Jadran 2006 a 2007
 Tato "traktorová reportáž" se týká tří států bývalé Jugoslávie - Chorvatska, Černé Hory a Bosny a Hercegoviny. Je pravda, že poslední jmenovaný má k moři přístup jen symbolický, ale nic lepšího, než společný název "Jadran" mne nenapadlo.
Nevím, jestli je pravda, nebo pomluva to, co se uštěpačně píše v tisku, že Češi jezdí masově zejména k chorvatskému pobřeží hlavně za účelem povalování a konzumace z domova dovezených paštik … u toho jsme s Jirkou nebyli, a tak nebudu kritizovat. Nicméně pakliže se snad najdou tací, kteří tráví chorvatskou dovolenou jen na pláži, tak je důrazně nabádám ke změně taktiky a k výletům - je tam toho tolik k vidění!
Poctivě ale musím přiznat, že jsem původně do Chorvatska odlétala také s tím, že si "konečně užiju pár dní klidu s knížkami". Jirka totiž zarezervoval apartmán s velikou terasou v nejvyšším poschodí velké vily, pár minut pěšky od moře. Však pohleďte na foto, jaký jsme měli výhled:
Skutečně jsme první odpoledne strávili pod slunečníkem na pláži, skutečně jsem se začetla do první z knih, které jsem si zabalila do kufru, a stačila se projít po pláži v jednom z "modelů", které jsem si na onu pobytovou dovolenou vzala s sebou. Skutečně jsme strávili první večer pod hvězdami na terase s láhví místního červeného.
Naprosto nezvyklý úkaz - my dva s Jirkou několik dní na jednom místě? Fakt je, že už ten první večer jsem si v duchu kladla otázku, co tam budeme dělat druhý a třetí den… Následný běh událostí ale nabral rychlý spád a bylo nám jednoznačně dáno najevo, že tento způsob trávení dovolené nám není souzen.
V noci jsem cestou na záchod shledala Jirku bdícího, sedícího u jídelního stolu, vzteklého - drbajícího se. Něco ho tak hrozným způsobem poštípalo, že si boláky léčil ještě následně tři týdny po návratu domů. Jelikož já byla v pořádku, vylučovací metodou jsme identifikovali, že ten příšerný hmyz musí být zahnízděný ve starém plyšovém křesle, na první pohled velmi hnusném, kam si Jirka (na rozdíl ode mne) v rámci naší poklidné dovolené neváhal na chvíli sednout. Nic nebylo platno, že hned dopoledne majitelka penzionu na základě naší stížnosti fotel nemilosrdně ztrestala a vyhodila ke kontejnerům za domem. Tam jsme ho zahlédli už když jsme se vraceli jen pro své kufry, už s klíčky od vypůjčeného auta v ruce. A bič a pryč!
Teprve když Jirka seděl za volantem a já s nově zakoupeným podrobným silničním atlasem v ruce na místě spolujezdce, jsme si uvědomili, že ten původní nápad se čtením knížek na terase byl zcela mylný úlet, že jen tohle je dovolená, která nás uspokojuje…
A teprve od té chvíle jsme měli možnost zjistit, kolik zajímavého člověk může vidět, když přiletí na dubrovnické letiště, půjčí si auto a není líný. Bylo to tak fajn, že jsme se do těch míst vrátili napřesrok znovu.
Takže hezky popořádku:
Dubrovník - úžasné, nádherné historické přístavní město… je tak krásné a má tak podmanivou atmosféru, že si člověk nechce připustit, do jaké míry je kýčovité, a dělá, jako by nevnímal drsnou skutečnost, že je zde vše, všecičko podřízeno turistickému ruchu. Dubrovník je prostě jadranský fenomén. O to absurdnější pro nás byly záběry z nedávného balkánského válečného konfliktu, kdy se toto město ocitlo pod přímou dělostřeleckou palbou a i jeho historické centrum bylo velmi poničeno. Dnes, jen po pár letech, je ale již vše krásné, čisté, rekonstruované a nebýt expozice fotografií z oné neblahé doby, jeden by ani netušil, co se zde odehrávalo.
