Holandsko - Amsterdam - 2006,2007.
 Pro našince velmi dobře dostupné
- velmi často navštěvované - město grachtů, kol, marjány, tolerance a uvolněnosti.
Alespoň takto se nám Amsterdam po dvou (třech?) krátkých návštěvách jevil. Hledáte-li příklad mísení kultur a ras, je to Amsterdam, hledáte-li místo ideální pro "street fotografii", je to Amsterdam, chcete-li prožít příjemný, nenáročný výlet - jeďte do Amsterdamu.
Fotografie zkratkovitě charakterizující zdejší milieu…
Kouzlo města spočívá mimo jiné v důmyslném systému vodních kanálů (grachtů), které se v téměř pravidelných soustředných polokruzích proplétají s pozemními komunikacemi, jsou překlenuty nespočetnými mosty, můstky a lávkami a jedinečným způsobem zrcadlí charakteristické fasády měšťanských domů.
Fotografie z Amsterdamu poznáte i bez popisek na první pohled. Grachty, úzké a vysoké fasády povětšinou obchodnických domů, a kola - všude kola…
To, že Amsterdam je městem jízdních kol a cyklistů, je stará známá věc…
Ale teprve při bližším popatření zjistíte, jak to vlastně je - na celé věci mne fascinovaly dva aspekty. Jednak naprosto dokonalá soustava cyklistických stezek zcela rovnocenná s automobilovým provozem a systémem chodníků, s vlastními semafory. Nemůže se tu stát to, co u nás, že městským magistrátem slavnostně zřízený a halasně anoncovaný třísetmetrový pruh pro cyklisty náhle trapně končí a - cyklisto, dělej, co umíš: slez z kola a jdi pěšky, nebo se zařaď mezi kamiony. Tak tohle tedy v Amsterdamu neuvidíte…
Druhou zvláštností je, že zde na kole nejezdí pouze sportovně založené duše, ale velká část obyvatel - zaměstnanci, úředníci, prodavačky a kdoví jaké další profese. Tomu odpovídá i oblečení - žádné bundy a legíny, žádné kecky, ale saka, kostýmky, rozevláté sukně… Ba co víc, v příjemném zářijovém slunci byli lidé - nejen chodci, ale zejména cyklisté oblečeni do strakatých, veselých, výstředních oděvů - připadala jsem si, jako by se tu vyrojili ochotníci spěchající na zkoušku kostýmní jednoaktovky již v převleku.
Naprosto mne to nadchlo a do té míry inspirovalo, že jsem po návratu domů vzala útokem jeden z obchodů řetězce H&M, který stylově náramně odpovídá amsterdamské náladě. Ve fialovém baretu, oranžové sukni, pruhatých punčocháčích a červeném sáčku se štrasovou broží v klopě jsem spokojeně vyrazila na nákup. U regálu s uzeninami jsem si všimla malé holčičky, která na mne zírala vykulenýma očima a zapomněla přitom zavřít pusu - nevinné, konvencemi ještě nepoznamenané dítě se po chvilce vzpamatovalo, ukázalo na mne prstem a zvolalo: "Maminko, koukej, co to má ta paní na sobě!" … no, českobudějovický Interspar ještě na amsterdamskou módu asi není připraven…
S výše popsanými poznatky souvisí skutečnost, že Amsterdam je městem ve všech směrech tolerantním, liberálním a tudíž rájem pro fotografa, který upřednostňuje momentky a tzv. "street fotografii", což jsou situační záběry z každodenního života v ulicích.
