Není pláž jako pláž – pozor na volbu povalovacího místa!!
 Plážový resort Mirissa - Paradise Beach Club. Moje první odpočinková přímořská zastávka! Zpětně vzato výborná volba. Srovnám-li s následnou Hikkaduwou, která patří mezi oblíbená letoviska, tak nebe a dudy!!
Pozor: na Srí Lance se s tím moc nemažou. Podél moře vedoucí státní asfaltka, z jedné strany obchody, masážní salony a restaurace – na přeskáčku s různými podivnými stavbami mnohdy nevzhlednými a podezřelými a z druhé strany hotel/hotely (rovněž na přeskáčku s různými blíže neidentifikovatelnými stavbami). Žádné „ochranné pásmo“. Za hotelem pláž.
Veliká výhoda Mirissy byla v tom, že tady přeci jen byla od státní silnice odvedena paralelka a na ní teprve byly hotely a hospůdky, takže tu byl klid. Pláž v Mirisse byla v romantické zátoce, kde mi to velmi připomínalo Jamajku. Byla jsem tu ten „můj“ jeden den moc spokojená.
Středa 16. březen
Flákací den u moře – hurá! Zrušila jsem výlet za velrybami za 75 USD. Za prvé bych musela vstávat zase v pět ráno a za druhé mi po zkušenostech s leopardem a stříkací vodou bylo jasné, že bych zase jednou viděla starou belu. Takže jsem si hezky pospala, v klidu se nasnídala a vyprala si. Prošmejdila jsem zátoku tam a zpět, vyškrábala jsem se na romantickou skálu a jelikož jsem měla polopenzi, tak jsem poobědvala oříšky a gin se spritem – mňam! :)
Odpoledne jsem se vypravila do přístavu v Mirisse, abych zjistila, kolik času mi to nazítří zabere – chystám se tam na ranní návrat rybářů. V přístavní bráně mne skřípla security - co tam dělám a že se musí platit vstupné - takjo, zaplatím zítra ráno.
Podvečerní pivo v plážové hospodě – všude světýlka a girlandy jakožto příprava na noční pijatyky – však jsem se taky druhý den ráno na pláži proplétala mezi samými prázdnými lahvemi od chlastu...
Večeře v hotelu tentokrát výýýborná! Mimo jiné skvěle ochucený čočkový dahl a hopper – jakási proláklá palačinka, do které kecli “onion sambal”, ostrou směsku s hlavní ingrediencí smaženodušenou cibulkou se skořicí!!!
Čtvrtek 17. březen
Už mi zase začíná šichta :)) … ale po dni odpočinku prostě jinak nelze :) Takže vstávám ráno v šest a vyrážím po předchozí den rekognoskované cestě pěšky do přístavu necelých 15 minut a platím vstupné 25 rupií. Zde už probíhá velké čoro: turisti už jsou naštosovaní v záchranných vestách, sedí v hojném počtu na vyhlídkových lodích a jsou natěšení na velryby.
Já jdu fotit úlovky - zde se motá jen pár bělochů, které už ale nahánějí k jejich skupinám. Za chvíli se ocitám úplně sama v rybářském kvasu. Je to působivý zmatek – vykřikuje se, handrkuje se, váží se, ryby se vyvrhují, přenášejí, přetahují, převážejí z místa na místo, z palub na molo, z mola do náklaďáčků, ale i na trakaře.
Návrat do hotelu, snídaně, sprcha a v devět hodin už na mne v recepci čeká usměvavý a odpočatý pan Kumara. A jedeme dál podél moře s různými zajímavými zastávkami. Zlatým hřebem dne jsou profláklí rybáři na kůlech. Hned vedle skály Singiriyi je to nejfotografovanější srílanský motiv. Každý je chce mít v albu! Na mne koukali z titulní strany průvodce už od Vánoc. No, další turistický podvod... Na určitém úseku pobřeží vidíme tu a tam osamocené kůly ve skupinkách blízko břehu. A u nich neuměle provedené poutače. „Zastavte – uvidíte, vyfotíte!“ Když jsem nervózně už několikátou zastávku nárokovala, veze mne pan Kumara neochvějně dál na “another place”, nejspíš k jeho „smluvní partičce“.
Zrovna odjíždí mikrobus s bledými tvářemi, takže chlapi stále ještě sedí na kůlech. Snědí, sluncem a větrem ošlehaní a hrozně moc dělají, jakože loví. Máchají udičkami a dva dokonce hrdě ukazují jakousi malou ulovenou mřenku. Ale to už se ke mně hrne jejich kolo/křivozubý naháněč a chce po mně tisíc rupií předem. Ugh??!! To tedy ne! Jedeme jinam, mávám na pana Kumaru, který dělá, jako by se ho to netýkalo. Rybářský „manažer“ mne ale (pochopitelně) volá zpět a nakonec se domlouváme na čtyřech stovkách. Zafotila jsem si dosyta – až po závěrku :))
Další zastávkou je chrám Kataluwa Purvarama Mahavihara – „jeden z nejúžasnějších na jižním pobřeží“, dle Rough Guide. Mají tu být na čtyřech stěnách nástěnné malby od různých malířů, kteří v rámci soutěže zpodobnili výjevy z legend a pověstí a do nich zakomponovali koloniální tématiku včetně portrétu královny Viktorie. Moc jsem se na to těšila.
Ale když jsme přijeli, tak všude bylo lešení a dveře zamčené. Domlouvám se s panem Kumarou: „Nedalo by se dát donation mnichovi, aby pro nás otevřel??“ „Ne!“ Zklamaně jdu tedy fotit alespoň zvenčí a vtom se ke mně přimotá jakýsi výrostek. Do půl těla nahý, jen v džínách, tetovaný, na hlavě číro. Aha, otrapa, pomyslela jsem si a chtěla se dát na ústup. On ale povídá: “it´s open” a ptá se, jestli jsem sama a „verárjůfrom“.
