Argentinský itinerář... "nebezpečí a mrzutosti"
Argentina je hrozně veliká! ... ano, to jsem objevila Ameriku, když ve statistikách tato země figuruje co do rozlohy na osmém místě na světě...
Na fotografiích je vidět, jaký pohled se nám povětšinou naskýtal při jízdě autem...
Není v lidských silách ji během jedné normální dovolené poznat, projet. Museli jsme si uspořádat priority a rozhodnout se - takže jsme zvolili severní část, oželeli Patagonii, Ohňovou zemi a desítky dalších turistických lákadel. Jako obvykle jsme si chtěli vypůjčit auto, ale když jsme se podívali na mapu, vypočetli vzdálenosti a uvědomili si, že některé hlavní tahy jsou jen štěrkové silnice bez asfaltu (!), tak jsme vzhledem ke svým časovým možnostem museli přibrat další "přemísťovací pomůcky" :)
Z mapky je zřetelné, jak jsme se pohybovali:
Červené trasy jsme projeli vypůjčenými auty - půjčovali jsme si je nadvakrát, přičemž v prvním případě jsme si auto vyzvedli v Buenos Aires a vrátili ho v Saltě - za tento prostý fakt, že automobil nevrátíte ve stejné pobočce půjčovny, než v jaké jste si ho přebrali, zaplatíte bratru 600 dolarů navíc (!) ...
Fialově vyznačený úsek jsme absolvovali v dálkovém autobuse společnosti Flecha bus (vřele doporučujeme ... promítají prima filmy a k večeři jsme během jízdy dostali výborné, horké (!!!) hovězí na zelenině).
A nakonec modrá linka představuje vnitrostátní přelet, který jsme si zajistili s místními aerolinkami vyhlášenými malým váhovým limitem pro přepravovaná zavazadla ... naštěstí neměli příliš sofistikovanou letištní váhu, takže Jirkovi nedalo příliš práce malinko ji nadlehčovat nártem... :)
Jízda dálkovým autobusem byla docela příjemná, až na to, že netrhal rychlostní rekordy. Jeli jsme v noci, takže se to dalo snést - a nakonec kaskadérských výkonů autobusových šoférů v jiných koutech světa už jsme si užili dost.
Ještě doma v Čechách jsme si koupili do I-padu GSM navigaci po Argentině s tím, že ji použijeme v autě. Neuvědomili jsme si ale, že bez držáku s tím těžko něco pořídíme… Naštěstí s sebou vozím skautskou "kápézetku", takže stačilo kus provázku a gumička a zlepšovák byl na světě. Dokonce nás u benzínky okukovali a ptali se, co že to máme za vychytávku… :) To, že nás GPS i v Argentině občas vypekla vždy ve chvíli, kdy bychom ji tolik bývali potřebovali, už je druhá kapitola…
"Dangers and annoyances" (nebezpečí a mrzutosti) - takto se v každém Lonely Planet jmenuje jedna ze všeobecných kapitolek. Inu, v Argentině jsme si toho trochu užili, ale platí: konec dobrý, všechno dobré.
Mrzutost první, fotografická - která vlastně žádnou velkou mrzutostí nebyla, ale dodatečně mne mrazilo… Fotovýbavu mám na velmi slušné úrovni a dost drahou. Zrcadlovka Canon vyšší třídy a k ní železný mohutný bílý objektiv. Už jen samotné nošení tohoto vehiklu je trochu svazující a namáhavé, ale člověk si zvykne. Opakovaně jsem činila pokusy pořídit si "kvalitní", ale váhově a objemově nenáročný kompakt, ale jednoduše není cesty zpět - jakmile si člověk zvykne na nějakou technickou úroveň fotek, tak mu nezbyde, než se vláčet s těmi čtyřmi kily, nebo kolik to má dohromady i s výměnným širokoúhlým objektivem. (A to jsem už dávno rezignovala na tahání stativu.) Takže všude na cesty vozím to nejlepší, co mám, a také si na to dávám patřičný pozor - z foťáku nespustím oko, resp. foťák nespustím z krku - nenechám ho ani na pár vteřin nikde ležet. Jsem sice sedřená, ale mám pocit, že mohu mít jistotu, že o něj nepřijdu.
Ne tak v Argentině. Před odjezdem jsem opakovaně narážela na poplašné zprávy, že v Argentině přepadávají - s nožem v ruce vás donutí vydat cennosti a není radno se bránit a vzpouzet. No jo, takových jobovek už jsme slyšeli, však nebude tak zle - to jsem si pomyslela při první podobné hlášce, ale když jsem to slyšela z několika míst nezávisle na sobě, tak jsem znejistěla. Nějakou dobu jsem řešila, jak se zachovat a nakonec zvolila následující fikanou strategii:
Pro jistotu jsem vzala "jen" svou zrcadlovku č.2, ale zmíněný objektiv mám jen jeden, tak jsem ho zcela znehodnotila leukoplastí, až byl tak hnusný, že by se ho zloděj štítil snad i jen dotknout, a ne že by ho kradl… K tomu jsem si ušila vtipnou krycí torničku z tenké nenápadné látky a stejným materiálem jsem potáhla originální řemen fotoaparátu, takže zmizel křiklavý nápis "Canon EOS Digital", který fotografovi vždy velmi nápadně čouhá zpoza krku. No, na minimum jsem tím snížila provokační faktor při prosté chůzi s fotoaparátem, ale při focení samotném jsem stejně budila pozornost (jako obvykle). Dlouhý "elkový" objektiv se holt mezi turisty často nevidí…
Hned druhý den ke mně ve městě Rosario přistoupil jakýsi místní fotograf (nejspíš profík, protože měl stativ, dobré vybavení a asistenta) a nabádal mne k velké opatrnosti s tímto aparátem. Pár dní jsem si dávala velký pozor, pak mi otrnulo. Celou argentinskou okuržní cestu jsem nafotila jako obvykle a neměla nejmenší pocit ohrožení. Přišlo to ale v Buenos Aires … viz dále - poslední kapitolka.
