úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Palmyra.

Slavná oáza, o níž jsou zmínky na hliněných tabulkách již na začátku 2. tisíciletí před Kristem, leží v srdci Syrské pouště, 160 kilometrů od řeky Orontes a 230 kilometrů od Eufratu. Antický název Palmyra znamená "město palem", zatímco babylonské Tadmor, jež dodnes používají Arabové, lze přeložit jako "město datlí". Obojího je zde i dnes dostatek. Palmyra je hlavním turistickým lákadlem Sýrie a veškeré propagační publikace shodně uvádějí, že měl-li by návštěvník možnost navštívit v Sýrii jen jediné místo, měla by to být Palmyra. Nyní bude jistě na místě uvést něco suchých dějepisných údajů, v tomto případě však opentlených pohnutým osudem pyšné královny Zenóbie, jež se stala symbolem Palmyry.
   Tato oáza měla již ve starověku důležité postavení pro svou polohu mezi civilizacemi Východu a Západu a byla významnou karavanní zastávkou na "hedvábné stezce".
 
Tak jako ve většině významných arabských archeologických lokalit, patří i v Palmyře velbloudi k neodmyslitelnému inventáři.
   Rychle bohatnoucí město, jehož prosperita byla umocněna mimo jiné i úpadkem jižně ležícího Nabatejského království s hlavním městem Petrou, se stalo trnem v oku Římanů. Ti proto Palmyru zatěžovali vysokými daněmi a povinností palmyrských jezdců bojovat v římské armádě.
   Teprve dynastie císařů Severů postupně vrátila městu nezávislost. Důvodem byla skutečnost, že Septimus Severus pojal za manželku dceru nejvyššího kněze z Emesy, dnešního syrského Homsu. Jejich syn Caracalla dal obyvatelům Palmyry stejná práva, jaká měli římští občané. Krátké zlaté období Palmyry však začalo až za panování krále Odenata. Tento skvělý vojevůdce významně pomohl Římu v boji proti perským nájezdům. Jako odměnu získal od Říma respekt a výjimečné postavení "vůdce Východu". V roce 267 po Kristu byl však za podivných okolností zavražděn. Vlády se chopila ve jménu nezletilého následníka Odenatova druhá manželka Zenóbia. Tato, podle dobových zpráv, nesmírně krásná, duchaplná, inteligentní a ctižádostivá žena je historiky kladena na roveň slavným starověkým vládkyním, jakými byly Hatšepsovet a Kleopatra.
   Zenóbia se rozhodla podrobit si veškerá římská území a byla připravena pro to udělat cokoliv (však ji mnozí obviňují i ze smrti jejího manžela). Zvítězila v Egyptě, Sýrii a Přední Asii. Začala razit vlastní mince a prohlásila se za císařovnu. To nemohlo zůstat bez římské odezvy. Císař Aurelianus postavil proti Zenóbii vojsko, porazil ji u Antiochie a Emesy a nakonec po obléhání dobyl i Palmyru. Uvádí se, že císař, na něhož zapůsobila Zenóbiina krása a inteligence, byl ochoten s ní vyjednávat a připravil jí důstojné podmínky kapitulace. Hrdé královně se však podařilo na velbloudu prchnout z obléhaného města a chtěla se spojit proti Římu s Peršany. Římané ji však dopadli u Eufratu a zajali. Byla odvezena do Říma a tam - údajně ve zlatých řetězech - vedena v Aurelianově triumfálním průvodu. Tím skončila i sláva Palmyry. Město bylo vydrancováno a začal jeho úpadek.


Palmyra byla městem stovek sloupů a ty jsou také nejpočetnějším architektonickým prvkem, který se zde dochoval. Mnohé z nich mají jakési kamenné konzole, na nichž byly původně umístěny sochy donátorů a místních hodnostářů.

