úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám

Atrakce na jihozápadním pobřeží a Colombo

         Pátek 18. březen

   Z dříve uvedeného
o Hikkaduwě je jasné, že další odpočinkový den se nekonal, a tak jsem chudáka pana Kumaru ještě trochu zmermomocnila... Když jsme spolu vymýšleli „bohatý výletní program“ na další den, tak ale se tvářil velmi příjemně! :)


   Nejdřív „moon stone mine“ – doly na měsíční kameny. Jako přidruženou výrobu tu mají kešu stromy (!!) a plantáž skořicovníků – jejich listy zpracovávájí na skořicový olej. Zajímavá továrna - chlap u stropu sešlapává listí do pece. Těžba měsíčních kamenů probíhá ve velmi primitivních podmínkách „tradičním způsobem“. Několik metrů hluboké vyztužené šachty, kde jedni nakládají do kbelíků bahno a štěrk, druzí kbelíky vytahují rumpálem a třetí z toho rýžují kameny jsouce po kolena ve vodě... No – jedenadvacáté století...

   Učinila jsem zadost zvyklostem cestovních kanceláří a koupila si prstýnek s pěti malými kamínky. Tvrdí, že čím menší moonstone, tím hůře se opracovává, a tím pádem jsem učinila dobrý kup – to mi po příjedzdu domů potvrdila i česká zlatnice, tak snad ano.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

   Na obědě jsme byli v nóbl „jezerní romantické restauraci“. Nejdražší oběd, co jsem tu platila – 2650 rupií. Dala jsem si chilli prawns - pro pana Kumaru neměli žádnou spešl option a stejný oběd pro něj by mne vyšel dost draho, tak jsem řekla, že se pošérujeme. Pan restauratér pravil, že nám mohou dát jednu extra rýži navíc. Nakonec nám přinesli i dva předkrmové saláty – vskutku vynikající! – kombinace ananasu a cibule – kdo by to řekl?? Pokud jde o hlavní jídlo, tak jsem se s panem Kumarou vskutku „sestersky“ podělila a najedli jsme se dost oba.

   A pak jsem ještě pana Kumaru poprosila, zda by nenašel taneční školu v Ambalangodě, co se o ní píše v průvodci. Stálo tam, že kolem půl čtvrté lze od pondělí do pátku při troše štěstí vidět nácvik tanců. A taky že jo!!! Úžasný zážitek! Fotila jsem - fotila jsem … :)



   A jeli jsme zpět do Hikkaduwy – už jsem počítala zbylou hotovost (oběd mne vyčerpal). Pan Kumara mi telefonicky zjistil, kam bych mohla jít na pravou ajurvédskou masáž. Vlastně mi ji nabízel od prvního dne, ale já nikdy dřív něco takového neabsolvovala a netušila jsem, co to se mnou udělá. Bála jsem se, že budu po zbytek pobytu indisponovaná, tak jsem srdnatě odolávala všemožným nabídkám. Ale tohle byl poslední večer, tak pal to hrom!

   Bylo to nádherné, nezvyklé, příjemné. V příšerném kutlochu v patře přímo u frekventované hlavní silnice - základní promo rusky v azbuce!!! :) Přišla milá kulaťoučká paní – nemluvila, dělala svou práci. Bylo mi krásně – zůstala jsem se svými myšlenkami a nechala se masírovat. Po půl hodině mého mlčení a absolutního odevzdání se ajurvédě si paní masérka začala dělat starosti, zda mne nekleplo, a povídá: „Are you OK, madame?“ ... :)

   Probrala mne komplet celou včetně hlavy a vlasů. Do těch mi vetřela omastek jakýsi a nakonec mi vytvořila bezva účes – takový sochařský! :)) Dodatečně jsem konstatovala, že to nejspíš nebyl omastek, protože vlasy byly na pohmat velmi příjemné. A po tom všem jsem byla tak nějak zvláštně rozjuchaná (!!) – bůhví, co v té masážní emulzi bylo... :)

   Večer v hotelu se ke mně všichni číšníci, recepční i security hrozně hezky chovali - usmívali se, decentně laškovali … tak nevím – že by ta masáž byla nějaká kouzelná!? :) I večeře byla tentokrát skvělá!! Kraby nikdo z bělochů nechtěl, tak jsem panu dílčímu kuchařovi udělala radost a vzala jsem si hned dva. Vynikající tabuleh, moussaka, kalamáry po srílansku, řepa se sýrem, pochopitelně nepřekonatelný dahl… uááá - bude se mi stýskat!

          Sobota 19. březen

    Poslední den
- o půlnoci mám být v Colombu na letišti. Ráno jsem si v klidu zašla na snídani - omeleta s rajčaty a ovoce jako obvykle. Pečlivě jsem přerovnávala kufr a k tomu si dala poslední dávku ze svého desinfekčně preventivního programu - sprite s ginem :) Pak jsem si umyla hlavu – hned se zase zpotila a dobalila. (Bylo to taktak, že se mi všechna ta sárí a šalváry nacpaly do zavazadla.)

   A už tu byl pan Kumara - přesný, čekající jako vždy. A jeli jsme k němu na oběd - cestou ještě koupil zmrzlinu a já dvě krabice sušenek do rodiny. Tak.