Potetovaný frajírek mne dostal...
To mne pochopitelně nahlodalo, tak jsem sehnala pana Kumaru a ukázalo, že nás mladej snad prý vskutku pustí nakouknout! Takjo. Oddrátoval chatrné dřevěné dveře a před námi se objevily nádherné, až filigránské a velmi pitoreskní fresky! Ale nešel proud, tak jsem poprosila o postupné otevírání okenic, resp. dřevěných dveří. Ano, ano - kol dokola pootvíral a pozavíral - vše jsem si v klidu prohlédla a nafotila.
Měla jsem velkou radost, tak jsem mu nakonec chtěla dát tučné spropitné. Ošíval se, že můžu dát donation “to the monks” a zavedl mne ke kasičce. Myslela jsem, že se žinýruje před panem Kumarou, a tak když jsme osaměli, tak mu strkám peníze, že je to opravdu pro něj, když nás tak hezky provedl. A teď pozor!! Usmál se, vzal si ode mne peníze a strčil je do kasičky … klobouk dolů!! Docela mi vyrazil dech - hejsek jeden, takový potetovaný! Řekla jsem mu, že je “good boy” - nevím, jestli mu to pomohlo, ale na mne každopádně udělal dojem!
Další zastávka želví farma. Ani jsem tam moc nechtěla, ale je to jakýsi turistický „must to be seen“ a bylo to přímo u silnice... Za pětikilo - nejděte tam! :) Mají to pod palcem aktivisti, co zachraňují želví vajíčka, přenesou je sem, zahrabou do písku a počkají, až se vylíhnou želvičky. Nechávají je trochu poporůst a pak je zase pustí do moře.
A vsuvka pro pobavení milého čtenáře: Malinko jsem si popletla “hatchery” a “butchery” a ta jejich bohulibá činnost mi nějak nešla dohromady s řezničinou. V duchu jsem se pozastavovala nad tím, že by se tu ledva vypiplaná mláďátka hned porcovala do karbanátků? Jelikož ale v obchodě se suvenýry prodávali jen trička a pohlednice a žádnou želví polívku, tak jsem to naštěstí nahlas neventilovala a teprve dodatečně našla vysvěltení ve slovníku :)
Galle (čti „gól“) – historické koloniální město - hradby, bašty, dva kostely, knihovna, pošta, mešita, muzeum... Natrefuju na muslimské školní výlety a ... fotím :)
Oběd v turistické restauraci ve starobylém domě – romantická terasa, bylo by to moc fajn, kdyby tu nebylo přecpáno turisty. Nenechala jsem si vnutit “byfej” za 1300 a dala si fish curry za 790, což bylo v podstatě totéž, akorát že už oddělené porce, které mi přinesli s rýží na mističkách. Pan Kumara že dostane jídlo zdarma, ale musí jít jíst jinam … eeh? - segregace??? Moc se mi to nelíbilo, ale přežili jsme.
A večer jsme dojeli do mé druhé plážové relaxační zastávky – do Hikkaduwy. Celkem debakl!! Zlatá Mirissa! A hotel v Hikkaduwě (Coral sand) je učiněný mierdahotel - zlatý hotel v Mirisse!
Hned po příjezdu košpety v sárí v recepci mimo jiné avízují, že v den odjezdu musím opustit pokoj v poledne.
Protestuji, že mám domluvený “late check out” a ukazuji to černé na bílém na voucheru. „No, to vám ale nemůžeme garantovat - záleží na dostupnosti pokojů.“ Eeeh? Brada dolů… Tak to bonzuju panu Kumarovi - ten se nejdřív zachmuří, že má domluvený sobotní rodinný oběd - pak se ale začne usmívat s tím, že by mne mohl vyzvednout v jedenáct a vzít na oběd k sobě domů … inu - proč ne?? :)
Úprava hotelového pokoje mi tentokrát dala zabrat. Má jedny dřevěné dveře do chodby a druhé na pláž, respektive do zahrádky - takže našroubovat dva obrtlíky. Na moskytiéře trvám, tak jsem musela zatlouct tři hřebíky – ale čím?! Kladivo s sebou, pravda, nevozím. Naštěstí přívěšek ke klíči od pokoje je z pěkného kusu kovu :) A pak jsem ještě musela přelepit leukoplastí ubrus přes průduch klimatizace, která fouká moc, míň se naštelovat nedá a když ji vypnu úplně, tak je tu k zalknutí … tož tak :).
Hotel sám o sobě vskutku za nic moc nestojí, přičemž veškeré dovolenkové dění se odehrává převážně v rámci zdí a plotů, na pláž chodí málokdo. V hotelovém areálu je zahrádka s lehátky - od pláže oddělená valem. Jediný přístup na pláž je malými vrátky přes “sanitární vaničku” s vodou jakousi velmi podezřelou - tu vždy srdnatě překračuju.
Ale ta pláž - to je dílo! Všude před hotelem rybářské bárky, na pohled a zvláště při západu slunce sice romantické, ale koupat se nedá. Musí se jít asi 200 metrů vedle, kde je pásy bójí oddělená koupací oblast - pak jsou už zase další loďky. V koupací zóně to úplně vře - jsou tu naložené davy - nejvíce místňáci. Na písku se povalují i bledí turisté - povětšinou s plechovkami piva. No - kdo si sem koupil týdenní nebo (nedej Bože!) delší pobyt “na tropické pláži”, byl nejspíš dost zklamaný.
Když se ale vystihla ta správná chvíle, tak pohled z prostoru
před mým hotelovým pokojem vůbec nebyl špatný!
|
