| |
Peking.
 Čínská lidová republika vytvořila si ze svého dvanáctimilionového hlavního města jakousi výkladní skříň. Vnímavý pozorovatel si však vzápětí všimne, že hned vedle výstavních bulvárů s honosnými budovami jsou malé neupravené uličky s ubohými krámky. Peking je velmi dobře připraven na turistický ruch, ale je evidentní, že organizované zájezdy se pohybují po stejných "vyšlapaných" trasách a navštěvují jen některá místa, restaurace a hotely.
Přesto, že jsem si tyto skutečnosti uvědomovala a že jsme zde strávili jen několik málo dní, byla jsem naprosto omámena vším, co jsem zde viděla, krásou staré čínské architektury, zcela odlišné ode všeho, co jsem dosud poznala, vstřícností zdejších lidí a kulturními zvláštnostmi, s nimiž jsem měla možnost se setkat. Bylo by nad rámec krátké reportáže snažit se detailněji přiblížit všechny tyto dojmy.
Tiantan (Chrám Nebes), založený před bezmála 600 léty císařskou dynastií Ming, sloužil vladařům k uctívání Nebes, nejvyššího vládce Vesmíru. Dvakrát do roka se zde konaly složité obřady, které měly zajistit dostatečnou úrodu, a tak sloužit k zachování císařské moci.
Chrám Nebes leží uprostřed rozlehlého parku a sestává z mnoha budov a bran, jejichž dominantou je síň Modliteb za dobrou úrodu. Pozoruhodná kruhová stavba z roku 1420 je 38m vysoká a její průměr činí 30m. Je umístěna na trojstupňové mramorové terase. Veškeré počty sloupů, stupňů, schodů a vstupů mají svou symboliku a nic zde není nahodilého. Nejčastěji se objevuje číslo "9" či jeho násobky. Lichá čísla byla pokládána za nebeská a nejuctívanější byla právě devítka, jako nejvyšší jednomístné liché číslo. Glazura tašek na střeše síně Modliteb za dobrou úrodu má modrou barvu,
barvu Nebes.
Dominantou Chrámu Nebes je síň Modliteb za dobrou úrodu.
Gugong (Zakázané město), císařský palác dynastií Ming a Čching nesl toto zvláštní pojmenování proto, že přístup do něj byl všem nevyvoleným přísně zakázán. Celý komplex, jehož původní koncepce pochází z počátku 15. století, je od okolního města oddělen desetimetrovou zdí dlouhou tři kilometry a 50m širokým vodním příkopem. Prostí lidé se museli od palácových zdí držet v uctivé vzdálenosti.
Hlavní palácová brána, Brána Nebeského klidu, má pět průchodů, k nimž přes vodní příkop vede sedm mostů. Bylo přesně určeno, kdo na který z nich může vstoupit. Prostřední most byl určen výhradně císaři. Dnes bránu zdobí gigantický Maův portrét a jásavá hesla: "Ať žije Čínská lidová republika!" a "Ať žije jednota národů celého světa!"
Zakázanému městu se oficiálně říká "Palácové muzeum". Udává se, že tento rozsáhlý architektonický komplex rozkládající se na 72 hektarech a čítající devět tisíc místností, je největším a nejlépe dochovaným souborem historických budov na světě. Podoba většiny budov pochází z 18. století, protože palác podléhal velmi častým opravám a rekonstrukcím, jež byly zapříčiněny nesčetnými požáry. Ty byly důsledkem nehod při oblíbených lampionových slavnostech a ohňostrojích, ale mnohé z nich byly založeny úmyslně dvorními eunuchy. Těm totiž vždy při stavebních pracích zůstaly za nehty pěkné peníze...
Zakázané město je nesmírně fotogenické.
Naše (bohužel) krátká prohlídka Zakázaného města proběhla tak, že jsme z nádvoří vystoupali po schodišti k paláci, jím prošli, sestoupili na další nádvoří a jím prošli opět k dalšímu paláci a tak dále a tak dále. Paláce byly sice nádherné, ale velmi monotónní: nízká obdélníkovitá budova se zdůrazněnou horizontalitou a nádherná střecha s prohnutými rohy, pokrytá glazovanými taškami. Jména jednotlivých staveb byla velmi poetická - "Síň Nejzazší harmonie", "Síň Vyvážené harmonie", "Síň Uchování harmonie", "Síň Zušlechťování mysli". Na detailní prohlídku nám nezbýval čas. Náš čínský průvodce nás neustále popoháněl, abychom stihli palácovou soustavou alespoň projít. My jsme nevycházeli z údivu, protože jsme opakovaně byli přesvědčeni, že jsme již na druhém konci, ale bylo nám vysvětleno, že jsme ještě ani zdaleka nevstoupili do residenční části…
Želva, symbol dlouhověkosti.