Mrzutost druhá, klimatická. Kdo mohl tušit, že zrovna v době, kdy se do Argentiny vypravíme, budou zde třicetileté deště a tudíž i záplavy. Tedy ne zrovna záplavy v našem slova smyslu, ale dravé vodní přívaly v normálně vyschlých korytech, které na mnoha místech přeruší dopravu. A v Argentině to není jako v Evropě, kde je hustá silniční síť, takže když se zhroutí most u Písku, dá se to objet přes Týn nad Vltavou, což je třeba třicet kilometrů navrch. Když se vám v Argentině naskytne překážka na silnici, tak objížďka činí třeba pětset kilometrů. A hloupý je, když vám po celodenní jízdě zbývá padesát kilometrů do městečka s domluveným hotelem a před vámi zbořený most. A vy potmě v poušti a nejbližší urbanizace třeba dvěstě kilometrů zpátky. To pak přespíte u brány do národního parku a jste celí vděční, že vám správce půjčí děravou matraci a dovolí vám spočinout na zemi v kuchyňce :)
To bylo poprvé.
Probudili jsme se do krásného rána u dinosaura a jeli jsme se podívat, jak to u zbořeného mostku vypadá. Dost bledě. Sice tu pracovala těžká technika, ale situace vypadala beznadějně. Už jsme se chtěli otočit, jet zpátky a vydat se tou příšernou objížďkou, což by byla jednodenní časová ztráta … ani nevím, co mne to napadlo, a víceméně nazdařbůh jsem se zeptala jednoho z dělníků, jak dlouho to ještě může trvat? - "quinse minutos" … "Patnáct minut??!! To jsem asi špatně rozuměla?" … Ne, ne - následoval takový koncert pro dva bagry a jednu cisternu s vodou, že jsme nestačili mrkat, a po chvilce jsme už jako první auto po dvou dnech projížděli po provizorním kamenitém paralelním "bajpásu".
Byli jsme naprosto rozjaření, ale to jsme netušili, že s přerušenými silnicemi budeme zanedlouho zcela sžiti… člověk si zvykne na všechno. Nejhorší na tom ale bylo, že jsme v následujících dnech nikdy netušili, co bude za příští zatáčkou. Nějaká rozhlasová "zelená vlna" nejspíš v Argentině neexistuje, každopádně jsme ji neměli k dispozici.
Další den, zrovna, když jsme si pochvalovali, jak si hezky jedeme, protože v místech, kde byla na mapě vyznačená pouze kamenitá cesta, jsme ve skutečnosti jeli po asfaltce - najednou buch ho! Z ničeho nic se nám naskytl tenhle výhled:
Bylo to v pozdním odpoledni, do cílového Cafayate nějakých 150 kilometrů. Na obou březích posedávali a pokukovali řidiči. Někteří tu prý čekali od rána. Říkali, že dopoledne nemohl projet nikdo, teď je to prý lepší, že se přes vodu už dostanou velká auta. Strávili jsme tu s Jirkou asi hodinu. Závistivě jsme pokukovali po projíždějících náklaďácích a džípech a Jirka dal na okraj toku kámen, abychom měli představu, jestli voda opadává. Vody bylo asi po kolena, ale byla hodně dravá.
Někteří odvážlivci si troufli projet i v normálních osobních autech, v proudu se vždy povážlivě zapotáceli a následně sklidili potlesk méně lehkomyslných okukujících. Do proudu se vrhl i jeden motocyklista, ale uprostřed mu spadl řetěz a div ho to neodneslo i s motorkou. Dotlačil ji na druhý břeh, ale už nenastartoval. Další koumák si na základě této zkušenosti zabalil část motoru do igelitu a podplatil tři místní kluky, aby mu motorku pomohli proudem protlačit. Povedlo se - na druhém břehu sundal igelity, nastartoval, zamával nám a odjel. Jirka rozhodl, že nebudeme riskovat poškození motoru vodou a tím pádem neslavný konec výletu, takže jsme se vrátili nějakých padesát kilometrů zpět do nejbližšího městečka a tam přenocovali.
Předpokládali jsme, že do druhého dne voda opadne. No… Ráno jsme shledali náš "měřící kámen" ve stejné poloze jako předtím - voda neklesla ani o centimetr. Na rozdíl od včerejška ale na březích nepostávala žádná auta, což značilo, že všichni projížděli. Tak jsme se pokřižovali, Jirka zařadil jedničku a pomalu pouštěl spojku - motol řval v obrátkách a my se srdcem v krku a malou dušičkou v těle projeli..
… A podobných brodů bylo na cestě ještě několik - vždycky jde jen o poprvé :)
Ponaučení pro příště: v jižní Americe si půjčovat
výhradně džíp s náhonem na čtyři kola!
|
