Potíž s deníkem a první den na Srí Lance
 Už to nikdy neudělám! (Myslím tím způsob psaní reportáže, který jsem inovativně aplikovala v případě Srí Lanky.) Jelikož jsem jela sama, myslela jsem, že budu mít „fůru času“ po večerech a že se budu skoro nudit (hehe), tak jsem si mimo jiné vzala I-pad a představovala si, že reportáž napíšu přímo na místě, rovnou v elektronické podobě a po návratu jen k textu přihodím „pár“ fotek a bude hotovo. Chyba lávky!
Sice jsem přímo na Srí Lance napsala text, který ve výsledku vydal na šestnáct stránek, ale bez dalších úprav je to nepoužitelné.
V případě všech ostatních cest jsem si psala krátké poznámky do notýsku, po návratu si v klidu sedla k počítači a z jedné vody načisto postupně formulovala definitivní podobu reportáže. Tolik času a klidu jsem na Srí Lance neměla, takže jsem sice psala texty, ale plán, že vše jen překopíruji na web, nebyl realizovatelný.
Tak. Teď se s tím hrabu už dva měsíce. Nevím, jestli jste někdy přešívali šaty. To je neskutečný opruz! Párat, vyměřovat, zkoušet, přeonačovat, rozžehlovat, nastavovat, improvizovat... Tisíckrát lepší je šít od začátku z nové látky.
A přesně taková práce je psaní, upravování, sestavování srílanské reportáže na základě polotovaru, který jsem vytvořila na místě. Své zápisky jsem psala na přeskáčku, jak se mi v hlavě vynořovaly, nedělala jsem si hlavu s výrazivem, překlepy, interpunkcí ani slovosledem, neměla jsem čas na dohledávání souvisejících informací. Teď doma se mi to nechtělo celé sestřelit, protože jsou tam místy docela vtipné a zaručeně autentické postřehy „od plic“.
Tak jsem to prostě tak nějak pomíchala, upravila, doplnila, zkorigovala, zcenzurovala, uspořádala. Máte tedy k dispozici jakýsi kompilát mého „obvyklého konzistentního slohu“ a autentické upřímné slovní skrumáže, ve které se vyjadřuji spíše zkratkovitě, útržkovitě a mnohdy uvádím informace, které ani nejsou moc důležité a vlastně by tam ani nemusely být ... ale třeba vás to bude bavit :)
A po tomto nepříliš optimistickém úvodu zde několik
žánrových fotek, abych milého čtenáře navnadila :)
Velká srílanská specialita – tuktuk :) Prakticky všudypřítomné motorkové vozítko, které většinou slouží jako taxi, vydává charakteristický prdlavý zvuk dvoutaktního motoru – odtud ten legrační, ale zcela výstižný název.
Odlet z Prahy - sobota 5. března 15:25 do Dubaje - asi 6 hodin letu - sedím vedle masosvalce z Chemnitz s tenkou blondýnkou, co se bojí létání … mezipřistání OK - asi 2 hodiny … dále asi 4 hod do Colomba. Sedím u okna na trojce zapasovaná za dvěma postaršími Frantíky – pán je neruda, paní celkem milá, naučila mne říkat „istuti“, to je sinhálsky „děkuji“...
Přílet do Colomba v neděli 6. března ráno - dokonce o trochu dřív, než bylo v plánu - malá fronta u imigračního - bez problému, kufr se na pás vybatolil za chvíli – hurá – to mi vždycky spadne kámen ze srdce … Avízovaný řidič, pan Kumara, v houfu čekajících cedulí ale není … trochu znervózním, hledám papír s přesnými instrukcemi, nemůžu ho najít … tak si jdu měnit peníze - bankomat Popular Bank mi odmítl obě karty - trochu víc znejistím – ale zatím ještě nijak dramaticky … druhé kolo - pan Kumara i s cedulí na místě! (to jsem tak slepá??) - prý si na chvíli odskočil – hm...
Začíná honička s panerm Kumarou – jsem vyhlášená hrabna, a tak mám pořád pocit, že nade mnou stojí a jakoby na mne chvátá (přitom to asi není pravda)... ale mám toho hrozně na starosti…
Zpět k bankomatu - Komerční banka je OK – vybírám si dvacet tisíc rupií s odhadem, že mi to vystačí tak na půlku zájezdu. (Dodatečně dopisuji: ó, jak naivní! hehe!! Jedna naše koruna je asi pět až šest rupií a peníze se tu jen kutálejí...)
