Salta a barevné kopce v rokli Quebrada de Humahuaca.
Tato oblast je nádherná, přenádherná a každopádně by stála i za samostatnou cestu!
Salta, půlmilionové město s úžasnými koloniálními památkami dominuje argentinskému severozápadu a dle Lonely Planet je to "město na severu, kde se toho s přehledem nejvíc děje". Pro nás se stalo malou základnou, kde jsme načerpali hotovost z bankomatu, podnikli výpad nad obratník Kozoroha a zakončili první a větší část svého výletu. Zde jsme odevzdali vypůjčené, náležitě zablácené auto a přesedli na vyhlášený dálkový autobus.
Ze Salty jsme se vydali přímo na sever, přes kopec - tady se příroda změnila a jak mávnutím kouzelným proutkem jsme se ocitli v lůnu deštného pralesa. Silnice byla velmi klikatá a cesta dlouhá, že konce nebrala. Zájezdní hostince a "paradory", kterých byly hned za Saltou mraky, se najednou vytratily a my s Jirkou jsme se ocitli v liduprázdném zeleném labyrintu. A dostali jsme hlad - a byli jsme mrzutí - a poprvé a naposledy jsme se v Argentině pohádali - cituji ze svého cestovního deníčku (co mi nestačily stránky) "napětí houstne, Jirka se vzteká, já brečím". Nicméně myslím, že porafat se během třítýdenní cesty jen jednou, je velmi slušná bilance :)
Nakonec jsme ale sjeli dolů a ocitli se zase na rovné "normální" silnici, podél které se vylouply stánky s dobrůtkami, najedli jsme se a bylo zas dobře :) Stoupali jsme pozvolna a kolem nás se začaly objevovat barevné skály... a podobně barevně bylo i oblečení zdejších obyvatel. Připomínalo nám to trochu horské oblasti, které jsme poznali v Peru.
A v této zvláštní, "rádoby autentické" (ten výraz "rádoby" je možná moc jedovatý) andské oblasti jsme tu a tam našli velmi citlivě vtělenou moderní architekturu. Dražší hotely zde nejsou nijak okázalé, naopak se snaží zachovat mimikry a decentně a nápaditě využívají tradiční stavební prvky. Připlatili jsme si a v jednom takovém krásném hotelu v městečku Tilcara jsme strávili noc. Velmi doporučujeme: poetický název Viento Norte (Severní vítr) jen podtrhuje nádhernou atmosféru.
Quebrada de Humahuaca je dlouhé údolí řeky Rio Grande s mnoha tradičními městečky a vesnicemi, které se táhne severojižním směrem severně od Jujuy, a je součástí světového dědictví UNESCO. Oblast, kterou již v 16. století kolonizovali španělští konkvistadoři, skrývá četné historické objekty, zejména kostelíky, které jsou dokresleny kulisou barevných vrstvených geologických útvarů. Jedinečná krása a pastva pro oči!!
Městečka jako Tilcara, Purmamarca, Maimara, Humahuaca, Uquia a další jsou pojmy. Zajímavostí je, že zdejší kostelíky byly (a již jen v malé míře jsou dosud) vyzdobeny obrazy, které sem byly dovezeny přes hory a doly až ze vzdáleného peruánského Cuzca. Zdejší řemeslníci nebyli tak zruční, takže umělecká díla byla dovážena. Takzvaná escuela cuzquena (cuzkeňská škola) se zabývala biblickými tématy přizpůsobenými zdejšímu prostředí a rychle plnila nově postavené hliněné chrámy a kaple v Andách. "Naučná vyobrazení" povětšinou v podobě olejomalby byla velmi ilustrativní a měla doplňovat duchovního při kázáních.
Někdy nebyl ale náboženský námět pochopen správně, a tak vznikla raritní plátna, jako kupříkladu v kapli ve vesnici Uquia, kde na olejích z 15. století figurují andělé v plné zbroji hrozící věřícím mušketami. Tito slavní "angeles arcabuceros" jsou vskutku tuze pitoreskní a mně se podařilo ukořistit jejich podobenky, byť se v průvodci píše, že kostel je povětšinou zavřený a že se fotit nesmí ... :)
Hlavním a omračujícím "překvapením tržnice" byla ale zkušenost jiná... Odbočili jsme z údolí a vydali jsme se serpentinami do kopců kopcovatých - jeli jsme prozkoumat Salinas Grandes...
"Velké solné roviny" ve výšinách nehostinné oblasti, která je "předpokojem" chilské pouště Atacama, jsou turistickou zvláštností, ale také dosud fungujícím střediskem těžby soli. Poté, co jsme vystoupali klikatými vlásenkami a překonali průsmyk v nadmořské výšce 4170m, jsme trochu klesli a ocitli se na rozhlehé náhorní planině, solné pláni, která figuruje na fotografiích jako rozpukaná vyschlá rovná plocha. Takto nám ji také interpretovala naše dcera, která sem zavítala rok před námi. Inu - vařič vody na čaj zásobený sluneční energií z paraboly polepené alobalem (viz foto) zůstal na svém místě, stolky a lavičky ze solných bloků byly také stejné, ale jinak se krajina zcela změnila - vlivem nedávných intenzivních dešťů se poušť proměnila v mělké jezero a nám se naskytl pitoreskní pohled na skupinky turistů, brodících se po kotníky v nasyceném solném roztoku, který zrcadlil fotogenické mraky.
