úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám

Jambiani - "pěkná díra", na kterou máme ty nejlepší vzpomínky

Jak jsem již zmínila, Jirka záměrně zvolil ubytování v neturistickém koutě Zanzibaru, ve vesničce Jambiani, asi hodinu a půl cesty od hlavního města Stone Town. Jede se většinou po asfaltce, ale posledních asi patnáct kilometrů po prašné pistě. Široko daleko jsou tu (resp. v době naší návštěvy v únoru 2007 tu byly) jen dva hotely - jeden nóbl a o pár kilometrů dál náš komorní "Casa del Mar".

    Lokalita to byla úžasná, v domorodé vesnici, bez turistů, bez "civilizovaného zázemí" - jedinou možností, jak se nezávisle pohybovat, bylo vypůjčit si auto. Podívejte se na fotografie, bylo to opravdu úchvatné!



Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.


Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

    Jambiani a hotel Casa del Mar nejsou ale nic pro ty, kteří jsou zvyklí den trávit u bazénu s občasnými kratochvilnými vstupy animátora a večer jít na diskotéku. Bazén tu nebyl, moře vykazovalo obrovské rozdíly mezi přílivem a odlivem, takže koupat se dalo jen občas, a o zábavu se musel každý postarat sám.
Nám s Jirkou to náramně vyhovovalo.

    Svérázné byly i hotelové pokoje - beze skel v oknech, jen s dřevěnými okenicemi a dírami ve střeše. Pravda, malinko mi spadla čelist, když jsme sem poprvé vstoupili a na naší posteli seděla opice. Zřízenec, který nám přinesl kufry, se zazubil a s ležérním gestem ji odehnal - vyskočila a zmizela dírou ve střeše, stejně, jak se sem dostala. Představa, že sem může vlézt kdykoliv znovu a my se nemůžeme bránit zavřením okna, se mi moc nezamlouvala - pán nás ujistil, že to byla jen náhoda. No, pro jistotu jsme si před celodenními výlety vždy zavřeli kufry. Pokoj měl nádhernou terasu, kde jsme trávili romantické večery pod tropickou hvězdnou oblohou, a na spaní jsme se odebírali do vyvýšeného patra, kam se lezlo po čemsi, co byl spíš žebřík, než schody. Tam byla postel s malinkato děravou moskytiérou, takže jsme do konstrukce přimontovali ještě svoji vlastní "cestovní moskytiéru" a měli tak ochranu dvojitou.

    Poté, co jsem si v průvodci přečetla, že "zanzibarští komáři jsou proslulí svou vynalézavostí, jak prolézt mezi záhyby moskytiéry nebo ji podlézt, a je třeba její konce zastrkat pod matraci", jsme každý večer prováděli pečlivé utěsňování kolem celé postele. Potíž byla, když jeden z nás chvátal v noci na záchod…

    Byli jsme upozorněni, že je třeba počítat s častými výpadky proudu na ostrově - s tímto jevem jsme se setkali hned první večer a následně dosti často, takže baterku jsme si vždy hned po setmění připravovali do pohotovostní polohy. Problém nastal, když se nám rozbila, a nebylo možné sehnat novou. Tak jsme si svítili displejem od mobilu. Spali jsme jen pod prostěradlem a stejně jsme se budili zcela promáčení potem. První noc byla neklidná, protože jsme nebyli uvyklí na všemožné až strašidelné zvuky - šustění palmového listí ve větru, které působilo jako vytrvalý déšť, vrzání a klepání vysloužilého stropního větráku a hlavně různé skřeky a pazvuky vydávané bůhvíjakými nočními zvířaty.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

    Když ale pomineme tyto "drobné lapálie", tak jsem si tu připadala jak v tropickém ráji. Hotel vypadal spíš jako velká chýše, měl nějakých dvanáct, patnáct pokojů, zdaleka nebyly obsazené a ve vesnici jinak nebyl žádný "bílý narušitel". Z terasy, či spíše pavlače před naším pokojem se naskýtal krásný výhled na moře. Na pláži jen místní rybáři a pestrobarevní domorodci...

    Hotelová restaurace měla jen střechu, jinak byla otevřená a "luftovala". Legrační bylo, že majitelé byli muslimové do té míry zapálení, že jim víra byla nad kšeft, takže k jídlu neprodávali alkoholické nápoje. Nic ale nenamítali, když jsme si vždy před večeří došli potemnělou pěšinkou do vesnického plážového baru Pingo - chajdy s podlahou z udupaného písku, kde měli lednici na jakýsi podivný agregát a prodávali mimo všemožný podezřelý chlast i studené pivo. Tady jsme si vždy do igelitky nakoupili plechovky, donesli do hotelové restaurace a tam nám ještě přinesli skleničky, abychom si nápoj mohli řádně vychutnat. Švanda!