Tento obchodní přístav byl již před staletími branou a náručí pro přistěhovalce ze všech koutů světa, zejména pak ze vzdálených bývalých holandských kolonií, takže multikulturní tradice zde má již velmi staré kořeny. Soužití různých ras se (alespoň nám z vnějšího pohledu) zde jeví jako věc naprosto přirozená a bezproblémová. Gospelový festival, k němuž jsme se s Jirkou zcela náhodně nachomýtli, by se pochopitelně mohl odehrávat v každém jiném evropském městě, ale amsterdamskou pluralitu kultur a národností jen podtrhoval…
S holandským liberálním přístupem souvisí i existence proslulých "coffee shopů" - kaváren, či spíše barů, kde se legálně prodávají měkké drogy, zejména marihuana a hašiš. Tato skutečnost je všeobecné známá a mnozí turisté sem jezdí jen a pouze za tímto cílem. Bylo docela komické pozorovat mladé americké výrostky, doma omezované přísnými zákony, kteří zde byli jak utržení ze řetězu.
K amsterdamskému drogovému obchodu se pojí jedna naše "humorná rodinná historka". Při svých cestách na Arabský poloostrov a do rovníkové Afriky jsme se seznámili s drogou kát. V Jemenu jsme ji jen okukovali, v Etiopii ji Jirka jednou okusil. V Amsterdamu se nám zastesklo. Jelikož jsme již dříve byli informováni, že z etiopského města Aweday, střediska kraje vyhlášeného produkcí kátu, startuje denně letadlo s kátem pro evropský trh, bylo nám jasné, že tady někde musí být k dostání. Šli jsme na to s fištrónem a jakmile jsme zahlédli vývěsní tabuli "prodejna etiopské kávy", bylo nám jasné, že máme vyhráno.
Objednali jsme si espreso, při placení vypočítavě navýšili nemalé spropitné, načež se Jirka naklonil k číšníkovi a diskrétně se ho zeptal, jestli neví, kde bychom zde mohli sehnat "kát". Snědý mládenec se zjevně podivil našemu zvláštnímu přání, ještě jednou si ověřil, že nám jde o "kát", a prohlásil, že obchodů se zvířaty tu moc není, ale jeden najdeme o dvě ulice dál. "Cože? Jaká zvířata?" "No, domácí mazlíčci - pejskové, králíci, kočičky… to jste chtěli, ne?" Chvilku trvalo, než se nedorozumění vysvětlilo, načež jsme se všichni svorně upřímně zasmáli…
Ona rostlina, latinským názvem Catha edulis, se někde vyslovuje "kát", jinde "čát". My s Jirkou jsme se s ní poprvé setkali v Jemenu, kde to byl "kát", a to nám zůstalo. Při etiopské návštěvě jsme výslovnost "čát" používali jen dočasně.
Nu, a amsterdamský Etiopan zvyklý na svůj "čát" si myslel, že sháníme "cat" (ket), tedy kočku.
Když jsme se tedy všichni v etiopské kavárně dosyta vynasmáli, mládenec zvážněl a sdělil Jirkovi, že se máme vydat na adresu Hoogstraat č.4 a ptát se po Mikim. (Poznámkové bloky klidně zase schovejte, adresu jsem z konspiračních důvodů pochopitelně změnila.) Nu, už to nebudu příliš protahovat: Připadali jsme si s Jirkou jak ve špionážním filmu: Večerním soumrakem jsme v mlžném oparu dorazili na udanou adresu, po vyslovení hesla "Miki" se na nás majitel restaurace spiklenecky usmál a zavolal nám mládence z kuchyně. Od toho jsme za slušnou cenu zakoupili dva svazečky křehkých zelených lístků. Kát, přesně takový, jaký jsme znali v Afriky. Zabalili jsme ho, uschovali do kufru a bezproblémově dovezli domů. Těšili jsme se, jak svým přátelům, které jsme za tím účelem sezvali, dopřejeme zajímavý zážitek… Konec historky byl ale velmi neslavný, protože jsme z pečlivě zabaleného balíčku vytáhli zahnědlé povadlé a velmi nevábné větvičky - byly akorát tak na vyhození…
Nu, a na samý závěr - to, co znají všichni, že Rembrandt a jeho obrazy patří k Amsterdamu jako k velbloudovi hrb, i to, co mnozí nevědí, že ze staromilské kavárny v posledním patře obchodního domu Metz&Co je krásný pohled na město…
|
