Příjezdové formality – Uzbekistán není holubník!
 Už jsem to psala vícekráte – mám soubor zeměpisných názvů, při jejichž vyslovení se mi zrychluje tep: Persepolis, Zanzibar, Machu Picchu, Baalbek, Lalibela, Damašek, Meteora, Abú Simbel, Kyoto, Nazca a další a další... Jak léta plynou, tak se mi daří mnohá tato místa přesunovat z oblasti představ a snů do cestovních zápisníků a na paměťové karty fotoaparátu. Ta výše uvedená už tam jsou ... další ještě čekají: Timbuktu, Káthmándú, Konya, Bagdád...
A dvě z těch kouzelných jmen se stala reálnou vzpomínkou při cestě do Uzbekistánu: Samarkand a Buchara! Hedvábná stezka – "šolkovyj puť" !! Další splněný sen!
Vypravila jsem se sama s dcerami. Jelikož jsem si předem zjistila, že v této postsovětské zemi není možné půjčit si auto a jezdit na vlastní pěst, zase jednou jsem oslovila několik místních cestovek a zorganizovala soukromé výběrové řízení. Nadšeně se jich přihlásilo hned několik a stálo mne dost času a úsilí vybrat tu pravou.
Dostala jsem se do paradoxní situace – na jedné straně se mé dcery s mírným despektem vyjádřily, že to moc organizuju a měla bych spíše nechat věcem volný průběh, naproti tomu mne jeden dlouhodobě v Rusku žijící muž od cesty důrazně zrazoval. Je prý čiré bláznovství vyrazit bez mužského doprovodu "mezi ty nevyzpytatelné živly", kde se nám může přihodit cokoliv – v extrémním případě můžeme zmizet beze stopy! ... ??? eh? Přesvědčovala jsem se v duchu, že přehání, ale těsně před odjezdem zrovna tohle nebyla nejšikovnější informace.
Každopádně jsem si dobře uvědomovala, že jedeme do velmi speciální oblasti, kde se mísí orientální a muslimské nezvyklé způsoby na straně jedné a rigidita, upjatost a nekompromisnost postkomunistického režimu na straně druhé.
"Bývalé sovětské středoasijské republiky" znám z podobných fotografií. Představovala jsem si, že se ocitnu ve středověku... Pravda je, že se to tu velmi intenzivně rafičí pro turisty – staré památky se rekonstruují, aby "byly hezké".
No, Uzbekistán byl fakt zvláštní. V mnoha směrech...
Začalo to hned na letišti v Taškentu, kde jsme se ocitly někdy v půl třetí ráno. Víza se vydávají "na počkání" u přepážky. Na to už jsem zvyklá odjinud: okénko – úředník – peníze – kolek – razítko – buch, křáp, nazdar! ... pár minut. Už předem jsem byla instruována, že "to trvá děsně dlouho a často si chlapa musíte jít sehnat, zvlášť v noci..."
Po čiperném výstupu z letadla jsme se s holkami ocitly u příslušného okýnka jako první a kupodivu za chvíli se v kanceláři otevřely dveře a vstoupil orgán. Hurá! Nejspíš to byly ošklivé pomluvy... Ale! – chlap si přinesl štůsek pasů, o nás ani okem nezavadil a zcela nevzrušeně se za skleněnou přepážkou jal zdlouhavě cosi sepisovat a kontrolovat a posléze nalepil víza a orazítkoval ty přinesené, evidentně jakési prominentní doklady. Sebral je, odešel a zamkl za sebou. Mezitím se za námi vytvořila dlouhá fronta. Zapředli jsme hovor se za námi stojícím Norem, který prý do Taškentu jezdí služebně velmi často, a prý na vízum čekal i tři hodiny!
Asi za půl hodiny se chlap vrátil a začal vyřizovat víza pro nás, "normální". Netroufli jsme si nijak žbrblat a protestovat. Já sama jsem se ve vzpomínkách vrátila nazpět - velmi dobře jsem si pamatovala pasové kontroly před sametovou revolucí... A návrat strojem času pokračoval: následovala celní kontrola. Už v letadle jsme všichni vyfasovali a museli podrobně vyplnit "celní prohlášení" – vypsat nejen všechny cennější předměty (fotoaparáty a notebooky), které vezeme s sebou, ale hlavně spočítat a přesně uvést jaké druhy zahraničních měn a v jaké výši s sebou máme. Uniformovaný tlusťoch vzbuzoval respekt. Pečlivě si naše eleboráty prohlédl, naštěstí se přitom usmíval a se žoviálním prohlášením "TURISTY – KONTRABANDISTY" nám lejstra orazítkoval a pustil nás dál.