To jsem ale odbočila - dnešní historický Dubrovník uzavřený do obchozích středověkých hradeb opravdu stojí za návštěvu. Zažili jsme zde i zvláštní meteorologicky nepříznivou, ale co do zážitku velmi zajímavou, atmosféru dramatické bouřky, kdy černá (mimochodem velmi fotogenická) mračna navozovala dojem konce světa. Číšníci obsluhující v restauracích se stolky v uličkách "na frajluftu" se hosty snažili chlácholit vtipnými výkřiky typu "No panic, no Titanic :)", což se jim celkem úspěšně dařilo až do chvíle, kdy déšť nabral švunk a příval vody nejprve provalil slunečník, který naprosto zklamal ve funkci deštníku, a následně vyplavil mísu s naservírovanými krevetami…
Na první výlet jsme se zcela záměrně vydali do Mostaru. Starodávné, převážně muslimské město na řece Neretvě v dnešním státu Bosna a Hercegovina jsme s Jirkou navštívili již v dobách svých studií. Mostar nese jméno podle světoznámého mostu ze 16. století, zařazeného mezi památky Unesco. Když jsme se v listopadu 1993 dozvěděli, že tento "Stari most" byl ve válečném konfliktu zcela zdemolován, bylo nám to velmi líto.
V roce 2006 jsme se tedy vydali do Mostaru znovu. Stari most je nově zrekonstruován, jeden by skoro nepoznal, že s ním bylo něco v nepořádku… akorát, že to už není "stari" most, ale spíš "novi" most. Vše se tváří jakoby nic, turisti se tu prohánějí, fotografují… a tak dobré čevabčiči, jako tady, jsem ještě nikdy nejedla… Ale - ale… popojdete kousek dál - kousek, kde už tolik turistů neproudí, a narazíte na zdevastované domy v samém centru města, na fasády poďobané kulkami… A co nás asi nejvíc zasáhlo: hlavní mostarské náměstí, jehož centrální plocha, kde býval park, byla přeměněná na hřbitov. Hřbitov s náhrobky dvacetiletých chlapců - a hroby neopečovávají babky, tak, jak to vídáme u nás, ale mladé, krásné vdovy…
… eeeh - rychle změna tématu a "šprýmovná historka"…
Jak jsme se odstěhovali z toho zablešeného penzionu, tak jsme si nahonem našli apartní pokojík u asfaltky s výhledem na autoopravnu, sice daleko od moře, ale blízko letiště :) …
Výhodou bylo, že vždycky, když jsme se večer vraceli z výletu, naskytl se nám tento skvostný výhled na kopcovité pobřeží a proti nám nalétávala letadla na přistání. Stáli jsme tam a koukali… dokud nepadla tma.
No, a jak jsme tak brouzdali s autem po okolí, tak jsem na mapě našla zvýrazněnou lokalitu "Zračna Luka". Usoudili jsme, že to bude asi nějaká moc hezká vesnice, když je v rámečku a tučným písmem. Inu jsme se tam vydali. Naše podrobná mapa nás zavedla k letišti a já měla za to, že když ho projedeme, silnice nás zavede na místo určení. Kroužili jsme ale stále kolem hangárů a spojka do Zračné Luky nikde. Tak jsme zastavili u jakéhosi muže v monterkách, vylezli jsme z auta, mávali mu před očima mapou a ptali se: "Dobar dan, molim, gdě Zračna Luka?" Očekávali jsme rychlou a jednoznačnou reakci v podobě máchnutí ruky daným směrem.
Muž se tak nějak divně ošíval a odpověď nikde. Jirka opakovaně naléhal a prstem píchal do mapy v místě kýženého cíle, ale výsledek nulový. "Prosím tě, vykašli se na to, nevidíš, že je úplně blbej?" uzavřela jsem netrpělivě dotazovací epizodu a donutila Jirku ještě dvacet minut zcela bezvýsledně kroužit kolem letištních budov.
Až následně nám bylo poznati, "kdo je tady ten blbej"… Vězte, že "zračna luka" je chorvatský výraz pro letiště, přičemž analogicky se letadlo řekne "zrakoplav"… Secvaklo mi to až později, když jsem slyšela palubní instrukce v letadle v chorvatštině. - /Taky jste si vzpomněli na "čistonosoplenu"? :)/
Není místo, není čas… takže rychle, rychle:
"Boka Kotorska" - a to už jsme v Černé Hoře … Kotorská úžina, Kotorský záliv, "nejjižnější evropský fjord" … povstání - dějepis - vzpomínejte, namáhejte se! Je velice zvláštní (i když je to naprosto logické), jak je v tom hlubokém a členitém zálivu mořská hladina poklidná a rovná jak zrcadlo…
A pak ještě taková maličkost: Sveti Štefan (Svatý Štěpán, kdyby někdo váhal…) - opět: krásná, malá jadranská kýčovitost… takový miniaturní Dubrovník. Vím, že dříve se sem jezdilo a kochalo… Tentokrát to bylo částečné zklamání, protože celý ostrůvek zabral jakýsi hotelový komplex, který se toho času nachází v konkurzu či krizi - prostě je tu mříž a zavřeno. Takže ostrůvek můžete leda objet kolem dokola v loďce, což je škoda…
Jadranské západy slunce jsou kýče jak poleno… ale je to krásné… snif…
|