Yiheyuan (Letní palác), soustava zahrad, paláců a pavilonků, soustředěná kolem rozsáhlé
vodní plochy jezera Kunming, leží na úpatí kopce Dlouhověkosti. Toto císařské sídlo v severozápadní části Pekingu
vzniklo původně již ve 12. století. Jeho dnešní podoba je spojena se jménem císařovny Cixi.
Ta našla zalíbení ve starém pozapomenutém císařském parku a nechala zde zřídit letní rezidenci zčásti i z prostředků, které byly původně určené k obnově císařské námořní flotily.
Poté, co byl Letní palác za 2. opiové války zpustošen, ho nechala velmi nákladným způsobem zrekonstruovat.
Jezero Kunming je velmi mělkou uměle vybudovanou vodní nádrží. Původně sloužilo ke kratochvilným projížďkám císařovny Cixi a jejího doprovodu, nyní se po něm prohánějí loďky přeplněné turisty.
Císařovna Cixi (Cch´si) je velmi známou postavou čínských dějin. Vlastním jménem Jehonala, původně palácová konkubína císaře Sien-fenga, si postupně vybudovala velmi pevnou pozici a získala rozhodující vliv v říši. S odstupem se jeví jako velmi talentovaná intrikánka, jejíž |
|
Nad zrcadlem vodní plochy jezera Kunming se tyčí dominanta celého areálu: kopec Dlouhověkosti se čtyřpatrovou věží Pavilonu vonných kadidel obětovaných Buddhovi.
|
metody byly často více než podezřelé. Nikdy se neprohlásila za hlavu státu, ale po dlouhá desetiletí byla šedou eminencí a vládla jako císařovna-regentka. Na sklonku jejího života jí lid přezdíval "Starý Buddha". Po návratu domů jsem si s chutí přečetla Fabriciovu knihu "Tajný deník čínské císařovny" - velmi doporučuji postupovat obráceně, to znamená nejprve číst, poté se vypravit do Číny…
Hlavní pozoruhodností Letního paláce a největším lákadlem pro návštěvníky je proslulá Mramorová loď, jeden z výstředních rozmarů císařovny Cixi. Ta nechala zbudovat pro své dvorské slavnosti kamenný pavilon ve tvaru lodě, který vybíhá ze břehu do jezerních vod.
A na závěr článku o Pekingu se s čtenářem podělím o dva nové poznatky, o nichž jsem z domova měla zcela odlišnou představu. Takže: "pekingská kachna" není kachna a "pekingská opera" není opera. (Ostatně se to dalo čekat, protože většina z nás ví, že "pekingský palácový psík" není pes, ale mop.) - Doufám, že jsem si to teď u některých šeredně nerozlila…
Žádný hromadný výlet do Číny se neobejde bez slavnostní večeře, kde se podává tradiční "pekingská kachna". Ve velmi honosném prostředí, s kanýry připnutými suchým zipem k saténovým ubrusům a s livrejovanými číšníky se nám dostalo cti ochutnat tuto vyhlášenou delikatesu. Řeknu vám upřímně: nic moc. Celý ten zázrak spočívá v kouscích opečené velmi tučné kachní kůže podávané s jakoby povidlovou omáčkou, to vše zavinuto do malých placiček. Asi jsme správně nedocenili tu vzácnost připravenou ze speciálního druhu zvláště pečlivě vykrmených kachniček a museli jsme působit jako vyslovení barbaři, když jsme se průvodce zeptali, kde je vlastně maso z té kachny. Asiaté mají naštěstí nevyvinutou mimiku, a tak nebylo vidět mírné pohrdání v jeho tváři, když nám vysvětlil, že maso v tomto případě vůbec není důležité a že se z něj dělá polévka.
"Pekingská opera", čínsky ťing-si je již po staletí oblíbenou formou národní zábavy. Její styl je poměrně prostý a nenáročný - předvádí dobře známé příběhy z dějin a literatury. Repertoár lze rozdělit na hry civilní, bojové, epické a veselohry, v nichž vystupují čtyři hlavní typy postav: mužské, ženské, s pomalovanými obličeji a klaunské. Každou roli charakterizuje soubor výrazné mluvy, zpěvu a akrobatických prvků - tolik odborná literatura.
Představení, které jsme shlédli v jednom pekingském divadle, bylo vším jiným, jenom ne operou tak, jak ji chápeme my v Evropě. Připomínalo to něco mezi pantomimou a baletem, přičemž zpěvu bylo skutečně pomálu. Spíše šlo o jakési výkřiky či zvukomalebná zvolání. Velkou zajímavostí byl již samý úvod, kdy jsme zastihli herce, kterak se líčí a připravují na představení přímo ve foyer divadla. Samo
představení sestávalo ze tří jednoaktovek. První představila jakousi pantomimu ve stylu grotesky, druhá byla humorným zamilovaným příběhem a poslední připomínala artistické vystoupení s bojovými prvky.
Herci se na představení připravují přímo ve foyer divadla.
|
|
|
|
|