Pak ještě zastávka v oficiální směnárně. Věděla jsem předem, že se v Uzbekistánu zhusta mění peníze na černém trhu. Podrobně to popisuje i Lonely Planet – při výměně načerno ušetříte zhruba 30procent oproti oficiálnímu kurzu. Nechtěla jsem si ale koledovat o problémy, a tak jsem si stoupla k okýnku a požádala o uzbecké sumy za sto dolarů. Paní směnárnice mi ale řekla "eta mnogo" a doporučila, ať si vyměním jen čtyřicet... ?? eh? Asi chtěla být prospěšná svým vnitrostátním nelegálním kolegům. Tak jsem si vyměnila jen 40 USD.
Uzbecké platidlo se jmenuje "sum" a bankovka s nejvyšší hodnotou 5000 UZS odpovídá nějakým čtyřiceti korunám. V drtivé většině se ale používají tisícovky = osm korun. Takže na fotce je hromádka peněz, kterou jsme zaplatily za běžnou večeři v restauraci. Peníze se nosí v igelitových pytlíkách – zabíraly mi vždycky velkou část batohu! :)
Ze vzdálených zemí si vozím na památku bankovky. Ty uzbecké jsou hezké a působí dost exoticky. Na pětisetsumovce je Amir Timur – Tamerlán, Timur Lenk, Timur Chromec, chcete-li. Je to nejslavnější Uzbek – vojevůdce a krutý dobyvatel, který ve 14. století vytvořil obrovskou říši ve Střední Asii.
Když jsme opustily letiště, tak už šlo všechno hladce – řidič Obid nás čekal u východu, pomohl nám se zavazadly a v pět ráno už jsme byly v postelích ve výškovém hotelu City Palace a na chvilku se dospaly.
První den jsme absolvovaly zběžnou prohlídku taškentských historických památek, respektive turistických míst. Uzbecké hlavní město bylo v dubnu 1966 z velké části zničeno při zemětřesení, takže je vystavěno relativně nově a o autenticitě historických budov si nedělám iluze. Bylo nám během naší cesty poznati, že se v Uzbekistánu velmi velkoryse staví mnohé nové (kde na to berou peníze??) a to staré a historické se grandiózně (a bohužel nepříliš citlivě) rekonstruuje. Taškent samotný si nechám až na poslední kapitolku této své reportáže.
Další ráno jsme vstávaly za kuropění a zase jely na letiště – tentokrát vnitrostátní. Letěly jsme až do západního cípu země, do Nukusu. Byla to psina :). V Uzbekistánu mají velmi okázalé, až megalomanské oficiální budovy.
Podobně letiště ... ale některé drobnosti jim krapet zaostávají. Vzhledem k tomu, že se dá mluvit o vskutku policejním státu, jsou všude kontroly a přísné předpisy. Takže oficiální příjezd k letišti, pompézní asfaltka, ale najednou betonové zátarasy, je na nich vidět, že už jsou tu dlouho. Všechna auta včetně taxíků zde nechávají pasažéry vystupovat, ti si berou zavazadla a zbylých dvěstě metrů jdou pěšky. Všichni se musejí proplést kolem spuštěné závory. Nezbývá vedle ní místo, tak se musí i s kufry do trávy, přeskočit rygol a pokračovat dál do odbavovací haly.
Do vrtulového letadla na lince Taškent-Nukus jsme šly po letištní ploše pěšky, vylezly po schůdkách a já usedla na místo vedle zjevně blahobytné paní – cestovala v tradičním lesklém "županu", černě namalované obočí, zlaté zuby... celou cestu měla na zemi mezi nohama velikánskou tašku, nacpanou kdečím – akorát tam scházela ta živá husa – pani :) Vzdálenost nějakých 800 kilometrů jsme letěli nekonečné 2,5 hodiny!! Letadlo nadskakovalo a břichem se málem otíralo o vrcholky stromů – ale nakonec jsme se tam dohrabali :)
A když už jsem u těch postsovětských letišť a letadel, tak sem zařadím pár ne-uzbeckých fotografií. Z Prahy jsme do Taškentu letěly s mezipřistáním v Moskvě na Šeremetěvu. Tady jsem byla diva živa z nápisů v azbuce, které přesně foneticky opisovaly francouzské výrazy, amerikanismy a názvy nadnárodních firem. Něco fantasmagorického! BURGER KING v azbuce, "Kofé chaus" – asi z němčiny Kafé Haus, ŽURFIKS ! :))) – francouzský jour fixe... Podívejte se na fotky níže :)
(Cestovatelé neznalí azbuky to v Uzbekistánu měli jednodušší – tam se mnohde píše i latinkou. Nicméně v ruském letadle jsem se zasmála rozsvícenému nápisu na toaletě: "go back to your seat" a pod tím "věrnitěs v salon".)
A ještě poslední jazyková poznámka, či spíše vysvětlení. Nerada bych vypadala jako člověk, který si neváží své mateřštiny a lupe "i" a "y", jak ho napadne. Není tomu tak a mnohde jsem měla velké soužení, jak to napsat. Na výlet jsme se vydaly tři ženy, ale většinou jsme se pohybovali společně s řidičem nebo průvodcem. Takže jsem používala y/i podle svého nejlepšího vědomí a svědomí :)
|