   To, co z Palmyry zůstalo pro oči dnešního turisty, byť je to jen zlomek někdejší slavné metropole, je skutečně impozantní. Celý areál je velmi rozlehlý a k jeho detailní návštěvě by jeden den nestačil. Opět jsme si zde všimli - jako na mnoha dalších hojně navštěvovaných místech - že se průvodci všech skupinových výprav drží naprosto stejného scénáře. V místech "kam se chodí" jsme se jen stěží prodírali návaly nadšených cizinců, jejichž vedoucí se vždy chovali, jako by jim příslušné místo patřilo. To, že kromě jejich výpravy je tu také někdo jiný, kdo třeba má fotoaparát na stativu namířený na objekt, na jehož podestu si dotyčný průvodce právě vylezl, aby ho jeho ovečky lépe viděly a slyšely, je absolutně nezajímalo.
   A najednou, šup! - při cestě dlouhatánskou kolonádou jsme si všimli, že všechny skupiny naprosto shodně zahýbají za stejným sloupem (však zde také byla pěkně vyšlapaná cestička) a areál opouštějí, aby se vrátily do svých klimatizovaných autobusů. K dalším stavbám, jež jsou na vzdálenějších místech, buď již vůbec nedorazí, nebo je tam jejich autobus doveze oklikou, aby se dámy náhodou cestou nezapotily. A tak je Palmyra přesně rozdělená na místa, kde je lidí jak o pouti, a na oblasti, kde na živáčka nenarazíte… Rozsáhlý archeologický areál v místech původního města začíná mohutnou stavbou Baalova chrámu umístěnou v rozlehlém obezděném nádvoří.

Začátek antické velké kolonády v popředí a hrad Qala´at Ibn Maan z mameluckého období v pozadí.
     Odtud vede napříč celým areálem "Velká kolonáda" s místy více, místy méně dochovaným sloupovím, jež byla hlavní tepnou města. Je dlouhá zhruba 1200 metrů a dvakrát se zalamuje, což je v přísném římském urbanismu věc naprosto nevídaná.
    Z vlastního antického města se mnoho budov nezachovalo. Krom rekonstruovaného divadla je možné zde navštívit rozvaliny několika menších chrámů, agory a lázní. Kulisu starobylých pozůstatků Palmyry dokresluje velmi fotogenický arabský hrad Qalaat Ibn Maan ze 17. století, který se tyčí na vysokém kopci nad městem. Celkový pohled na panorama s antickou kolonádou v popředí a vznešenou kamennou dominantou hradu vypínající se proti obzoru je nesmírně působivý.
   Za zvláštní příplatek je možné navštívit ještě další zdejší zajímavost - antické hrobky.
Zhruba od 1. století před Kristem si bohaté palmyrské rodiny začaly za městem budovat nekropole. Pohřebiště byla tří typů: pohřební věže, pohřební domy a podzemní hrobky (hypogea).
   Nekropole postupně vytvořily věnec kolem celé antické Palmyry. Hrobky byly navrhovány tak, aby v nich mohl být umístěn větší počet příslušníků téže rodiny - někdy až tři stovky. Z nich jsou nejzajímavější pohřební věže, několikapatrové nahoru se zužující stavby. Vnější fasády nenesou prakticky žádné ornamentální prvky, naprotitomu interiéry byly bohatě vyzdobeny reliéfy a sochami, jež se zčásti dochovaly dodnes. V masivních stěnách jsou umístěny jakési "police na sarkofágy" nazývané "loculi", kam byly uloženy jednotlivé rakve. Prouděním suchého horkého vzduchu ve věžích směrem vzhůru se dosáhlo jistého stupně přirozené mumifikace těl. Většina staveb je dnes v žalostném stavu, se zazděnými vstupy znemožňujícími shlédnout jejich vnitřek. Několik nejlépe zachovalých hrobek však bylo zrekonstruováno a zpřístupněno veřejnosti


Žalostné pozůstatky několika pohřebních věží v "Údolí hrobů".