   Jeho bydlení mi docela vyrazilo dech. Domeček pod hrází - na zemi hlazený beton, parádní pokoj skoro prázdný - pár plastových židlí, stůl s vyšeptaným počítačem, na zdi barevná žárovička, pod ní oltářík. Za závěsem nejspíš ložnice a úschovna šatstva. Vedle kuchyně s jakýmsi hliněným ohništěm na dřevo, velká omlácená lednice, umyvadlo s jedním kohoutkem studené vody. Záchod/kadibudku jsem zahlédla na dvorku. Dvě dcerky – roztomilé a zubaté po panu Kumarovi, malý, všemi trochu rozmazlovaný synáček, manželka působící ustaraným dojmem, určitě mladší, než vypadala, a celkem pohodová usměvavá tchyně. Ti všichni tedy bydlí v domečku o třech místnůstkách mezi banánovníky.


   Chvíli jsme seděli, váhavě konverzovali, pak holky přinesly rodinné fotografie. Povětšinou děti, když se narodily, když šly holčičky poprvé do školy, když probíhala nějaká rodinná sláva. Také svatby různých příbuzných. „A kde jsou fotky z vaší svatby?“ ptala jsem se zvědavě. „My jsme žádnou oslavu neměli – nebyly peníze,“ konstatoval pan Kumara.

   Dcerky se učí anglicky, ale styděly se, tak jsme toho moc nenamluvily. Potom jsem já jako jediná dostala “pohár” - dřevěné jablko, co pan Kumara koupil minulý týden na cestách, a na něm zmrzlina. Po chvíli následoval oběd – až dojemně vychystaný: zvedli velký drátěný poklop proti mouchám a pod ním několik zdobených mističek s rice and curry. Vybídli mne, ať se posadím ke stolu a jakože mám jíst sama.

   To jsem nedopustila. Rezolutně jsem pravila, že jestli oni nebudou jíst se mnou, nebudu obědvat ani já. Nakonec to dopadlo tak, že se mnou u stolu seděl pan Kumara a starší dcerka. Babička dozorovala chlapečka, co se hrabal v jídle u malého stolečku. Paní Kumarová a menší holčička se motaly kolem, že prý se najedí později. Jen pro mne otevřeli balenou vodu, sami pili bůhvíco z plastové konvičky. Nakonec jsem dostala dárek - malého sádrového Buddhu, rozloučili jsme se a vyrazili.

    No, myslela jsem, že rodina řidiče, co pracuje pro cestovky, je na tom lépe...

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

   A pak už byl konec švandy, konec Srí Lanky... po dálnici jsme se dostali do Colomba. Velkoměsto s pár zajímavými místy – určitě jich bylo víc, ale bohužel jsme neměli moc času. Dům architekta Bawy byl zavřený – provádějí jen v určitých hodinách a my tu dnešní již nestihli. Zato jsme navštívili jeho nádherný vzdušný „plovoucí“ buddhistický chrám Seema Malaka, který údajně financoval jakýsi místní přebohatý muslim svým souvěrcům natruc, protože ho naštvali :)

   A pak už jen nedalekou hlavní buddhistickou svatyni Gangaramaya. Chrám je to vskutku prazvláštní – bludiště prostor a místností, dvorků a nádvoří. Pochopitelně tu nechybí posvátný strom bo. Některá zákoutí vskutku působí jako svatostánek, jiná jako muzeum, některá jako salonky, další jako skladiště. Je zde nespočet předmětů ze Srí Lanky i z ciziny, které chrámu věnovali jeho příznivci z různých zemí. Je tu sbírka hudebních nástrojů, je tu knihovna ... mne nejvíc zarazila/pobavila garáž plná darovaných automobilů. V Gangaramaye jsme se motali dost dlouho – když jsme vyšli, už byla skoro tma.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

   Pan Kumara mne ještě zavezl na nábřeží, kde to opravdu žilo! Piknikující rodiny, děti i tatínkové pouštěli draky, stánkaři nabízeli dobrůtky, milenci se v příšeří tulili... :) Vposled jsem ocenila cit a odhad pana Kumary. Než mne na nábřeží vypustil z auta, upozornil mne: „Vraťte se k tomuto semaforu, budu tu čekat.“ Já byla jak utržená ze řetězu, už už jsem se vrhala ven za zážitky.

   Po půl hodině pobíhání, fotografování a nasávání atmosféry jsem si vzpomněla, že bych se měla vrátit. Ugh – kam? – prostranství obrovské, dav mne zanesl bůhvíkam... Vzpomněla jsem si na semafor a došla k němu – ale pan Kumara nikde. Stojím, rozhlížím se, celá nervózní – vtom pár desítek metrů ode mne bliká auto a blíží se ... pan Kumara, můj rytíř a ochránce. Policajti ho vyhodili z parkovacího místa, tak jezdil stále dokola a vyhlížel mne.

   Na samý závěr mne pan Kumara ještě (na základě mého přání) vzal do zmatkovité tamilské čtvrti Pettah v muslimském rázu. Škoda, že jsem za světla nezažila zdejší obchodní cvrkot. A tak jsem si jen potmě vyfotila profláklou štráfkatou mešitu Jami ul-Aftar. Zrovna ji opravovali – vstup byl uzavřený a spodní patro zapytlované. O důvod víc se sem znovu vrátit! :)

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

   A pak už nezbylo, než jet na letiště - těsně před ním jsme se ještě zastavili na večeři. Byl to docela povedený “self service” - tak hlásala cedule na pultu, ale chlap z druhé strany nandal to, oč jsme požádali, dával malé porce a pak si to hezky zaúčtoval :) Letiště bylo hned vedle.

Tak to by asi tak bylo o Srí Lance … :)

A co myslíte, že napíšu na závěr? :)) No přeci:

JE TO TAM NÁDHERNÉ! – JEĎTE TAM!!!