| |
Poloostrov Cap Bon.
Cap Bon, ostrý výběžek do Středozemního moře vymezený Tuniským zálivem na jedné straně a zálivem Hammametským na straně druhé je známý svými rozlehlými plochami úrodné zemědělské půdy, které byly obdělávány již od dob punských.
Poloostrov se dá objet v rámci pohodového výletu s několika zastávkami během jediného dne.
Ve všech turistických příručkách se uvádí, že v pátek dopoledne je v Nabeulu, městu proslaveném výrobou keramiky, trh. Nechali jsme se nalákat a upravili svůj itinerář tak, aby návštěva Nabeulu vyšla na pátek. Brzy jsme zjistili, že nejsme jediní, kdo takto přizpůsobil svůj tuniský pobyt, a že do města míří doslova hordy autobusů. Onen trh byl upravený spíše pro turisty a ne pro starousedlíky a spočíval v několika ulicích, z nichž byla pro tuto příležitost odkloněna doprava a jež byly přeplněny krámky se suvenýry. V Nabeulu šlo krom tradičních všudypřítomných prodejních artiklů zejména o keramiku a dále o výrobky z olivového dřeva. Jelikož tato hlavně turistická atrakce zcela postrádala orientální kouzlo, nezdrželi jsme se příliš a vyrazili dále podél pobřeží.
Naší další zastávkou byl přístav Kelibia, kdysi nazývaný |
|
Nabeul je město keramiky, o čemž svědčí chodníky přeplněné tímto zbožím.
|
Clypea. Tady se nám s Jirkou definitivně ozřejmila skutečnost, že toho dne budeme pronásledováni nejen bachratými tmavými mraky a přeprškami,
Nad fotogenickým přístavem v Kelibii se vypíná rozsáhlá pevnost s dlouhou historií.
|
|
ale i velkým množstvím turistických autobusů s osazenstvem lačnícím po stejné okružní jízdě poloostrovem, jakou jsme si naplánovali my. A tak jsme stejné tváře, které jsme potkali na trhu v Nabeulu, zahlédli v přístavu v Kelibii a bylo nám souzeno čekat, až nám zmizí ze záběru v Kerkouanu i v El-Haouarii. Když potom stejná obtloustlá dáma, která se nám pletla mezi sloupy v Kerkouanu ve chvíli, kdy konečně na chvíli vylezlo slunce a dalo se fotit, seděla na okraji horkého pramenu u Korbousu a máchala si v něm své tvarohovité nohy, začali jsme se obírat myšlenkou, že ji tam strčíme celou, a slíbili jsme si, že dalšího dne vyjedeme někam do neturistických končin.
Silnice kolem poloostrova Cap Bon vedla celou cestu podél pobřeží. Místy se vzdalovala více, místy se přiblížila až k samému mořskému břehu. Cedulka |
označující odbočku k vykopávkám starého fénického, či lépe punského města Kerkouanu byla nenápadná a i příjezdová silnička svou subtilností slibovala klid a osamění. Pravý opak byl však pravdou. Na nevelkém prašném parkovišti se tísnilo neuvěřitelné množství autobusů. Nemohly se sem vejít, a tak zatímco se zástupy turistů vydaly prozkoumávat starověké město, řidiči zběsile manévrovali se svými velkými a neohrabanými dopravními prostředky ve snaze zaujmout co nejvýhodnější polohu k odjezdu a udělat místo pro další přijíždějící kolegy. Malý plácek byl přeplněný nemotorně se posunujícími plechovými kolosy, které vydávaly velký rachot, vířily oblaka prachu a připomínaly chrochtající a do země ryjící obrovské vepře.
Nenápadně jsme zaparkovali své malé auto, které v té společnosti vypadalo jako mraveneček, pod rozložitým stromem a rovněž jsme se vydali ke vstupu do archeologického areálu. Na přístupové cestičce jsme se ocitli v takovém chumlu lidí, z nichž jedni proudili sem a druzí se v mohutném štrůdlu posunovali tam, že Jirka navrhnul, abychom se otočili a okamžitě odjeli pryč. "To přeci nemyslíš vážně! Když už jsme se dostali až sem, tak snad neodjedeme, aniž bychom si město prohlédli," namítla jsem a na znamení toho, že nehodlám tak snadno kapitulovat, jsem se procpala hloučkem lelkujících turistů, kteří čekali na svého průvodce. Zpočátku bylo v celém nepříliš rozsáhlém areálu skutečně dosti husto a nebylo možno fotografovat, aniž by měl člověk v záběru několik cizích výletníků v pestrém oblečení. Postupně se ale Kerkouan začal vylidňovat a za půl hodiny jsme se ocitli téměř osamoceni. Bylo to, jako když se mávne kouzelným proutkem. "Co se to stalo, kde jsou všichni?" zeptala jsem se sama sebe česky a vzápětí jsem se se stejnou otázkou obrátila na tuniského hlídače, který šel zrovna kolem. "To víte, madam, je čas oběda - všichni se honem jeli najíst," vysvětlil mi.
Atraktivitu kerkouanských vykopávek umocňuje jejich poloha přímo na skalnatém pobřeží.
Kerkouan byla kartaginská osada založená v 6. století před Kristem a zničená Římany o tři sta let později. Pozůstatky městečka uzavřeného do půlkruhových hradeb bezprostředně u mořského břehu byly objeveny až v roce 1952. Do dnešních dnů se toho zde bohužel příliš nedochovalo, ale i to málo - zhruba po kolena sahající základové zdivo, pozůstatky podlah a částí zařízení obytných domů - dovoluje usuzovat na vysokou úroveň a kvalitu bydlení někdejších obyvatel Kerkouanu. Těm se asi nežilo špatně, protože se ukázalo, že hlavním zdrojem jejich obživy bylo získávání nachového barviva z tělíček plže ostranky druhu "murex".