(Velmi zajímavé a už méně legrační bylo, když jsme se dozvěděli, že majitelem hotýlku je mladý palestinský manželský pár. Kde se v dnešní výbušné blízkovýchodní situaci může Palestinec usadit a začít podnikat bez rizika, že o svou investici vzápětí přijde? Musí doputovat třeba až na Zanzibar… )

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.


Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

    Jak už jsem říkala, koupací podmínky tu nebyly zrovna ideální - proto jsou hlavní hotelové resorty v jiných částech ostrova. Velmi pozvolna se svažující břeh a obrovské výkyvy přílivu a odlivu způsobovaly, že "normální moře" pár metrů od hotelu, ve kterém se dalo plavat, se střídalo se stavy, kdy se obnažilo písečné dno a za vodou se muselo jít několik set metrů. Období odlivu pro nás bylo nesmírně zajímavé, protože tehdy nastupovaly do práce sběračky, resp. opečovávačky řas. Nikde jinde jsme to zatím neviděli a věnovali jsme této zkušenosti celé dopoledne.

    Vydali jsme se s fotoaparátem daleko, daleko za linii přílivu. Šlo se dost špatně, místy po mokrém písku, místy v několik centimetrů hlubokých kalužích a jezírkách, takže jsme si sundali boty a pokračovali dál bosi - to ale nastoupilo nebezpečí mořských ježků a dalších ostrých trnů či výběžků, na které bylo nutno dávat pozor. Každopádně jsme se dostali až do oblasti "podvodních plantáží", kde jsou mezi dřevěnými kolíky zatlučenými do pravidelných políček nataženy provazy, na ně místní ženy upevňují sazeničky řas, nechávají je dva měsíce růst a pak je sklízejí. V době odlivu se tyto plantáže téměř obnaží a je možno na nich pracovat, upravovat je, kontrolovat kolíky a řasy "sázet" a sbírat. Ženy je dávají do velkých plastových pytlů a ty pak na hlavách odnášejí na břeh. Veškerá tato činnost, jejich pestré šaty a šátky ve spojení se smaragdovou hladinou oceánu a tradiční loďky s trojúhelníkovou plachtou v pozadí tvoří nesmírně fotogenický rámec. A tak jsem fotila a fotila.


    Ženské ale již zdaleka mávaly a pokřikovaly, že je fotit nemáme, otáčely se k nám zády a vystrkovaly na nás zadky. Vůbec se jim nedivím - mně by se taky nelíbilo, kdybych se plahočila při práci a přišel by tam flákající se zazobaný cizák a fotografoval mne. Přesto, že jsem fotila teleobjektivem, tak jsme s Jirkou budili velkou pozornost a působili mezi nimi trochu jako sloni v porcelánu. Jedna paní, které jsme asi hodně hnuli žlučí, k nám popošla, velmi se vztekala a svahilsky nám (určitě nepěkně) nadávala. Ostatní se srotily a koukaly, co bude. Jirka to vyřešil džentlmensky a po evropsku. Galantně se nabídl, že když jsme ji tak dopálili, tak jí na usmířenou odnese její pytel s řasami na břeh.

    Ženské vůbec nechápaly, o co jde, to se jim určitě v životě nestalo. Když si ale Jirka s velkou námahou vyzvedl pytel na hlavu, tak pochopily a začaly se mu hrozně hihňat. Hihňaly se tím víc, že z pytle musela vytéct voda a ta Jirku celého zmáčela, komplet i s kloboukem. Asi to podle zdejších měřítek byla pro muže pěkná potupa, nicméně Jirka dostál slibu a pytel těch několik set metrů na břeh donesl, i když celou cestu sakroval, že to tedy zase jednou měl výborný nápad, protože žok, který (zocelené a léta uvyklé) ženy tak elegantně a jakoby mimochodem nosily na hlavách, byl po čertech těžký.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.


Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

    A vůbec… "naše" pláž v Jambiani byla téměř turistůprostá, takže jsme zde mohli zažívat nevšední setkání s místními. Nezapomenutelné jsou pro nás dva momenty. Jednou sem přivedla paní učitelka děti z muslimské školy - v uniformách, přičemž holčičky s tradičními pokrývkami hlavy - a ty se jaly cosi pilně sbírat v písku. Dělaly přitom trochu neplechu a já fotila tak zuřivě, že mi ušlo, co se to tu nakonec odehrávalo - asi sbíraly mušličky… :)

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

    Druhý zážitek byl jedním z mých dosavadních fotografických vrcholů. Za šera těsně po západu slunce jsem se vmísila mezi rozdováděné holky, které poskakovaly před přílivovými vlnami. Podařilo se mi téměř nemožné: přestaly si mne všímat, necivěly do objektivu, chovaly se přirozeně a přitom mi umožnily fotografovat je z bezprostřední blízkosti.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.