Tady je docela povedený portrét pana Kumary v šikmém světle večerního slunce v Kataragamě. Pan Kumara je velmi zbožný buddhista a v chrámových okrscích se choval s patřičnou úctou.
Vyrážíme autem po vedlejších silničkách a jedeme celkem dlouho do Pinnewaly (někde se píše Pinavela), což jest sloní „sirotčinec“, který byl v programu jen jako možnost, ale doma mi ho všichni doporučovali… Jo, určitě to stálo za to - taková poněkud svérázná ZOO. Jeden by se nedivil, kdyby tady tu a onde některý návštěvník přišel k úrazu. Mimo jiné je zde i manufaktura na výrobu papíru ze sloního trusu.
Velkou atrakcí je mytí slonů v řece. Ošetřovatelé je podle přesného denního programu přivedou po široké cestě, kudy normálně chodí turisté, takže se tito musejí klidit stranou, do řeky. Tam je asi půl hodiny nechají cárat a k tomu je polévají vodou z kbelíků.
Pokračujeme zase několik hodin oklikami, protože se hlavní tah opravuje a jsou tam zácpy, do Dambully.
Zde nádherné skalní chrámy - poprvé používám ponožky. Myslela jsem, že budu chodit sama, ale pan Kumara šel se mnou – nejdřív mi to bylo trochu nepříjemné, ale nakonec to bylo fajn – nemusela jsem se o nic starat, hezky mne povodil, abych nic nezmeškala. Nádherné prastaré fresky! Přistupovala jsem k Dambulle s tím, že „takového tady ještě uvidím mraky!“ Jojo, mraky jsem viděla, ale zase jiného – Dambulla je docela jedinečná! Nepodceňovat, nevynechávat z programu!
Všude se motají krásní lidé v bílém - fotogeničtí místňáci poutníci. Je neděle, tak jich tu je hodně. Bílá barva oblečení je zdejší slavnostní, posvátná.
Skupina mládeže, kterou jsem si fotila nadvakrát, protože jsem je za chvíli na jiném místě nepoznala, a poprvé děkovala “istuti” po přečtení na ruce – hrozně se tomu smáli, jsou moc milí a chtějí se se mnou vyfotit :) Nádherný večer, atmosféra zapadajícího slunce…
Hotel „Nice Place Bungalows“. Turistické hotely jsou tu povětšinou mimo město. Nejspíš aby to bylo romantické a hosté měli klid. Tenhle hotel je na vedlejší kamenité cestičce, v poněkud podivném prostředí a hned vzadu za ním začíná „džungle". Dostávám sice první patro, jak jsem na několikrát avízovala a prosila předem, ale starší pavilon, nejblíž u hustého zeleného porostu, s centimetrovými škvírami v plyntrámech … pán mi ukazuje, jak se obejít bez adaptéru do zásuvky - stačí zastrčit do jedné ze tří dírek propisku a zatlačit… :)
Večeře bufet - nic moc … jdu spát brzy, usínám v osvětlené místnosti při prohlížení fotek … budí mne šustění - vylítnu ven a natrefím na zrovna kolemjdoucího sekurťáka - “There is an animal in my room!” a už ho táhnu dovnitř... je nejistý a na věci sahá obezřetně… šustil pytlík s fidorkou a na zdi byly dvě ještěrky - nepodařilo se mu je vyhnat - šli jsme za manžerem, chtěla jsem výměnu pokoje – „Dnes to nejde, ale zítra ano – dám vás do nové části, ale do přízemí“ – „Eeeh, ráda bych nahoru!“ … Tak jo… Vrátila jsem se do „pralesního pokoje“, dala jsem si dva loky ginu a zamotala se pod moskytiéru…
Další večer mi manažer osobně donesl kufr do nového krásného obřího pokoje v prvním patře - dostal 10 USD - sice jsem tu našla jakási hovínka na mramorové podlaze, ale důmyslně jsem si na prádelní šňůry, co vozím s sebou, zavěsila moskytiéru a byl klid…
|