Purpurové barvivo bylo v tehdejším civilizovaném světě vysoce ceněné a obchod s takto obarvenými tkaninami přinášel městům jako byl fénický Sidon či Tyr, která se tímto řemeslem zabývala, velké zisky. Zdá se, že právě to byl důvod prosperity i punského Kerkouanu. V dnešní době je Kerkouan archeologickým nalezištěm svého druhu jedinečným, které přiblížilo badatelům punskou architekturu, a to nejen způsob zakládání sídel, ale i stavební zvláštnosti, postupy a materiály, poodhalilo roušku tajemství dosud panujícího nad problematikou každodenního života a zvyků starých Punů a objasnilo i mnohé další otazníky týkající se této svérázné severoafrické kultury.
Pozůstatky starých punských domů, které měly - mimo jiné - výborně zvládnuté hygienické zázemí. (Jedna z mnoha sedacích van je vidět v popředí).
Další zastávkou okružní jízdy byla El Haouaria - toto hrozné jméno se po francouzsku vyslovuje "El Auaria" a Bůh ví, co má znamenat. Velmi zajímavé ale je to, co zde lze navštívit. Přímo u skalnatých mořských břehů, v místech, která jsou nejbohatšími lovišti pověstných tuniských tuňáků, se nacházejí podzemní antické lomy, pro účely turistického ruchu označované jako "římské jeskyně". Ve skutečnosti se tato naleziště kvalitního žlutavého dobře opracovatelného pískovce začala ve velkém používat již v dobách punských.
Zdejší kámen byl mezi staviteli starého světa vysoce ceněn a lze tvrdit, že velká část stavebního materiálu pro Kartágo a další starověká města v této oblasti pochází právě odtud. Kameníci záhy poznali, že zvětralý pískovec z povrchu není zdaleka tak kvalitní, jako kámen pocházející z hloubi útesu. Lamači proto vytesávali podzemní tunely a dolovali kámen z hlouběji uložených nalezišť. A tak zde v průběhu staletí vznikl hustý propletenec podpovrchových štol, průchodů a jeskyň. Dnešní návštěvník musí ocenit důmysl, s jakým tehdy vznikala podzemní naleziště se stropy stupňovitě utvářenými tak, aby se zabránilo jejich zhroucení, a s četnými šachtami otevřenými na povrch a sloužícími jako zdroje světla.
Dalo by se říci, že podzemní prostory lomů El-Haouaria jsou při správném nasvícení samy o sobě uměleckým dílem…
Z El Haouarie jsme se stočili zpět, tentokráte podél severního pobřeží poloostrova Cap Bon, jež je - na rozdíl od plochého jihovýchodního břehu - lemováno kopcovitým hřebenem, který spadá kolmo dolů do moře v podobě dramatických skalních útesů. Mířili jsme k malému lázeňskému letovisku Korbous a silnice klesala z velké výšky v ostrých serpentinách dolů, až k úrovni mořské hladiny. Zde jsme se zastavili (jako ostatně každý další návštěvník, který zabloudí do těchto odlehlých končin) u horkého pramene vyvěrajícího ze skály nedaleko moře. Místo se jmenuje Ain el-Atrous a překvapivě horká voda je zde vedena krátkou vodotečí do malého okrouhlého bazénku a odtud proudí po skále do moře.
Setkání téměř vroucího pramene a studené mořské vody se neobejde bez mohutných oblak páry, což působí velmi efektně. Arabští obchodníci, kteří se zde proplétali mezi turisty, měli především snahu prodat něco ze svých tretek a nebyli schopni odpovědět mi ani na otázku, kolik má pramen stupňů, natož pak aby věděli, proč teče jen tak zbůhdarma do moře. Návštěvníků sem jezdí relativně dost a většina z nich neodolá, vyzuje si boty, usedne na okraj zmíněné okrouhlé nádržky a s blaženým výrazem ve tváři si chvíli cachtá nohy v teplé vodě.
Nádržka s horkým pramenem Ain el-Atrous ve vzácné chvíli, kdy jeden autobus s turisty odjel a další ještě nedorazil.
Od pramene Ain el-Atrous je to do Korbousu jen kousek. "Korbous, jehož prameny mají vysokou teplotu a značný obsah sirnatých solí, byl za doby římského císařství jako Aquae Carpinatae skvělým lázeňským místem, kde se scházela elita vznešené a bohaté společnosti. Kartágo spatřovalo v Aquae Carpinatae své letovisko, kde bylo příjemno trávit dobu obtížných a úmorných veder a dělit tu čas mezi ozdravovací kúry a veselé kratochvíle a radovánky.
Po zániku římského impéria čas se tu doslova zastavil na celé tisíciletí. Přepychové lázeňské město z mramoru, porfyru a alabastru se rozpadlo v beztvaré sutiny a proměnilo se v chudou, nevýznamnou rybářskou osadu, v níž by nikdo nehledal někdejší obdobu rozkošnického a vesele nevázaného Monte Carla pozdní antiky," předčítala jsem Jirkovi na místě z půvabně psané knihy Stanislava Richtera Kartágo. Přesto, že se dále uvádí, že Korbous byl v minulém století znovuobjeven bejem Achmetem, nově zbudován do podoby lázeňského města a je dnes předním léčebným střediskem celé země, nebyli jsme místem nikterak omráčeni. Divoká skaliska, krásná přírodní scenérie na mořském břehu, to ano, ale jinak pouze skrumáž několika lázeňských a ubytovacích budov.
|
|
|
|
|
