pustil vzduch do kabiny. Trochu se to zlepšilo a vydržel jsem do přístání. Přesto jsem si u devátýho obrazce vytáh blicí pytlík. Jinak to ale bylo 30 minutový peklo nejhoršího rázu, za který jsem vypláz 30 doláčů.“

    Jak často jsem si na tohle líčení vzpomněla! Srdnatě jsem nasedla do letadla odhodlaná pořídit skvostné snímky. Přesně, jak popisováno, pilot vyštěkl: „monkey on the left side“ a naklopil to doleva, aby vzápětí „condor on the right side“ obkroužil kružnici kolem obrazce s pravým křídlem zabodnutým dolů … zprvu mne nejvíc obtěžovalo to, že jsem svůj bytelný foťák s drahým železným objektivem chvílemi vlivem přetížení vůbec nemohla nadzvednout, pak se ale mé problémy přestěhovaly trochu jinam...
    No, nebudu to protahovat: na rozdíl od výše citovaného mládence jsem vydržela až k předposlednímu z celkových asi dvanácti obrazců, ale moje tělesná bezmoc přišla velmi prudce a naléhavě – stačila jsem hrábnout po zmíněném pytlíku a potichu a decentně jsem ho zaplnila, …takže nemám nafocenou ještěrku.


Nazcánské linie jsou pochopitelně hlavní zdejší atrakcí, ale zdaleka ne jedinou. Ukazují se zde průduchy podzemních vodovodů, výroba tradiční keramiky, incké zříceniny… Z těchto „přídavných pamětihodností“ nás nejvíce zaujala nekropole Chauchilla. V poušti jižně od města Nazca je lokalita s několika dobře zachovalými hroby nazcánské kultury z doby kolem 12. století po Kristu. Jsou zde k vidění naaranžované pozůstatky mumií a dekorativních předmětů.




Do peruánských pralesů jsme se během své cesty nedostali, ale kolibříka jsme zahlédli v místě, kde bychom to nečekali – v pouštní oblasti u města Nazca.