Buchara – perla Hedvábné stezky a genderově zabarvené vyprávění.
 Na další den byl naplánovaný přesun z Chivy do Buchary. Někteří volí raději přelet vnitrostátní leteckou linkou, ale my jsme jely raději autem, abychom si trochu "užily poušť" :) Přes slavnou Kyzylkum vede asfaltka. Zkraje byla docela kultivovaná, dálničního typu, ale posléze svou noblesu ztratila a my se protloukali hrbolatou místy zčásti pískem zavátou silnicí.
Dokonce jsme se dostali do malé písečné bouře. Cesta dlouhá 500 kilometrů nám trvala osm hodin a byla jsem docela ráda, že jedeme místním autem se řidičem – mužem. Na celé trase nebylo jediné město a my jsme zastavili jen na dvou "povinných zastávkách". Jednou byla vyhlídka na mohutný tok řeky Amudarji a druhou "turistický motorest" – opravdu velmi nevábné pohostinské zařízení, kde však zastavovali všichni cizinci, protože prostě cestou nebyla jiná možnost. Obsluha a kvalita jídla podle toho vypadaly...
Zmíním se ale podrobně o tom, jak jsme tankovali benzín. Řidič Kamil nás takhle už jednou vysadil z auta mezi Nukusem a Urgenčem s tím, že musí doplnit nádrž. Kázal nám vystoupit a počkat v jakémsi malém bistru při silnici, přičemž s autem zajel dozadu do dvora, kde se cosi odehrávalo. Pak se vrátil, naložil nás, pravil "vsjo normalno" a jeli jsme dál. Když jsme se ptaly, proč netankuje u benzínky, tak nám vysvětlil, že tady mají naftu "lepší, domácí". Hmm.
Nicméně v poušti nás neměl kam zahnat a neměl možnost se s autem schovat, tak holt doplňoval nádrž "lepší domácí naftou" před našima očima. Zastavili jsme u jakési autoopravny a hned k nám přiběhlo několik mladíků. Kamil se s nimi krátce domluvil (nejspíš na ceně). Jeden z kluků během chvilky stopnul právě projíždějící náklaďák. Krátkou tlustou hadicí nasál pusou naftu z nádrže náklaďáku a během minutky naplnil připravený kanystr – z toho pak pomocí trychtýře z petlahve přelil naftu do Kamilova auta.
Pak se chlapi chvíli domlouvali a jelikož Kamil nejspíš potřeboval víc a řidič náklaďáku neměl tolik "na prodej", tak další naftu kluk vysosal ze "záložního" rezavého gruzaviku, který byl zaparkovaný opodál. Kamil zaplatil, kluci si to přepočítali a jelikož jsme nastoupily zpátky do auta, tak přestali loupat očima po mých holkách :)
Než jsme vjeli do Buchary, měli jsme po cestě Čor Bakr nekropoli bucharských vládců z poloviny 16. století. Dalo nám trochu práce přemluvit Kamila, aby nás sem zavezl, protože to pro něj bylo zdržení a už se nás očividně chtěl zbavit, ale povedlo se. V areálu probíhají dokončovací rekonstrukční práce a na vlastní oči jsme viděly, že si s tím v Uzbekistánu moc hlavu nelámou. Naši památkáři by nejspíš zaplakali...
Buchara! "Perla Hedvábné stezky" – tak se píše v propagačních materiálech. Je to pravda. Buchara je úžasná, nádherná,skvostná! Nádherné kopule, minarety, sloupové síně, malované stropy, dlaždice, intarzie, ganč (vzory vyřezávané do sádry)... Prostě "krása plus nádhera", jak říká moje kamarádka :)
Asi nebudu laskavé čtenáře dlouze unavovat strohými fakty... "Svatá Buchara" byla v 9. a 10. století nejvýznamnějším náboženským a kulturním centrem ve Střední Asii. V timurovské době ji zastínil Samarkand, ale nového vrcholu dosáhla v 16. století, kdy – za dynastie Šejbánovců - byla hlavním městem Bucharského chanátu. Ten byl v roce 1924 začleněn do Uzbecké socialistické republiky. Malou ilustrací její výjimečnosti budiž, že Stalin za své krutovlády strpěl v rámci Sovětského Svazu jedinou madrasu – a ta byla právě v Buchaře. Tak. V Buchaře jsme spaly dvě noci v samém historickém centru v moc hezky upraveném stylovém hotýlku.
Jako i všude jinde během naší uzbecké cesty jsme měly i v Buchaře místní průvodkyni. Čekala na nás ráno na recepci hotelu ve smluvenou dobu a vzápětí nás naprosto okouzlila. Dilya! Joj, to byla ženská! :)) Ihned jsme se s dcerami shodly, že je to celá moje maminka. Rázná, energická, přímočará, gejzír optimismu a činorodosti! Nejen, že plnila svou průvodcovskou službu – vodila nás a vyprávěla nám o historii jednotlivých míst, ale co všechno přitom stihla? Nejdřív rychtovala řidiče, jak a kudy má jet.
Při průvodcování co chvíli telefonovala a řešila všemožné kdeco s bůhvíkým. Nijak nás to neobtěžovalo, vždy se omluvila a byla hned hotová. Lapla kolemjdoucí uzbecký pár na líbánkách (pozná se to podle tradičního ustrojení mladé paní), začala je zpovídat, odkud jsou, jak dlouho jsou svoji – pilně nám překládala a vyzvala mne, ať si je vyfotím, aniž se jich zeptala. Vzápětí se začala vyptávat mých holek, jak na tom jsou se ženichy a radila jim, ať se rychle vdají. Pak šla nakoupit velké placky chleba "k nejlepšímu pekaři ve městě". Koupila je pro svého bratra, co měl večer přiletět z Paříže, ale cestou je jednak stále někde zapomínala, takže za námi soustavně s pytlíkem chleba běhali hlídači z mešit a prodavači suvenýrů, ale hlavně ho pořád ulamovala, sama jedla a nám nabízela, takže ho domů moc nedonesla. Pořád ji někdo zdravil, s někým se objímala, na někoho mávala. Všem o nás hned vyprávěla, odkud jsme a co jsme zač, že jsme se vypravily samy tři na cestu.