Fotila jsem jak o život... a následně, když jsme zhruba po hodince odjížěli zpět, jsem pocítila jakési zadostiučinění s mírnou dávkou škodolibosti, když jsem se ohlédla dozadu a viděla, jak se obloha zatáhla, slunce a malebné mraky zmizely a kraj se zachmuřil do šedého divna s bůhvíco neblahého přinášejícím větrem... ale to už jsme klesali nekonečnými serpentinami dolů, zpátky do údolí a údolím dolů a dolů - rychle do Salty...
Tak se mi trochu zdá, že píšu samé "suché informace" ... ono je to ale těžké - náš argentinský výlet byl tak obsáhlý a tak plný zážitků, že je velmi těžké ho vměstnat do několika stručných reportáží. Nerada bych unavovala se zbytečnostmi, ale těch dojmů a vjemů bylo tolik, že jsem do notýsku, který mi na zápisky z cesty vždy bohatě vystačí, tentokrát musela vkládat další volné papírky, protože se mi tam poznámky prostě nevešly. Onehdy mi jeden pán pochválil vtipné postřehy z Gruzie, a tak na tomto místě podrobněji přepíšu své autentické záznamy z jízdy dálkovým Flecha busem - třeba to někoho pobaví :)
Byla to bratru osmnáctihodinová cesta ze Salty přes Corrientes do Posadas... V Saltě jsme se nechali taxíkem přivézt s veškerou svou "equipaje" z hotelu na autobusový terminál. Nutno přiznat, že to tu měli výborně zorganizované, zmatky jsem vytvářela snad jedině já, když jsem se opakovaně netrpělivě dotazovala, kdy a kam náš autobus už konečně přijede. Solidně vypadající a čistý autobus byl přistaven na příslušné stanoviště chvíli před odjezdem, tak, jak to avízoval zdejší zřízenec, a odjel na minutu přesně v 15.15 ("quince quince"). Bylo skoro prázdno, a tak jsme si to s Jirkou moc užívali a roztahovali se každý na dvou sedačkách, načež se po čtyřiceti minutách jízdy na první zastávce v General Güemes dovnitř nahrnul dav a bylo narváno. Proti mně přes uličku seděl velebný pán. Klimatizace byla střídavě drasticky zapínána a vypínána, takže jsme s Jirkou vykoumali vychytávku, kdy jsme pomocí ručníku, novin a čtyř sichrhajcek vyrobili zabraňující baldychýn pod průduchy nad našimi hlavami, odkud proudil studený vzduch. Ale i tak jsme se střídavě halili do arktických bund s kapucemi a po chvíli zcela odkopávali. Argentinci se svlékli do nátělníků a byli v naprosté pohodě. Ačkoliv za okny autobusu ubíhala zajímavá krajina, ihned (přirozeně) začali promítat filmy. Na první, Mr.Beana v roli tajného agenta, jsme se s Jirkou dívali a docela jsme se i nasmáli. Další byl jakýsi hloupatý škvár nevinný a pak padla tma a následoval škvár dosti nechutný.
Spolucestující malé děti byly pochopitelné stále ve střehu a filmy spolu s bezstarostnými rodiči bedlivě sledovaly. Při třetím znásilnění se velebný pán zvedl a šel jednat se stevardem - ten následně kazetu s filmem vytáhl a bez náhrady promítání zatípnul. Místo čtvrtého znásilnění pak servíroval večeři :). Již předem jsme si vyzjistili, že "coche cama ejecutivo" znamená "lehátkový autobus full service" - lehátko bych si tedy představovala trochu jinak - bylo to sice velmi pohodlné, ale pořád jen sedadlo, nicméně pokud jde o jídlo, tak se o nás stevard staral moc hezky. Každou chvíli pobíhal s táckem, nabízel teplé a studené nápoje, nosil svačinky v podobě tradičních "dulce di leche", což jsem si pro vlastní potřebu přeložila jako "sladké sušenkoblbiny" ... ale ta večeře!!: výborné horké vařené hovězí (co jiného v Argentině, že?) se zeleninou - opravdu: na autobusovou stravu - klobouk dolů! Kupodivu dobře jsme se vyspali a ráno jsme se ocitli v Posadas v 9.30 jako na koni. Průměrná rychlost nám dle propočtu vyšla na 60 km/hod :) Vystoupili jsme z klimatizovaného autobusu do vlhkoprádelního vedra a první, co mne na terminálu prásklo do očí, byl osvětový plakát - jak se bránit nakaženým komárům. Hurá - zbavili jsme se rozbouřených vodních toků, na pořad dne nastupuje nebezpečný hmyz!
Pravdou je, že jsme se přes noc posunuli nejen na mapě, ale pohříchu reálně o velký kus jinam ... sklutečná změna klimatu a krajiny, se kterou jsme při výstupu z autobusu byli konfrontováni, byla diametrální a omračující...
|
