Dura Europos a Mari, starověké metropole na březích Eufratu.
 Toho dne jsme vstávali velmi brzy ráno, a tak jsme prosvištěli vzdálenost 260 kilometrů podél Eufratu v době, kdy Arabové teprve vstávali a nemotalo se jich tolik na silnici. Díky tomu jsme se už kolem deváté hodiny ocitli před branami rozvalin Dura Europos. "Zvláštní jméno. Najdi někde, jak to vzniklo," vyzval mne Jirka. Zalovila jsem tedy v průvodcích a dočetla se, že dura je starý asyrský výraz pro opevnění nebo hradbu, zatímco Europos bylo makedonské rodiště zakladatele města, Seleuka I. Nikátora. Ten určil ve 3. století před Kristem místo pro budoucí opevněné město, jež mělo střežit cestu podél Eufratu mezi syrskou a mezopotámskou částí jeho království. Nemohl umístění pro tyto účely vybrat lépe, neboť zde pouštní plošina spadá v kolmé, devadesát metrů vysoké stěně k Eufratu a vytváří tak ideální obrannou polohu. Dalšími pány ve městě byli Parthové, Římané a posléze i Sásanovci. Dura Europos vynikla v parthském období velkou mírou náboženské tolerance, do dnešních dnů doložené existencí pozůstatků kostela, synagogy a dalších řeckých, římských a mezopotámských chrámů současně vedle sebe.
Rozvaliny Dura Europos na vyvýšenině nad líně tekoucími vodami Eufratu.
Lonely Planet rovněž zmiňoval, že zde "návštěvník musí jednat s ozbrojeným strážcem, který pravděpodobně bude vyžadovat spropitné za to, že vás vpustí dovnitř". A skutečně, hned u velké "Palmyrské brány" jsme
narazili na svérázného Araba s puškou. Patrně si za těch pár let od vydání průvodce polepšil, protože nyní již prodával regulérní vstupenky. Činil tak obřadně a s velkou důležitostí. Navíc ještě nesmírně pomalu všechny návštěvníky (naštěstí jich zde nebylo mnoho) zapisoval do usmoleného linkovaného sešitu. Ve volných chvilkách objížděl vykopávky na bizarně přizdobeném motocyklu, který vyluzoval neuvěřitelné rachtání. Přesto na nás Dura Europos zapůsobila nejen svou rozlohou a zachovalými hradbami, ale i umístěním s krásnými výhledy dolů, na Eufrat.
Pokračovali jsme v cestě na jihovýchod a až teprve několik kilometrů před iráckými hranicemi jsme odbočili podle malované cedule "Tell Hariri". V této lokalitě učinil v roce 1933 francouzský archeolog André Parrot senzační objev pozůstatků bezmála pět tisíc let starého města, jež byly po dlouhá staletí pohřbeny pod bahnem a hlínou. |
|
Hrdý strážce Dura Europos i se svým pekelným strojem.
|
Jednalo se o Mari, "město desáté dynastie králů po potopě světa". Krom velkého množství uměleckých předmětů a asi 25 tisíc hliněných tabulek zde byla nalezena socha panovníka Zimrilima, jenž z Mari vládl nezávislému městskému státu ležícímu na obchodní cestě napříč Sýrií do Mezopotámie. Zdrojem bohatství Mari byla důmyslně zavlažovaná půda a obchod. Město bylo zničeno kolem roku 1700 před Kristem babylónským králem Chammurapim, úhlavním nepřítelem Mari. Veškeré zde nalezené předměty jsou rozmístěny po světových archeologických muzeích, takže návštěvník zde může obdivovat pouze základy budov. Nejpozoruhodnější ze všeho je rozlehlý královský palác o téměř třech stovkách místností.
| |
Pod vysokými nánosy bahna a hlíny objevují archeologové starodávné zdi, dláždění a části schodišť.
|
|
Jeho hlavní prostory musely být zakryty rozsáhlým přístřeškem, protože odhalené hliněné zdivo vystavené povětrnostním vlivům zde podléhá rychlé zkáze. O tom jsme se mohli sami přesvědčit na mnoha místech, kde se nechráněné zdi doslova roztékají působením dešťové vody. Místo by se nemuselo turistovi zhýčkanému klenbami a hlavicemi sloupů antických památek na první pohled zdát příliš atraktivním, ale je nutné si uvědomit, že odhalené pozůstatky budov jsou pět tisíc let staré! V královském paláci jsou přístupné jednotlivé komnaty včetně trůnního sálu, mimo palác je areál rozdělen na síť čtverců o straně deset metrů, v nichž probíhají vykopávky. Je možné zde obdivovat pět tisíc let staré dláždění, schody, kanalizaci,…
Lokalita je stále doménou francouzské archeologické mise. Nyní zde pracuje tým pod vedením profesora Jean-Clauda Marguerona, Parrotova žáka. Jako jediní turisté v této odlehlé končině jsme měli možnost |
procházet se přímo mezi pracujícími archeology a zastihli jsme i pana profesora osobně. Museli jsme konstatovat, že se ten neholený, větrem ošlehaný muž v arabském šátku příliš nepodobá své fotografii v propagační brožurce, kde figuruje v obleku s kravatou.
|