Během procházky městem se zeptala, jestli nemáme žízeň, že nás zavede na čaj "k Sabině" – vzala nás do velkého luxusního obchodu s koberci, kde Sabina prodávala, a i když jsem avízovala, že nebudeme nakupovat, tak nás hezky provedla, napojila čajem a nacpaly jsme se malými cukrátky. Když přišla řeč na to, že jedné z nás není zrovna nejlíp od žaludku, tak ji podrobila křížovému výslechu, včetně otázek na kvalitu stolice, na které prostě nebylo možné neodpovědět :) ... nakonec to uzavřela, že "to určitě není nic vážného a do rána to bude dobré".
Když jsem fotila o kus dál, tak něco holkám povídala, všechny se hrozně smály a doteď jsem se nedozvěděla, o co vlastně šlo... Když jsme procházely bazarem, tak nejenže nám radila, co a za kolik je rozumné koupit, ale zavedla celobazarovou diskusi mezi ženskými, že je lepší mít dcery, než syny a proč. Vzala nás do cukrárny a zorganizovala fotografování ... Prostě živel! Na Dilyu jen tak nezapomeneme!
Nicméně nejen průvodkyně Dilya nás Buchaře vyvedla z míry. Dech mi vyrazila i "prachobyčejná" tetka ve stánku. Když jsme procházely historickými krytými tržnicemi (toki = kopule), kde se povětšinou usídlili prodejci suvenýrů, tak jsem se začala prohrabovat hedvábnými šátky s různými moderními vzory. "Hele, to je celej Dalí," říkám směrem k holkám. "Nět, eta Kandinskij!" uzemnila mne trhovkyně. Ugh!!
Aha – abych pro samé "ženské kecy" nezapomněla na tu Bucharu... :)
Historické centrum Buchary je z velké části zrekonstruované, zejména okolí náměstíčka Ljabi chauz s vodní nádrží, která je pozůstatkem kdysi velmi členitého a komplexního bucharského zavodňovacího systému. Síť kanálů a asi dvou set kamenných nádrží na vodu byla ale otevřená a voda se neobměňovala příliš často, takže stará Buchara byla proslulá epidemiemi moru.
Dnes je toto náměstí hlavním turistickým "shromaždištěm". Jsou zde kavárny a obchůdky, k tradičním ornamentům na zdi madrasy Nodíra Díván-bega se sem chodí fotografovat svatebčané, zatímco místní výletníci pózují u "jezdecké" (na oslu) sochy mudrce a vtipálka Nasreddina, kterého známe s příběhů pro děti i u nás. Příjemné posezení na lavičkách v parčíku a kvečeru vám do cisterny pustí efektní vodotrysky! Romantika, že bys pohledal! :)
Bydlely jsme pár kroků od nejmalebnějšího bucharského
náměstí, kterému dominuje velká vodní nádrž Ljabi chauz.
Stavby islámské architektury střední Asie mají četné stejné nebo podobné rysy a nepozorný návštěvník by je mohl snadno poplést nebo zaměnit (byť pochopitelně znalec najde určitá specifika na každé budově! – viz dále), nicméně v Buchaře jsme hned zkraje viděly tři stavby, které si opravdu s ničím jiným nespletete!
Jednak je to citadela Ark. Sice je na umělém kopci, ale v široširé okolní pouštní rovině by ten vršek musel být o hodně větší, aby byl schopen upoutat na sebe pozornost už z dálky. K Arku musíte prostě přijet, abyste ho uviděli... Sídelní palác vládců Buchary, kteří ho obývali od 5. století až do roku 1920, kdy byl vybombardován Rudou armádou. Několik palácových budov bylo zrekonstruováno a přeměněno na muzea.
Nedaleko je u další městské nádrže mešita Bolo chauz. Je sice až z počátku 18. století, takže by se dalo říci, že není tak "cenná" jako ostatní starší pamětihodnosti, ale právě proto "vybočuje z normálu" svým velikým vstupním prostorem s barevným velmi zdobným stropem na štíhlých vysokých sloupech.
A třetí atypickou stavbou je mauzoleum Ismáíla Sámáního (zakladatele dynastie Sámánovců). Nejstarší a nejmasivnější stavba v Buchaře má dva metry silné zdi a díky nim zůstala zachovaná celých jedenáct století, aniž by byla rekonstruovaná – s výjimkou kopule. Dá se tomu věřit?? Snad ano... Toto mauzoleum Sámánovců je uváděné i v encyklopediích světové architektury jako první použití vazby zdiva s dekorativním záměrem. Složitá cihelná vazba tvoří geometrické vzory a působí kontrastem světla a stínu.
A dále už "jen pár fotek" z historické Buchary – v rámečcích jsou popisky. Úplně nakonec jsou snímky z bucharské synagogy, kam jsme se vypravily až kvečeru na vlastní pěst. Kdysi žila v Buchaře velká komunita Židů, to už je ale pryč. Uličky židovského města nejsou nijak turisticky atraktivní, proto se příliš neudržují. Nicméně teprve zde jsme zahlédly místa, která na mne působila opravdu autenticky...
|
